Vladimír Mertlík: Jsme opět v roce „1947“. Vládní přešlapy po vzoru komoušů dláždí cestu k totalitě
Smršť v tempu demolice demokracie a ukotvení země na půdorysu euroatlantické civilizace, kterou spustila komoušsko-náckovská vládní koalice, i srovnávání, v jak hlubokém stadiu rozkladu se země momentálně nachází, je žhavým tématem dne. K frázi Zpětného zrcátka „Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy“ je třeba dodat, že nemění se především lidé svými ctnostmi, vadami, slabostmi, ambicemi i entuziasmem a chamtivostí. Proto společnost opakované děje podceňuje a dělá stále ty stejné chyby.
Scénář plíživého rozvratu státu bývá vždy identický. Začíná sliby rohu hojnosti, božské many a blahobytu tvořeného vysokými deficity a dluhy. Následuje likvidace svobody demontáží parlamentních „žvaníren“ spolu s hýkáním o potřebě „svobody slova“ k šíření lží a stabilizace společnosti „vládou lidu“ vedenou Vůdcem. To vše po svobodných demokratických volbách za kouřové clony skandálů lidských nul významu slepičího trusu. Dnešní ohlédnutí proto klade otázky: Co se musí stát, aby společnost přijala bez odporu omezení svobod? Jak dlouhý je poločas rozpadu demokracie? Den, měsíc, rok, nebo desetiletí malých ústupků?
V odpovědích na ně je skryta cesta k „bezbolestné“ ztrátě svobody, tématu prostupujícímu naše dějiny i aktuální politiku. Ve schopnosti včas odhalit hloubku rizika vítězství lůzy, která zde krvavě vládla jedenačtyřicet let, je naše šance zabránit, aby se tak stalo. Kvůli podpoře kolaborantů z řad představitelů někdejší exekutivy sílí útok náckomoušské množiny na polistopadový vývoj země. Studená občanská válka se nenápadně blíží k podpisu nových 99 sviní žádajících bratrskou pomoc. Nemalou roli však sehrála i bohorovná tolerance liberálních stran a veřejnosti k činnosti náckomoušů v minulém volebním období.
Věřit, že hrozbu nového 25. února snadno a včas odhalíme, je děsivý omyl. Každý den, kdy mávneme rukou nad dalším skandálem idiotů dnešní vládní koalice, kdy rázně nevystoupíme proti „normalizaci“ našich životů, je dnem, jímž jsme se konci demokracie o krok přiblížili. Rčení o „vaření žáby“, podle kterého žába vhozená do vroucí vody z nádoby ihned vyskočí, ale vložena do studené, zvolna ohřívané vody si nebezpečí neuvědomí a zůstane v ní až do uvaření, je sice mýtem, ale výstižnou metaforou. I lidé si snadno zvolna zvykají na horší podmínky, kdy malé změny samy o sobě nevypadají nebezpečně, zato jejich součet vede ke katastrofě. Stát postupně přidává zákazy a omezení, ale vše zdánlivě zůstává stejné, neboť změna je vždy tak malá, že ji lidé bez povšimnutí přijmou.
Vláda pozvolna omezuje svobodu, odmítá kritiku, kriminalizuje a ruší oponenty i nezávislé organizace a kontroluje média, aniž by jednotlivé kroky působily dramaticky. Kladně přijímají omezení nejen profitující tvůrci, ale i intelektuálně omezená množina mentality ovcí, pro niž je život v ohradě s rovností stáda srozumitelnější než život na svobodě s tíhou vlastní zodpovědnosti. Postupné omezování svobod a práv je tak přijímáno snáz než náhlá radikální změna. Většinově má lidská mentalita z principu tendenci podléhat postupným změnám a aktuální stav srovnávat s tím, co bylo včera, nikoliv s tím, co bylo před rokem.
Příkladem je mýtus o uchopení moci komouši 25. února 1948. Moc přitom získávali v letech 1945–1948 a kořeny jejich zlo zapouštělo již během války i před ní. Zrodem apokalypsy nebyl vznik KSČ (1921), ale „boj o Lidový dům“ (1920), kdy lůza bitvou o sídlo socanů testovala sílu republiky pokusem o státní převrat. Za zmínku stojí tato událost i dnes, neboť to bylo naposledy, kdy se stát nekompromisně postavil rudému teroru. Dalších osm let trvalo, než rozkol mezi frakcemi sociální demokracie zrodil KSČ, jíž se sice do války nikdy nepodařilo získat většinu (viz 10 % r. 1935), zato si pozvolna tvořila silnou základnu v odborech i řadě organizací mládeže, upevnila stranickou kázeň a získala podporu tisku i intelektuálů a salonních komunistů. Když konečně za 2. republiky došlo k jejímu zákazu, byla demokracie narušena omezováním i dalších stran, oslabením parlamentního systému a autoritářstvím s chutí fašismu.
Jak přes kopírák stejná situace po listopadu 1989 u nás. Blahosklonná blahovůle vůči komoušům zalezlým strachy z odvety, kteří ale velmi rychle pochopili korektnost a slušnost nového režimu – „nejsme jako oni“ – jako slabost. Netrvalo dlouho a stáli na balkoně v Lánech v první řadě. Odměna za podporu Klause v prezidentské volbě? Nejspíš! Jsou zpátky ve hře? Určitě! Však se měli kde učit!
Po pěti letech v teploučku londýnského exilu vyráží Beneš do Moskvy podepsat ďáblův úpis v podobě Československo-sovětské smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci (1943). Splátka dluhu za komoušskou pomoc při volbě Beneše v roce 1935? Nejspíš! Zásadní změna orientace země? Určitě! V březnu 1945 vzniká návrh budoucí vlády i její program také v Moskvě, nikoli v Londýně či v Praze. Sedmdesát let poté to jiný chytrák a kolaborant nazývá politikou všech azimutů. Košický vládní program je pro Československo začátkem konce demokracie, když likviduje ještě před volbami jejich férovost. V poválečném chaosu projde bez povšimnutí zákaz pravicových stran (!) a do parlamentních voleb vstupují jen strany Národní fronty. Lid vítá další státní velekrádež zvanou „znárodnění“ a spokojeně pomlaskává nad zahájením nové okupace s názvem „orientace na SSSR“. V květnových volbách vítězí KSČ s 31 %, jaký div, ujímá se vlády Národní fronty, kde k funkci předsedy vlády získává i ministerstvo vnitra, zemědělství a informace. Ihned spustí čistky státní správy, bezpečnostních složek a obsazuje státní aparát – bezpečnost, propagandu, odbory, závodní rady, armádu i mládež.
V červenci 1947 Stalin přinutil vládu Klementa Gottwalda odmítnout Marshallův plán, což znamená 100% závislost země na Sovětském svazu. Do konce roku 1946 KSČ zahajuje další fázi ovládnutí státu, stále ještě pod pláštíkem demokracie, která dostává přízvisko „lidová“. Je budována síť informátorů, vznikají Lidové milice a píšou se krizové scénáře pro případ projevů odporu.
Dobový vtip se ptá: „Jaký je rozdíl mezi demokracií a lidovou demokracií?“ Odpověď tvrdí: „Jako mezi kazajkou a svěrací kazajkou!“
Moc dlouho už to k smíchu ale nebude!
Už vám svítá, odkud se bere fantazie současné vlády v obsazování ministerstev, kde se vzala inspirace vytvoření koalic, které nejsou koalicemi a díky tomu vyhrají volby? Už chápete zestátnění ČEZu, případný prodej Semtína, financování veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu, majitele XTV ve funkci radního ČT, likvidaci nezávislých neziskovek, ale účast vládních činitelů na srazech protistátního militatního spolku Svatopluk? Už víte, proč v Brdech nechceme americký radar, ale ruská GRU vyhazuje do povětří muniční sklady, jako by se nechumelilo?
25. únor 1948 nebyl dnem, kdy komouši začali získávat moc, ale dnem, kdy dokončili proces, který měl kořeny již v meziválečné existenci KSČ, zásadně se urychlil během II. světové války, institucionální podobu získal Košickým vládním programem a po vítězství KSČ ve volbách roku 1946 vyústil v dalším roce 1947 v ovládnutí klíčových složek státu. V únoru 1948 jsou po demisi nekomoušských ministrů očekávány nové volby. Jaké překvapení, když KSČ organizuje demonstrace rudých odborů, ozbrojené Lidové milice obsazují Prahu, bezpečnost i armáda jsou v rukou agentů StB a KGB a prezident splácí přijetím demise úpis z roku 1935 podepsaný krví občanů této země. Teď teprve přichází úplné ovládnutí armády, totální čistky, likvidace opozice včetně likvidace fyzické, procesy a justiční vraždy, cenzura, totalitní režim. Volby v roce 1948 už mají pouze jednu kandidátku, aby byla po „vítězství lidu“ přijata nová ústava státu. Na stožárech vlají vedle sebe fangle znásilněné země a prznitele.
Prezidentem naštěstí není Beneš, Zeman ani Klaus, ale i tak příliš času nezbývá, zhruba 40 měsíců. Jak s nimi naložíme, záleží jen na nás! Píše se rok 1947!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
