Zatím nepravomocný rozsudek v případu Dominika Feriho je rozhodně precedentem, na který se bude neustále ukazovat. Nicméně bychom se rády zasadily o to, aby nezůstalo jen u kauzy Feri. Obětí domácího a sexualizovaného násilí je hodně, podle průzkumů přes 20 % žen se s ním setkalo. A důležité je, aby každá oběť našla zastání, aby jí systém pomohl. V Pod Svícnem lidem, kteří od agresora odejít dokážou, říkáme hrdinky a hrdinové. Hrdinkami jsou i slečny, které celý ten proces s Ferim přestály.
Od dob založení Pod svícnem se setkáváme prakticky každý den s nepochopením systému, přístupu k obětem sexualizovaného a domácího násilí, jejich viktimizací, očerňováním a souzením. Když se těchto hrdinů a hrdinek zeptáte, co pro ně bylo nejhorší, řeknou vám téměř vždy to samé. „To, co následovalo po tom." Výčitky, co mohli udělat líp, jinak. Zda si o to neříkali. Přátelé a rodina je často zrazují od podání svědectví, protože si přeci nebudou kazit život. Ale oni si ho nekazí. Zkazil jim ho někdo jiný. Svým činem. A pokud něco rodina a okolí můžou dělat, je to podpora. Důvěra. Laskavost. Lidskost.
Když s pomocí třeba terapeutů konečně dojdou hrdinové k tomu, že za čin nemohli, nastupuje systém. Systém, který vás dost často sežvejkne, vyflusne na zem a nechá svému osudu. Abyste rozuměli, domácí i sexualizované násilí se totiž vyznačuje tím, že pachatel klade své oběti všechno její chování za vinu. „Ale vždyť to přece chtěla, jinak by nepřišla.“ „Podívejte, k čemu mě donutila, je tak příšerná, že jsem nemohl jinak.“ Oni totiž ani tihle sympaťáci nedokážou sami před sebou ustát ty hrůzy, které druhému člověku dělají. Omlouvají to tímhle sami před sebou a člověka, kterému to dělají, ponižují, kopou do něj, byť jen slovy.
Dávno jsme pochopily, že systém, který má pomáhat lidem, vlastně podporuje pachatele. Stojí na jeho straně, protože zpochybňuje nejdříve oběť. A vlastně jí způsobuje to samé, co ten člověk, který ji zneužil či jí jinak ublížil. „Proč jste tam byla, proč jste měla tohle na sobě, proč jste to pila…“ Jako kdyby svoboda pohybu a vyjadřování pomocí oblečení platila pouze na toho pachatele či lidi, kterým se nic neděje. Proboha, co na tom, že měla výstřih, krátkou sukni, roztrhané punčochy, co vám je sakra všem do toho.
Jestli si máme z této kauzy něco odnést, je to i ponaučení o tom, že neexistuje dokonalá oběť. Ta, která je v koutě, třese se, když na ní někdo promluví. Ta, která po tom hrůzném zážitku, který ohlásí, přestane žít. I traumatizovaní lidé se smějí, baví, jejich život jde dál. Neznamená to ale, že původce jejich traumatu může běhat po svobodě, vysmívat se jim a vesele dál páchat trestnou činnost. A stejně tak neexistuje dokonalý pachatel. Může to být inteligentní, oblíbený, pracovitý, jindy fajn člověk. A samozřejmě, musíme to tady napsat: obětí může být i muž, stejně jako pachatelem žena.
Co na závěr? Přejme si, aby za sexualizované a domácí násilí nepadaly podmínky. Aby se oběti dočkaly i slušného odškodnění. Přeci jen, platí si z něj potřebné terapie, ne dovolenou na Bali. A taky abychom se vykašlali na to být lidovými soudci a používali to, co je nám lidem blízké. Lidskost a empatii. Pak můžeme jako společnost jen získat. Nikoliv ztratit.
