Víc než třicet let po listopadu 1989 zůstává pražská Bartolomějská ulice synonymem pro komunistickou Státní bezpečnost. Je to ale tak správně? StB v průběhu let obsadila desítky budov po celé Praze, nemluvě o konspiračních bytech, kde se estébáci scházeli se svými spolupracovníky, nebo o pozorovatelnách poblíž západních ambasád. Přijměte předvolání k návštěvě míst, jejichž adresy byly kdysi státním tajemstvím.
Na konci roku 1987 sloužilo ve Sboru národní bezpečnosti celkem 56 979 příslušníků. Z toho k Státní bezpečnosti patřily 12 502 osoby. To nebylo na patnáctimiliónový stát mnoho. StB sice nebyla vševědoucí, ale přesto dokázala dlouhá léta udržovat společnost ve strachu. Kontrarozvědka působila proti zahraničním rozvědkám i obyčejným lidem, kteří chtěli zůstat v kontaktu se světem za železnou oponou. Sledovala odpůrce komunistického režimu i lidi, kteří chtěli jen žít, myslet a bavit se po svém, bez dohledu strany a státu. Státní bezpečnost využívala tajné spolupracovníky, odposlechy, provokace, fyzické i psychické násilí, četla soukromé dopisy.
Po celé Praze byly roztroušeny kanceláře složek bezpečnostního aparátu, věznice, ale i ubytovny, školicí střediska, konspirační vily, telefonní ústředny, vysílače, pozorovatelny, sklady a garáže, kanceláře mnoha týlových a zabezpečovacích útvarů až po schůzkové byty. Do jisté míry bylo takové rozptýlení výhodné, ale šlo i o důsledek známého nedostatku nebytových prostor. Státní bezpečnost potřebovala mnoho kanceláří pro své úřadování. O nich často veřejnost nevěděla. Estébáci se scházeli se svými spolupracovníky v restauracích či kavárnách a konspiračních bytech. I taková místa jistě vzbuzovala nežádoucí zájem, zejména když se v době permanentní bytové nouze objevovaly v trvale neobývaných bytech a domech občas dvojice nebo skupiny pozorně se rozhlížejících mužů.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
