V pondělí byla napsána další kapitola jednoho velmi zvláštního příběhů Česka, která je spojena i s politikou. Dominik Feri půjde za znásilnění dvou dívek a pokus o znásilnění další na tři roky do vězení. Trest mu potvrdil odvolací soud a rozhodnutí je tak pravomocné. O kdysi nejsilnějším českém influencerovi a kdysi nejmladším poslanci toho bylo napsáno a řečeno hodně. Je čas se na jeho příběh podívat s odstupem. Proč se Feri mohl chovat tak, jak se choval? Jak získal takovou moc? A zůstane po něm i něco pozitivního?
Právní podstata Feriho případu je dobře známá – byl obžalován a odsouzen za znásilnění dvou žen a jeden pokus o ně. Dominik Feri je první český politik odsouzený za násilný čin. Z jeho původních zastánců jej dnes už hájí málokdo.
Velké historické události často začnou u drobností. Podobně to bylo i u Feriho. Impulsem pro napsání článku, kterým začala jeho kauza, byl tweet anonymního účtu ladislava stanislava s textem: „Proc nejsou ty kauzy zneuzivani holek Ferim medializovany?“ Na základě tohoto virálního tweetu bez diakritiky se začali tématem zabývat novináři Deníku N a Alarmu a zbytek příběhu je už všeobecně známý. Otázka, proč bylo Feriho chování tak dlouho přehlíženo, je však pořád na místě.
Veřejná tajemství
Když začala Feriho kauza, mnoho lidí vzpomínalo na situace, které s ním zažili. Velmi často i ve společnosti vulgárně urážel ženy, choval se pohrdavě, jako by byl nedotknutelný. A asi i dlouho skutečně byl. Tyto historky léta procházely pražským politicko-novinářským a studentským prostředím, ale dlouho neproplouvaly naplno na veřejnost, nebo alespoň ne do médií.
Někteří novináři později vzpomínali, že informace o Feriho nevhodném chování dostávali často, nikdy se je však nepovedlo dostatečně ověřit. Ostatně, případy, za něž byl nakonec Feri souzen, pocházejí z let 2016 a 2018. To už v politice působil. Proti Ferimu zkrátka bylo těžké se ozvat, a kdo to udělal, slyšel, že mu závidí, případně že chce jen poškodit mladého nadějného politika. Koneckonců i článek Apoleny Rychlíkové a Jakuba Zelenky, kterým začala jeho kauza, měl výstižný titulek: Chování Dominika Feriho je veřejné tajemství. To trochu vypovídá i o české společnosti, kde jsou pořád sexuální obtěžování a šovinismus často tolerovány.
Proč se vůbec Feri takto choval, když věděl, že je nepřehlédnutelný? Že jeho nevhodné vystupování si lidi zapamatují a může tím sám sobě uškodit? Byl asi přesně to, co si představujeme pod pojmem „opilý mocí“. Jeho moc přitom nebyla ani tak politická, jako spíš sociální. Kdo potkal Feriho v době jeho studia na právnické fakultě, většinou ho neviděl jinak než obklopeného spoustou lidí. Kdo ho obklopoval? Chtělo by se říct, že přátelé, ale šlo spíš o lidi, kteří k němu prostě toužili patřit. Právě tuto mocenskou pozici, kdy svou pouhou pozorností posiloval či zeslaboval prestiž lidí kolem sebe, si zřejmě silně uvědomoval a uměl si s ní pragmaticky hrát. Bylo by extrémně zajímavé, kdyby jednou Feri napsal autobiografii, kde by vlastní pocity a pohnutky z této doby popsal.
Většina slavných a populárních osobností cítí za svým úspěchem léta dřiny. Ať už jde o umělce, sportovce, nebo nakonec i politiky, většinou prošli určitou hierarchií a museli v nějakém smyslu vynikat. Ferimu však jeho sláva spadla z čistého nebe. Velkou popularitu získal už v devatenácti letech jako čerstvý vysokoškolák, poté co se shodou náhod a intrik uvnitř teplické komunální politiky stal nejmladším městským radním v Česku a začal psát vtipné facebookové statusy. Jen velmi vyzrálá osobnost by ale následnou horskou dráhu obdivu, mediálního tlaku, velkých očekávání a rychle nabyté moci ustála. Feri ji neustál obzvlášť tragickým způsobem.
Forma versus obsah
Po celou dobu Feriho kariéry byl tento rozpor znát: byl obdivován a prezentován jako naděje národa, přitom za ním dlouho nebyla konkrétní témata ani politický přínos. I on sám proto často umírňoval přízviska, která dostával. Říkal, že se politice nechce dlouhodobě věnovat. Ostatně, funkci radního Teplic vykonával po většinu mandátu na dálku z Prahy, souběžně se studiem práv. Relativně náročnou právnickou fakultu studoval i během práce poslance, ve sněmovně tak psal diplomovou práci nebo se učil na státnice.
Feri nepřinášel do politiky a společnosti žádné vlastní téma, snad jen kromě reprezentace mladých lidí. Populární byl zpočátku hlavně díky vtipným statusům na Facebooku, který následně opustil a během covidu poté doslova ovládl český Instagram.
Až v závěru kariéry začal mít Feriho obsah větší hloubku – sdílel třeba interpelace ze sněmovny a informativní videa o fungování politiky, vyvracel hoaxy kolem covidu a očkování. Jinak se dalo jeho veřejné působení shrnout jako geniální forma, ale často prázdný obsah. I to je samozřejmě umění a nemá cenu se nad tím rozčilovat, lidé zkrátka věnují pozornost tomu, komu chtějí, to je logika sociálních sítí. A podobně vyrostli i jiní politici, žádný z nich však nedokázal sebeprezentaci dostat na takovou úroveň.
Asi nejlepším příkladem přehnaných očekávání od Feriho bylo zařazení do seznamu 28 tváří, které v následujícím roce ovlivní Evropu od deníku Politico v roce 2018. V tomto žebříčku se dříve objevil třeba Emmanuel Macron, tentýž rok jako Feri v něm byl i předseda britských labouristů Jeremy Corbyn. I na tohle ocenění Feri reagoval rezervovaně: „Nemyslím si, že bych si takové zařazení od prestižního serveru zasloužil,“ řekl tehdy pro iDnes.cz. Byly momenty, kdy Feri obdiv ze všech stran zmírňoval a brzdil, snažil si minimálně navenek udržovat pokoru. Přesto podlehl slávě a moci jako málokdo jiný.
Sebereflexe negentlemana
Ještě krátce po začátku kauzy projevil Feri určitou omezenou sebereflexi. Když vyšel zlomový článek Deníku N a Alarmu, napsal následující prohlášení: „Není pro mě většího pocitu potupy a osobního selhání než se ohlédnout zpět na situace, kdy jsem se zachoval nevhodně, nepatřičně či negentlemansky. Všechna taková selhání mě mrzí a hluboce a upřímně se za ně omlouvám. Třebaže jsem se z chyb poučil, nelze nic odbýt jenom tím, že jsem byl zkrátka mladý a nyní žiji jinak.“ Takhle ale vystupoval jen krátce.
Následně Feri úplně změnil taktiku a postoj k celé věci. K obžalobě přistoupil ofenzívně, tedy tak, že zpochybňoval výpovědi obětí. Vypracoval si dlouhé řeči, které zveřejnil na YouTube, a komentáře k nim na Instagramu. U soudů vystupoval vždy sebevědomě, po jednom z jednání dokonce před novináři řekl jméno svědkyně, jednotlivá podezření nazýval nadneseně jako „případ sprcha“ nebo „případ noční stolek“. Prostě z procesu udělal trochu reality show. Soudkyně při čtení rozsudku o Ferim dokonce zmínila, že se při výpovědi obětí hlasitě smál. Skoro to zní, jako by stále věřil vlastní nedotknutelnosti. Nicméně pocity a záměry člověka pod takovým tlakem a po takovém životním propadu je složité si představit a asi nemá smysl se je snažit domýšlet a zbytečně psychologizovat.
Přesto je Feriho strategie v něčem zarážející. Ve své obhajobě sázel na ty nejklasičtější stereotypy o domácím a sexualizovaném násilí, které experti a organizace typu Pod svícnem v posledních letech úspěšně vyvracejí. Tedy že důkazem v jeho prospěch například je, že oběti se „moc nebránily“, případně že od té doby přidávaly příspěvky na Instagram, takže přece „nemůžou být traumatizované“. Jak zaznělo i v rozsudku, toto je stereotyp dokonalé oběti, jenž s realitou nemá moc společného. Snaží se podsouvat, že pokud se oběť nechová učebnicově a tak, jak se očekává, vlastně obětí není. Třeba i k vyvrácení tohoto předsudku Feriho případ pomůže. Je další ironií osudu, že se zrovna mladý progresívní politik hájí stereotypními argumenty, které se jinak postupně odsouvají do minulého století.
Žádná účelovka
Další stránka případu je reakce české politiky a společnosti. Ta byla postavena před do té doby nevídaný a šokující příběh. Nyní můžeme s časovým odstupem hodnotit tehdejší odezvu i to, co si nakonec Česko z Feriho případu odnáší.
V prvotním šoku z článku, který nastartoval Feriho případ, zaznívaly velmi různé reakce. Zastali se jej kolegové z TOP 09, v té době čestný předseda Schwarzenberg dokonce řekl, že „za tím stojí Piráti“. Dle něj chtěli Feriho poškodit v předvolebním boji. Později se ukázalo, že Schwarzenberg článek ani nečetl, přesto říkal například tato slova: „Jsem proti násilí, ale kluci v jeho věku se už desetitisíce let snaží holky sbalit a dostat je do postele.“ Když větu začnete slovy „Jsem proti násilí, ale…,“ zní to asi podobně jako: „Nejsem rasista, ale…“ Škoda takových vyjádření u jinak respektované osobnosti.
Podobně se vyjádřil i místopředseda strany Tomáš Czernin: „Je zvláštní, že se to vynoří takto před volbami,“ řekl tehdy pro Seznam Zprávy. „Doufám, že to pro něj dopadne dobře. Já se domnívám, že se stal skutečně obětí, a věřím, že se s tím vypořádá,“ dodal Czernin.
Jak to dopadlo, dnes už víme. Sněmovní volby, které se konaly skoro o pět měsíců později, Feriho kauza nijak neovlivnila. Koalice SPOLU v nich vyhrála, a v Praze, kde měl Feri kandidovat, získala dokonce přes 40 procent. O účelovém načasování kauzy tedy nemohla být řeč. Kuriózní detail pak je, že SPOLU si nechalo v Praze udělat o Ferim průzkum veřejného mínění. Z něj vyplynulo, že většina voličů považovala Feriho za Piráta. Takže žádná „účelovka“.
Druhá rovina kritiky článku zaznívala od konzervativců, kteří se obávali, že do Česka přichází podoba americké kampaně #MeToo. Tedy že slavní a mocní muži začnou být vytlačováni z veřejného prostoru na základě více či méně podložených obvinění ze sexuálního obtěžování či násilí. Od doby Feriho ale přišel snad jediný, navíc jen vzdáleně podobný případ: kvůli partnerskému konfliktu a údajnému napadení asistentky odstoupil pirátský náměstek ministra vnitra Lukáš Kolářík. Ani u něj, stejně jako u Feriho, asi není moc pochyb o tom, že zaslouženě.
Feriho případ zjevně nepřišel kvůli žádnému trendu ze zahraničí, řešil by se celkem podobně i před dvaceti lety. Naopak má v tomto směru česká politická kultura daleko do ideálu. Vždyť u nás byl donedávna předsedou Senátu (bohužel již zesnulý) Jaroslav Kubera, který mimo jiné říkal, že „testuje české ženy na #MeToo“ a zjišťuje, jestli „nejsou jako ty blbé Američanky“. Shodou okolností byl právě on zpočátku Feriho mentorem a společně čtyři roky vládli v Teplicích.
Chybí někomu Feri?
Poslední otázka, která zaznívala při Feriho odchodu z politiky, byla, zda jeho roli někdo převezme. Jestli se objeví další politik, který přitáhne k zájmu o veřejné dění tolik mladých lidí a dokáže na politických videích sbírat desetitisíce lajků. Druhý Feri v Česku není, ale třeba Danuše Nerudová a Petr Pavel dokázali sociální sítě ovládnout při prezidentské kampani skvěle. O politice dobře a jednoduše informují také populární účty jako Jsem v obraze (188 tisíc followerů) nebo Politika nejen pro mladé (přes 60 tisíc followerů).
A je to vlastně vůbec ještě potřeba? Volební účast se v posledních parlamentních a prezidentských volbách zvýšila nejvíc právě u nejmladších voličů. Třeba k tomu nějak přispěl i Feri. Kdyby to tak bylo, můžeme říct, že Česku přinesl aspoň něco dobrého, i když tolik lidí velmi zklamal. Splnil alespoň určitou historickou roli, za kterou zůstane několik vzkazů: třeba, že moc znamená zodpovědnost a že forma nemá triumfovat nad obsahem. Až s větším odstupem ale uvidíme, jestli Feriho případ Česko opravdu změnil. O tom zatím můžeme pochybovat.
