Probíhající soud s Dominikem Ferim opět u veřejnosti vyvolal debatu nad tématem sexuálního násilí a znásilnění. Když jsme před rokem zakládali iniciativu Pod svícnem, která se zabývá problematikou domácího násili, udělali jsme si průzkum u agentury IPSOS. Na základě dat jsme zjistili, že každý pátý člověk zažil domácí násilí. Z toho 14 % uvedlo, že jednou z forem bylo právě násilí sexualizované. To nám ovšem nabourává zažitou představu, že znásilnění páchají pouze pánové v dlouhém kabátě číhající na nevinnou oběť vracející se z diskotéky. Pravdou totiž je, že v drtivém procentu případů je násilníkem (ať už je to muž či žena) někdo známý. Tudíž vzniká paradoxní situace, kdy člověka, který vám ublížil, i nadále potkáváte. Nedej bože s ním sedíte každý večer u stolu.
V naší zemi máme takovou kratochvíli. Raději než agresory nebo násilníky jímáme se soudit oběti znásilnění či domácího násilí. Prakticky pod každým článkem, který vznikne o podobném případu, se vyrojí desítky komentářů soudců z lidu, abyste se dozvěděli, že cokoliv oběť udělá, je špatně.
Většina veřejnosti reaguje podle obdobného schématu:
Akce: Oběť čin nenahlásí?
Reakce: Aha, takže ho/ji nechá páchat čin dál.
Akce: Oběť čin nahlásí?
Reakce: Určitě si to vymyslela.
Akce: Je o tom oběť ochotna mluvit veřejně?
Reakce: Oběť se snaží přiživit na slávě útočníka.
Akce: Je o tom ochotna mluvit, ale pouze anonymně?
Reakce: Je jasné, že si to vymýšlí a je to kampaň proti známé osobnosti.
Dostáváme se do stavu, kdy oběť nemá prakticky nárok podle veřejnosti udělat cokoliv správně. Přitom proces, kterým oběť prochází, je navýsost traumatizující. Jedna hrdinka nám doslova řekla: “Já bych si to možná radši prožila znovu než zažívat tu sérii flashbacků u každého výslechu a posudku, co jsem absolvovala.” Zkusme si to popsat.
Jak říká advokátka Lucie Hrdá: “Znásilnění není špatný sex. A prožitek vám nezlepší, když si k němu pustíte hezkou hudbu.”
Je to velmi bolestivý zásah do vaší intimity. Který je následován tzv. posttraumatickou stresovou poruchou. Je to zásah do integrity člověka. Vliv to nemá pouze na oběť samotnou. Dopad je i na okolí. Není to jen 5 minut špatného sexu. Je to přinejlepším několik let terapií, v horším případě vyčlenění ze společnosti.
Procento falešných nahlášení, stejně jako u jiných trestných činů osciluje mezi 5 – 7 %. Procento nahlášených případů je přitom velmi nízké. Protože se oběti bojí. Hanby. Rodiny. A ano, i lidových soudů. A přitom my můžeme udělat to nejjednodušší: mlčet, protože tomu nerozumíme. A chtít po systému, aby obětem tak závažných trestných činů pomohl. Nezneužil je znovu, neponížil. Oběti chránil, pomohl jim stát se přeživšími a pachatele adekvátně trestat.
Protože právě s tím máme u nás největší problém. Nejen že jste se stali obětí tak závažného trestného činu, nejen že musíte o intimních věcech mluvit s vaším okolím, vypovídat na policii, ale systém vás pak zklame. Po tom všem dostane pachatel stejný trest jako za několik vykradených garáží v okolí vašeho bydliště. Pokud vás někdo znásilní, v horším případě surově, máte následky fyzické a především psychické. Následně, poté, co jste si dali ke snídani 4 neuroly, protože samotný proces je pro oběti velmi traumatizující, slyšíte, jak se pachatel při svém procesu cynicky brání tím, že jste to vy chtěl/a. A třešnička na dortu? Je potrestán podmínkou. Podmínkou, kterou půlka těch lidových soudců v komentářích označí za jasný důkaz toho, že ani soud si s tím nevěděl rady.
Máme přeplněné věznice. Ne násilníky. A ačkoliv je znásilnění závažný trestný čin, do rozhodování soudů, do přístupu státních zástupců a někdy i policie se prostě nepromítá. To se musí změnit.
Ale zpět k tomu, co můžeme udělat my, kteří o těchto příbězích čteme: Nesuďme. Vyslechněme. Nebagatelizujme. Podporujme.
Autorka je spoluzakladatelka iniciativy Pod svícnem.
