Generace Z bere Evropu útokem. Německé protesty odhalují, co se stane, když se revolta utrhne ze řetězu

Mládež demonstruje v Německu

Mládež demonstruje v Německu • Zdroj: Profimedia

Aleš Michal
Diskuze (0)

Čtěte Reflex v Googlu přednostně

Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.

Preferujte nás Sledujte nás
  • Nedostupné bydlení, klimatická krize i obavy z budoucnosti ženou mladé Evropany do ulic. V Německu se k tomu přidává odpor k obnovování vojenské služby.
  • Hnutí GenZ regelt dokázalo mobilizovat desetitisíce lidí, vzápětí ho ale rozložily vnitřní spory a rabování obchodů.
  • Německé protesty odhalují zásadní otázku: Dokáže generace Z prosadit své požadavky umírněnou cestou, nebo nakonec převezmou iniciativu radikálové?

Generace Z vychází do ulic po celé Evropě. V dnešní polykrizi, tedy v čase přetínajících se bezpečnostních a ekonomických krizí, jež zachvátily celý svět, je ale těžké identifikovat jedinou motivaci k protestu. V Srbsku se spouštěčem stala masivní korupce v nejvyšších politických patrech, ve Španělsku krize bydlení, ve Francii žalostný stav některých školních budov. Proč je v tomto kontextu zajímavé Německo, kde počet těch, kdo dnes protestují, ani zdaleka nedosahuje čísel z jiných zemí? Protože se v něm kvůli zaznamenaným případům rabování vede intenzivní diskuze o formě, jakou studenti zvolili. A tahle debata by měla zajímat všechny, kdo se ptají, v co současná vlna protestů může vyústit. 

Když dnes politologové a sociologové hledají vysvětlení toho, co může za mohutné demonstrace, většinou jako nejmenší společný jmenovatel uvádějí obavu mladých z budoucnosti. Bydlení je nedostupné, svět sužuje klimatická krize i regionální konflikty různé intenzity a nastupující generace má pocit, že jí stále vládnou boomeři. Jak říká bulharský politolog Ivan Krastev, není to revoluce podobná té v roce 1968: tehdy protestující cítili, že nemožné se může stát možným. Dnes jsou ale svědky toho, že se možné stává nemožným.

Blbá nálada

A „blbá nálada“ je v současném Německu velkým tématem. Zemi řídí rekordně neoblíbený kancléř Friedrich Merz, který problémy nejmladší generace dlouho přehlížel a komentoval je s nechápavým pohrdáním. Přitom je to on, kdo je mnohými chápán jako strážce silné pozice umírněné politiky a zároveň jako jeden z nositelů změny geopolitického přístupu kritického k Rusku. V německém kontextu by se chtělo říct – no konečně.

Jenže preference extrémně-pravicové AfD stále sílí. A když se mnoho mladých mužů – a to nejen na východě země – vzhlíží v jednoduchých etnonacionalistických řešeních nabízených touto stranou, přímou odpovědí je sílící popularita postkomunistické levice. Na rozdíl od umírněných stran se totiž stává důvěryhodnou při artikulaci nespokojenosti mladých. Jenže jak ukazují protesty posledního měsíce, ani Die Linke nemůže mít z parlamentních pozic to, co se děje na ulici, plně pod kontrolou.

Vlastně by bylo v Německu překvapivé, kdyby se protestní iniciativy tohoto typu chytlo nějaké velké hnutí, podobné třeba českému Milionu chvilek. Na radikální pravici se během covidové pandemie zformovat dokázalo v podobě tzv. Querdenken – antivaxeři viděli společný cíl a dokázali se shodnout na tom, že porážka celého systému, v prostředí stran nesená AfD, je legitimním požadavkem. Hnutí mladých je dnes decentralizované a nejednotné zejména proto, že jeho celý politický příběh je o dost složitější než redukce na požadavek, že má celý systém shořet.

Rabování

Hlavním organizátorem protestů nejmladší generace se během října a listopadu stala iniciativa „GenZ regelt“ („Teď to nechte na GenZ“). Její požadavky jsou v zásadě očekávatelné: politici mají začít řešit stav školství i klimatickou krizi, mají se zabývat tím, proč mladí nesou na svých bedrech vysoké životní náklady. Už během října se jí povedlo svolat velké protestní akce v Hamburku, Berlíně, Lipsku nebo Frankfurtu nad Mohanem. Právě tam se však zrodila nedůvěra části umírněnějších demonstrantů a faktický vnitřní rozpad, ke kterému došlo ještě dřív, než hnutí dokázalo naplno projevit svou sílu. O halloweenské noci totiž radikální část účastníků rabovala obchody ve frankfurtském centru, což donutilo část protestujících, aby se příště už neúčastnili. I proto počet protestujících i fanoušků na webových stránkách iniciativy během listopadu poklesl. Nešlo však o jediný důvod: odštěpenecká frakce třeba kritizovala netransparentní jednání organizačního výboru.

Nic z toho ale neznamená, že by se hlas mladých dal ignorovat. I přes dřívější nepokoje i vnitřní nejednotu se totiž po celém Německu v pátek 20. listopadu sešlo 90 tisíc lidí, aby dalo najevo svou frustraci. Ve Frankfurtu tentokrát došlo k blokádám v centru, v Lipsku k přesunu několika demonstrantů na jih města, kde docházelo k potyčkám s policisty. Z násilností se staly ojedinělé excesy. Přímým důsledkem je, že se vládní představitelé protentokrát snaží protesty neshazovat, když je v minulosti mnohem jednoznačněji spojovali s levicovým extrémismem.

Vojna

Stejně jako arabské jaro, patnáct let stará protestní mobilizace v severní Africe a na Blízkém východě a zároveň první protestní vlna streamovaná na sociálních sítích, má i současný protest generace Z různá regionální specifika. Tyto akce zkrátka nevznikají na zelené louce. A byť volání příznivců levice po internacionalismu a vlně solidarity je jejich důležitou součástí, navazují i na vnitropolitická témata. Tím německým je předně snaha vlády modernizovat vojenskou službu. Od ledna musí osmnáctiletí muži povinně vyplňovat dotazník a brzy k tomu přibude i povinnost podrobit se zdravotní prohlídce. A už koncem minulého roku se proti této novele zákona vzedmula silná vlna nespokojenosti proudící zejména z antimilitaristických a pacifistických částí společnosti. Požadavek na zabránění jakýmkoliv formám povinné vojenské služby je dnes v Německu jedním z centrálních.

Legitimita cílů demonstrací je tak zpochybňována málokdy – a je pozitivním signálem, že to pochopili i členové Merzova kabinetu. Debatu o ní nahrazuje diskuze o formě, která je legitimní a zjevně má na mohutnost mobilizace dopad. Stejně jako to někdy zaznívá v České republice, ani v Německu skoro nikdo nechce, aby tam hořela auta a barikády jako ve Francii. Německo má v současnosti tak trochu z obojího – rabování už zaznamenáno bylo, stejně jako odmítavá reakce na něj. Ve spojení s mezinárodní stávkou studentů právě 20. listopadu došlo i na okupaci některých univerzitních budov, stejně tak je ale slyšet volání po tom, že tahle forma k ničemu dobrému nepovede

Roztříštěnost

Věčný boj systémových a antisystémových frakcí není na německé protestní scéně ničím novým. Když si vezmeme ten nejkrajnější politický prostor – už roky německou levici na ulici ovlivňuje volání po „budování komunistické strany“. Je to otázka prestiže a síly artikulovaného požadavku: kdo se dokáže sjednotit stejně dobře, jako to dokázala radikální pravice, může být mluvčím. Jenže německé levici to dlouhodobě nevychází. Cesta k „silné komunistické straně“ tak vede přes existenci asi pěti různých a k tomu dalších dvaceti socialistických iniciativ. Žádná z nich na ulice nedokáže přivádět masy. V parlamentu to dokázala Die Linke, a to díky snížení důvěry v mainstreamové strany i uzavřenosti německého stranického systému, který by do parlamentu pět komunistických stran zkrátka nepustil.

Nejednota a roztříštěnost budou podobu německého „nejmladšího“ protestu ovlivňovat dál. To, co ve Francii aspoň do jisté míry dokážou chapadla Nepoddajné Francie, v Albánii zformovaná hnutí proti velkokapitálu a v Srbsku nově vítězná studentská strana, to v Německu pořád obhospodařuje příliš kohoutů na jednom smetišti. Neznamená to ale, že by se tím ztišovala hlasitost požadavků. Mladí chtějí přístup k moci. Chtějí slyšet řešení. A pokud bude odpovědí ticho, cesty k moci nacházet začnou. I na reakci establishmentu bude záležet, jestli bude dál vítězit ta umírněná forma.

Začít diskuzi

Články z jiných titulů