nahoru

Vladimír Mertlík: Nejslavnější porážky českých panovníků

Vladimír Mertlík 26. srpna 2021 • 17:10

26. srpen má v českých dějinách zvláštní místo. Přestože je dnem násilné smrti dvou českých panovníků, oba vynesl na vrchol slávy. Proto stojí za to se k nim vracet. Prvním datem je 26. srpen 1278 a dějištěm místo zvané Moravské pole. Uplynuly dva roky od podpisu dohody mezi Rudolfem I. Habsburským a Přemyslem Otakarem II., největšími soky středoevropského prostoru. Pro Přemysla je politickou porážkou, v níž ztrácí rakouská území i Chebsko a musí uznat Rudolfovo zvolení římským králem. Smlouva ale nemůže smazat jejich rivalitu a vše směřuje k rozhodující bitvě.

Po dvou letech útoků a snah o zkorumpování spojenců proti sobě 26. srpna 1278 leží vojska obou soků v polích mezi obcemi Dürnkrutu a Jedenspeigen. Zvlněná krajina byla vybrána jako dějiště bitvy, která má rozhodnout jednou provždy. Tábory vojsk, ležící na dohled od sebe, jsou v noci ozářené světlem ohňů a hlučí halasem žoldnéřů. Praporce a korouhve, chocholy na přilbicích, lesk brnění, to vše má vzbudit respekt nepřítele. Po řadě provokací a půtek vypukne bitva na svátek sv. Ruta. Vojska jsou na obou stranách seřazena do tří řad. Ve vojsku Přemysla jsou v první linii nasazeni čeští a moravští pánové, druhou řadu – jejíž součástí je i Přemysl – tvoří příslušníci německé šlechty a zadní, třetí voj je složen z polských válečníků. Páteří vojska jsou dva tisíce těžkooděnců rozmístěných v každé linii. Ta Přemyslova se dá označit za tankovou divizi dneška, neboť její součástí jsou i obrnění koně. Protivník volí jinou taktiku a tomu odpovídá i složení jeho vojska. V čele Rudolfových šiků jsou uherští rytíři spolu s lehkou rychlou kumánskou jízdou. Ta již před bitvou podniká výpady do Přemyslova týlu s cílem narušit zásobování a vyvolat nervozitu. Až za druhou linií složenou z rakouských pánů, je ve třetí řadě i sám Rudolf, chráněn jednotkami německých a rakouských rytířů.

Po počátečním váhání, způsobeném vzájemným respektem, bitva začíná a postupně se do krvavé řeže zapojují všechny linie bez ohledu na původní řazení. Boj muže proti muži se řídí jediným pravidlem: „Zabij, nebo budeš zabit!“ Nejlepší z nejlepších chrání na obou stranách vůdce. Rudolf se v průběhu bitvy dostává do nebezpečí, padá z koně a jen se štěstím se zachraňuje, ale nakonec spolu se sluncem, které zapadá za horizont, zapadá i hvězda Přemyslova. Přes zprvu nejednoznačný průběh bitvy je Přemysl Otakar II. nejen poražen, ale i zabit. Příčina porážky není ve zradě českých pánů, jak tvrdí historický mýtus. Zlom v neprospěch Přemysla nastává až ve chvíli Rudolfova úskoku a porušení pravidel rytířského boje. Aby zvrátil vítězství na svou stranu, nařizuje totiž Rudolf útok rytířů ze zálohy, což je proti zvyklostem boje. Přemysl přes blížící se porážku odmítá ustoupit, žene se vpřed v čele protiútoku, ale je sražen z koně a těžce zraněn zůstává ležet na bojišti. Bez ohledu na královské insignie je stejně jako většina zraněných obou stran na místě oloupen. Bohatě zdobený meč i zlacené brnění je kořistí těch, kteří se věnují víc olupování mrtvých a zraněných než boji. Když je pak Přemysl polonahý a bezbranný nepřáteli poznán, je bez milosti zavražděn, opět proti konvencím rytířského vedení boje. Zpráva o jeho porážce a smrti je událostí prvořadého významu, která vzbuzuje v okolních zemích úžas a respekt. V německé části Svaté říše římské patří díky písním minesengrů stále k nejvíce obdivovaným. Není divu, že zprávě o jeho smrti málokdo věří a legenda, že v bitvě nezahynul, ale pouze se ukryl, jde od úst k ústům. Takový mýtus nelze nechat žít. Rudolf proto odmítá Přemyslovo tělo pohřbít a jeho mrtvolu vystavuje v kostelích.

Dnes jen velký kámen v polích na doslech od dálnice Brno–Bratislava vedle okresní silnice mezi rakouskými obcemi Dürenkrut a Jedenspeigen připomíná jednu z největších středověkých bitev, která změnila historii i mapu Evropy. Kámen zdobí reliéf vítězného Rudolfa I. Habsburského na vzpínajícím se koni, jména obou soků a datum bitvy. Několik stromů kolem kryje stínem lavičku, na níž sedá spíš zvířený prach než těla turistů, které by stejně zahnali na útěk nelítostní komáři, jediní, kdo zde vyvíjí aktivitu. Jinak se místo svým klidem vrátilo před pátek 26. srpna 1278, kdy zdejší bitva začala konec éry Přemyslovců a na vrchol pyramidy moci vynesla na téměř 640 let habsburskou dynastii. 

Když byl 11. července 1346 zvolen Karel, syn Jana Lucemburského, římským králem, šlo o změnu spíše kosmetickou. Nedaří se dohodnout ani místo korunovace, když Cáchy zachovají věrnost Ludvíku Bavorovi a brány města Karlovu poselstvu neotevřou. Ludvík tedy fakticky vládne dál a není čas na řešení, neboť v den Karlovy volby vypluly z ostrova Wight flotily anglického krále Eduarda III. Oba Lucemburky zastihne zpráva i francouzská žádost o pomoc na cestě domů a oni neváhají ani okamžik. Angličané se vylodili nikoli u Bordeaux, ale překvapivě v Normandii. Zaskočený francouzský král Filip VI. proto nechává strhnout mosty na dolním toku Seiny. Obě armády zprvu jen taktizují a vyhýbají se přímému střetu. Anglická vojska se zastavila u Poissy a Filip VI. nabízí Angličanům bitvu mezi 17. a 22. srpnem. Zatímco Eduard III. nabídku zvažuje, jeho jednotky drancují předpolí Paříže.  Angličanům se podařilo opravit most přes Seinu u Poissy, ale Francouzi je zastavují u Amiens. Brání jim v překročení řeky Somma, ale nakonec se to Angličanům podaří a 25. srpna po dlouhém přesunu zaujímají pozice na návrší poblíž vesnice Crécy-en-Ponthieu, českým školním dítkům známé jako Kreščak.

Dnes jen omšelý památník mezi zeleninovými stánky trhovců připomíná hvězdnou chvíli dnes zapomenuté obce. Eduard III. nařizuje vybudovat na návrší hradbu z vozů a navršených hliněných valů. Sám zaujímá místo ve  větrném mlýně, odkud má dokonalý přehled po budoucím bojišti. Francouzi po přestávce v Abbeville, kde oslavili svátek sv. Ludvíka, dorazili na místo až odpoledne 26. srpna a Filip VI. udělá tragickou chybu, když poslechne hlasy rádců – mezi nimi i Jana Lucemburského – bez odpočinku ihned zaútočit. Unavená francouzská armáda tak jde vpřed z chodu do zajištěné anglické obrany. V první vlně útočí žoldnéři z Janova, ale brzy se pod tlakem anglických lučištníků dávají na ústup. Zadní voje Francouzů to považují za zradu a začínají Janovany i koně pobíjet! Selhávají i další pokusy o útok a k večeru je pláň poseta tisíci mrtvolami Francouzů včetně členů královské rodiny. Král Filip prchá z boje, stejně jako jeho osmnáct tisíc přeživších bojovníků. Je po bitvě!

Mezi mrtvými je i Jan Lucemburský. Osudovým se mu stal průstřel oka šípem a bodnutí kopím do zad. Zda posledními slovy krále Jana bylo opravdu tradované zvolání: „Absit ut Rex Bohemiae fugerit!“, jak napíše o řadu let později kronikář Beneš Krabice z Weitmile, nevíme. Nevíme ani, v jakém jazyce ona slova: „Toho boh dá nebude, aby český král z boje utíkal!“ Jan zvolal. Bylo to francouzsky, německy nebo česky? Pokud by to měl být povel srozumitelný rytířům na jeho straně, muselo to být německy. Pokud by to byla králova poslední slova, pak byla pronesena francouzsky. Na jednom se ale historické prameny shodují. Na nebývalém hrdinství krále Jana, který ač slepý, žádá rytíře, aby ho odvedli k nepříteli na dosah meče. I jejich konání lze označit za hrdinství, neboť museli vědět, že i oni jdou na jistou smrt. Stalo se tak uprostřed polí dne 26. srpna 1346, na místě, které označují ruiny památníku Croix de Bohème. Kříž bez ramen míjejí bez povšimnutí auta na místní bezvýznamné silnici, vedoucí k moři. Podle kronik byli koně králových průvodců, kteří také padli, s jeho koněm svázáni. Vzhledem ke králově slepotě je to pravděpodobné, ale nelze mít tento krok za výslovnou sebevraždu. Vzhledem k Janově povaze šlo spíše o způsob, jak se smrti nevyhýbat, neboť tento způsob rytířské smrti králově povaze odpovídal. Jan věděl, že jeho éra je minulostí nejen pro těžký zdravotní hendikep, ale i synův vzestup věstil Janův konec na vrcholu evropské politiky. A Jan chtěl odejít tak, jak žil – aby se na něj nezapomnělo. Stal se tak ve všech kronikách jako rytíř vzorem a jeho jméno je i dnes pojmem v celé západní Evropě.

Také kralevic Karel si v bitvě vedl dobře. Byl těžce zraněn, a přesto až po zabití krále Jana byl jako následník odveden z bitvy. Mrtvému králi Janu Lucemburskému vzdal poctu i vítěz bitvy – Černý princ z Walesu – svými slovy: „Dnes padla koruna rytířstva. Nikdy nebyl nikdo podobný tomuto českému králi.“ Hrdinná smrt přinesla nehynoucí slávu a obdiv nejen Janovi, ale i českému království.  Žádné líčení jedné z bitev Stoleté války dodnes neopomene podrobně popsat smrt českého krále. Jeho ostatky byly odvezeny do opatství Valloire, kde nechal Eduard III. za Jana sloužit zádušní mši. Jeho balzamované tělo bylo uloženo v Lucemburku – v Alt Münsteru – ale později bylo několikrát přemisťováno. Až po II. světové válce byly jeho ostatky s královskými poctami umístěny do velkovévodské hrobky katedrály v Luxembourgu. Ještě jednou se Jan vrátil s poctami i do Čech, když byl v roce 1980 prováděn antropologický průzkum jeho kosterních pozůstatků.

Vlády se definitivně ujímá syn Karel, což se stane počátkem největšího vzepětí politické moci a mocenského významu zemí Koruny české, na jaký nikdy později již nedosáhly.

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík 





Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.