Bram Stoker za svůj život napsal několik dobrodružných románů a řadu povídek. Jenom jedna mu ale vynesla nesmrtelnost a shodou okolností je to právě ta o nesmrtelném záporákovi. Literární recenzenti se v roce 1897 nad Drákulou ptali, jestli může moderního člověka konce 19. století vůbec ještě děsit historka o upírech. Podobně jako Stoker neměli tušení, že se na to samé budeme ptát ještě o víc než sto dvacet let později.
Drákula je zcela neoddiskutovatelně nejvlivnějším moderním hororovým příběhem všech dob, ale to není ten důvod, proč byste si ho měli přečíst, ať už poprvé nebo podesáté. Měli byste si ho přečíst, protože je to po čertech dobrá knížka.
Found footage 19. století
Zaprvé, celý příběh je neuvěřitelně čtivě napsaný, a to hlavně proto, že je celá kniha složená výhradně z úryvků deníků, dopisů, novinových výstřižků a podobně. Je to taková… found footage konce 19. století. Zlatým příkladem žánru budiž například legendární Project Blair Witch. S found footage má Drákula společnou ještě jednu věc. A tou jsou moderní technologie, kterými je kniha prolezlá. Cestovní psací stroje, fonografy, a dokonce krevní transfuze, věci, které byly v 90. letech předminulého století vrcholem rychle se řítícího technologického pokroku.
Postavy na obou stranách konfliktu, tedy jak sám hrabě, tak jeho nepřátelé, jsou skvěle napsané postavy a s žádnou nestrávíte tolik času, abyste se mohli začít nudit. A v neposlední řadě, Drákula by mohl sloužit jako učebnice psaní hororu. Klasická tříaktová skladba se začátkem v Rumunsku, prostřední částí v Londýně a velkým finále zpět v Karpatech. Drákula se dramatickou skladbou nijak neliší od moderních klasik, jako je třeba Vetřelec, Osvícení nebo V zajetí démonů.
Tohle všechno jsou důvody, proč je Drákula skvělá knížka. Nesmrtelná je ale z trochu jiného důvodu.
Kolik lidí, tolik upírů
Viktoriánská Anglie a zvlášť její pozdní fáze takhle ke konci 19. století, to byla zvláštní doba. Sociální nůžky byly rozevřeny k rozlomení a konkrétně v Londýně byly rozevřeny celkem transparentně i geograficky. Londýnský West End byl samotným srdcem Britského impéria, a tudíž hlavním městem světa. Flákala se po něm elita celé planety. Jenže v téhle atmosféře bohatství, luxusu a snobství se pochopitelně zrodila i nenávist ke všemu chudému, cizímu a nebritskému. A všechny tyhle věci ztělesňoval East End. Špinavá chudá díra plná cizinců, imigrantů a Židů.
Jako v každé přísně konzervativní společnosti byla ale nechuť k zhýralosti „východu” jenom pokryteckým pozlátkem. Bohatí obyvatelé West Endu se rádi potloukali po špinavých částech Londýna, ať už proto, že chtěli vymáchat své koloniální penisy v tamních bordelech, nebo jen očumovali bídu a chudobu. Říkalo se tomu „slumming”. A v Drákulovi se imigrant z Rumunska usídlí v East Endu… a bohatí lidé si přitáhnou něco zpátky na západ.
To je minimálně jeden výklad Stokerova hororu. Další je, jak už jste asi zachytili, sexuální čtení textu. Ostatně pití a výměna krve je knihou brána jako sexuální akt a zarážení kolíků do lidí mluví tak nějak samo za sebe. Freud by se olízl. Pak ale máme feministický výklad Drákuly, konzervativní výklad Drákuly, tradičně mýtický výklad Drákuly… Zkrátka, knížka je dostatečně vágní, ale zároveň dostatečně všestranná, aby vám v hlavě vytvořila ten román, který chcete číst.
To z ní dělá velký kus literární a umělecké historie.
