Marně se Zpětné zrcátko v kalifornském podzimním slunci domnívalo, že během sychravého českého listopadu, měsíce revolucí i kontrarevolucí, demonstrací, povolebních brífinků a jiných žvástů opadnou s listím i politické vášně. Opak se ukázal být pravdou. Dokonce i v sekretariátech na kaši rozmixovaných komoušů a socanů se naplno rozhořely krvavé vnitrostranické rvačky o to, kdo bude jako první ohlodávat kosti a kdo jako poslední zhasne.
Potomci masových vrahů vsadili na (K)onečně přitažlivější tvář na krabici, než byla ta předešlá strejce Filipa, ale obsah zůstal stejný. Nepochopili, že slovník „již vzhůru, psanci této země… přes spáleniště, přes krvavé řeky“ ve chvíli, kdy je partaj schopna pověsit místo třídních nepřátel či vlastního vedení už jen špek na chatě do komína, ztratil pro rudou voličskou holotu přitažlivost. Ach, kde jsou ty zlaté rudé časy, kdy karlínští kluci obsadili 9. prosince 1920 Lidový dům socanů a ven na ulici – kam vždy patřili – je vypráskala až policie a četnictvo. V Lidovém domě je dnešní situace ještě tristnější. Bloody Jane, která by ráda krmila mláďata pracujících vnitřnostmi továrníků, bankéřů a majitelů bytů, dostala ve vnitrostranických volbách na prdel úměrně její velikosti. Partaje potomků masových srabů se tak sice ujali muži nového myšlení, ale ani jim nikdo evidentně neřekl, že jejich partaj po více než sto letech už opravdu nikdo nepotřebuje.
Věc se má tak: voliči, spoléhající na stát už dávno utekli k těm, kteří mají ruku na penězovodech, a lumpenproletariát, z nějž se rekrutovalo kvorum komoušů i socanů, se v posledních desetiletích svobody koncentruje – bez ohledu na třídní původ i vzdělání zcela jinde. Cílem této frustrované pakáže je totální rozvrat státu, který viní ze stavu svých vlastní vinou zkurvených životů. Jejich motivací je pak závist a nenávist vůči všem méně zbytečným, než jsou oni sami.
V průběhu času už byli Sládkovými republikány, Zemanovými socany, Grebeníčkovými komouši, mouřeníny veverky Bárty, Konvičkovými užitečnými idioty, nácky Vandase a příště zas Bambase (Okamury) a dnes jsou krmnou směsí volného pádu Volného bloku – společenství blbů bojujících proti čemukoliv pod vedením největšího z nich. V každé fázi pro tuto společenskou skupinu platilo pokřivené básníkovo „vším, čím jsem byl, tím byl jsem rád“, neboť pozornost, jíž je čas od času vystavena jejich debilizace, u nich navozuje pnutí v hrudi a brnění v rozkroku.
Bezbřehý fanatismus je trvalým pojidlem tohoto živočišného druhu, vždy znovu a znovu nacházejícího společnou řeč stoky české společnosti. Koneckonců i v politice platí pravidlo dětské hry „Polívka se vaří, maso na talíři – přijde na to, sežere to…“, které je ekvivalentem rčení dospělých: „Jaký si to uvaříme, takový si to vyžereme!“
Právě z výše uvedených existencí se stále dokola – bez ohledu na aktuálně prezentovanou ideologii – rekrutuje amorfní skupenství, které už třicet let úspěšně konzumuje jeho guru a sjednotitel – Miloš Zeman. Muž vysokoškolského vzdělání i přirozené inteligence, který se tak dlouho stavěl do obrazu příslušníka této vrstvy, až se její součástí skutečně stal, aniž by si toho všiml. Cíl je splněn, a je-li dnes největším nebezpečím pro planetu plast, pak v případě České republiky je to chlast.
Vrcholným reprezentantem domácí politické scény je trvale Miloš Zeman. Téměř dva měsíce (min. od 14. září) byl střídavě v bezvědomí, svým vědomím mimo sebe či v přítomnosti nepřítomen. Přesto dokázal udělit milost zdravému člověku, absolvovat přijetí státní návštěvy, k níž se obětoval Viktor Orbán – mimo Bratislavu to prakticky má nejblíž. Zeman maďarského přítele odměnil komunikací v ruštině a důvěrně jej oslovoval Andreji. Společné zájmy obou zemí měly potvrdit informace, podle nichž Viktor Orbán také se zájmem vyslechl Zemanovo sdělení o existenci pavouků na stropě lánského zámku, jimž padají nohy, a zavázal se neprodleně informaci předat ostatním představitelům V4. „Je velmi unavený a jakákoli činnost ho zmáhá. Většinu dne proto spí,“ sdělil tehdy Seznam Zprávám zdroj z blízkého okolí prezidenta.
V jiné civilizované zemi by se za takového stavu ujal vedení země jiný ústavou definovaný politik či určený kolektivní orgán. Nejvyšší obavy o prezidentův život vzbudily uniklé záběry z jeho převozu v neděli 10. října do Ústřední vojenské nemocnice, na nichž byl Miloš Zeman v bezvládném stavu s hlavou padající ze strany na stranu na prsou. Šlo o pohled natolik děsivý, že i Zpětné zrcátko, ač není členem Zemanova fan clubu, vyjádřilo ostré pohoršení nad tím, jak majitel prezidenta, kancléř a boss Gangu tří Mynář zanedbává elementární péči o pacienta nejvyšší VIP kategorie. Následný vývoj ale naznačil, že příčinou stavu prezidenta v okamžiku převozu nebyl zřejmě zdravotní stav, ale skutečnost, že byl prostě „na kaši“.
V den oslav 17. listopadu bylo sychravo, a tak prezident zůstal jako obvykle doma na zámeckém kanapi u kořalky a tlačenky. To tak státníci dělají, když se slaví největší svátek jimi spravovaného státu, svátek, který je do prezidentského pelíšku vynesl.
O pouhých pár dnů později však již ve vytvořeném výběhu řádí jak „černá ruka“. Nečekanou sebekritikou zaujme při jmenování Petra Fialy premiérem: „Dovolte mi, abych vám ze srdce blahopřál k vašemu jmenování premiérem. Sám jsem tuto funkci vykonával kdysi dávno po čtyři roky. Řídil jsem se dvěma zásadami: vážit si lidí, kteří něco dokázali, a nevážit si žvanilů, za nimiž není vidět práce, zato radí druhým, jak mají pracovat,“ řekl o sobě Miloš Zeman. Vzápětí začal zkoušet z ministrování kandidáty vítězné koalice, aniž by kdokoliv tušil, kde k tomu vzal oprávnění.
Jeho zkoušení budoucích minstrů, zda mají na funkci odpovídající vzdělání, přináší mimo osobní odvahy – což je eufemismus pro drzost – také otázku, kde on sám vzal vzdělání na prezidentování. Nic na věci nemění ani Zemanův ústup na konci této šaškárny. Došlo k němu až poté, kdy Petr Fiala dal jasně najevo, že on v souladu s ústavou ustoupit nemíní. Předtím nikdo z kandidátů, předvolaných na kobereček jak poškoláci, se nevzepřel, tak proč by si to Miloš Zeman neužil – ve chvílích, kdy byl duchem přítomen. Dopad se odrazil na prvním povolebním průzkumu, v němž poměrně jasně vede Babišovo ANO!
Nicméně současný proces získání kvalifikace na funkci ministra je milostnou romancí proti minulosti, srovnáme-li zkoušky ohněm, kterými museli tehdejší kandidáti na ministra projít. Připomeňme jen Kavanovo účinkování v dokumentu, jak fízl přebírá peníze od nadfízlů za udávání, vysvětluje přítomnost stovek tisíc v trezoru v koupelně ministerstva zahraničí. Do historie nepochybně vstoupila i vnitrostranická kvalifikace na ministra vnitra, známá jako „podsedická facka“. Tu ubalil na slavnosti socanů Jozef Wagner kolegovi Václavu Grulichovi za jeho pokřikování na Wagnera: „Židáku!“ Je třeba připomenout, že to byla prda, která Grulicha katapultovala až na funkci ministra vnitra! Není divu, že se socani mezi sebou povinně oslovují příteli a přítelkyně!
Nezapomeňme na významný den Miloše Zemana, kdy 5. prosince 1933 bylo díky přijetí 22. dodatku k ústavě USA v Utahu překročeno kvorum 75 % států a skončila prohibice.
A to je dnes vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
