Jak má vypadat Praha? Na prázdných místech města vznikají nové čtvrti a budí vášně
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Městské proluky jsou lukrativní stavební pozemky, které vzbuzují zájem developerů i otázky veřejnosti. I na mapě našeho hlavního města zbývá několik bílých míst, kde historickou zástavbu jednou doplní nebo rozšíří nové budovy. Co na nich v současné době vzniká a jak tyto plochy nejlépe využít s ohledem na budoucí vývoj města?
V Praze stále zůstává několik proluk, jež v budoucnu čeká nová výstavba. Vznikly buď živelným rozvojem města, historickým přístupem k urbanismu, který již neodpovídá dnešním potřebám, zbořením zchátralých staveb, nebo ještě v důsledku bombardování města za války. Ať už jde o brownfieldy, nebo jednotlivé mezery v blokové zástavbě, jedná se o lukrativní pozemky, jež by developeři rádi zhodnotili výstavbou nových projektů. Zároveň je to ale i příležitost pro rozvoj města ve veřejném zájmu. A tyto dvě roviny jdou často proti sobě.
„Tady všude by se mohlo stavět,“ poukazuje na drobná bílá místa na plánu Prahy nizozemský architekt, zakladatel studia MVRDV a think tanku The Why Factory Winy Maas, který vyučuje na vysoké škole ARCHIP a na Fakultě architektury ČVUT. Spolu se studenty zkoumal, kde všude se v Praze skrývá potenciál pro novou výstavbu, a dal dohromady plán rozvoje „Prahy 2.0“ – (Im)Possible Prague(s). Město by se podle něj mělo doplňovat a zahušťovat primárně právě v nevyužitých meziprostorách, jako jsou místa kolem dopravních staveb (nádraží, zastávky metra nebo vjezdy do tunelů), v okolí stadiónů nebo v univerzitních areálech. Ukazuje přitom třeba na plochy v oblasti Hradčanské a na Letné. „Tento přístup by město pomohl opravit,“ dodává.
Vyvstává proto otázka: Co je ve městě „rozbitého“? Bráno doslova, jsou to i místa, kam na sklonku druhé světové války dopadly pumy – ať už spojenecké (nešťastná záměna s Drážďany), nebo německé (během Pražského povstání). Některé z poničených domů byly opraveny a na místě jiných vznikly stavby, které dnes bereme jako přirozenou součást města. V areálu kláštera Emauzy takto v 70. letech vyrostly modernistické „Pragerovy kostky“ – dnes sídlo Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy, které se právě rekonstruuje za 1,5 miliardy korun. Také nedaleký Tančící dům od architektů Franka Gehryho a Vlada Miluniće vznikl přesně před třiceti lety v proluce po bombardování. Byla to diskutovaná stavba, kterou zkraje ne každý přijal kladně. Nyní je vyhledávanou ikonou Prahy, ač slouží primárně jako kancelářský prostor. Proluku, jež vznikla v důsledku bojů na konci druhé světové války, má Praha i na Staroměstském náměstí, kde během povstání vyhořelo novogotické křídlo Staroměstské radnice. V současnosti je na jeho místě park, kde stojí stánky s občerstvením. O dostavění této plochy se už roky vedou debaty.
Rozprodaná Praha
Na začátku 90. let byla Praha v unikátní situaci, kdy většinu proluk, mezi něž lze počítat i pozemky kolem dopravních staveb, měla ve svém vlastnictví. „To znamená, že mohla nastavovat pravidla hry a zacházet s pozemky ve prospěch veřejnosti bez komerčního tlaku zvenčí,“ říká Richard Biegel, historik architektury a pedagog na AVU, který působí jako ředitel Ústavu pro dějiny umění na FF UK a vede Klub Za starou Prahu. Nic z toho se podle něj nestalo: „Volné proluky v centru města se v 90. letech rozprodávaly za nejvyšší možnou cenu a bez podmínek. Obrovské plochy nádraží dnes vlastní soukromí developeři a stát jen horko těžko nastavuje zpětně pravidla,“ popisuje Biegel svůj pohled na to, proč je město „rozbité“. Příčinu vidí i v tom, že
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
