I prostitutky jsou lidé. Vykonávají tuto práci z různých příčin, ale neměl by je k tomu nikdo nutit. A pokud se rozhodnou vrátit k důstojnému a smysluplnému životu, neměl by jim v tom nikdo bránit. Realita je samozřejmě jiná. Jak si chránit zdraví, jak jednat s úřady, jak nezapomenout, že existuje i jiný svět než jen silnice, auta, bar, tyč a sex, připomínají ženám soustředěným kolem E59 odvážné „STREETWORKERKY“ znojemské České katolické charity. Mluví s nimi jako jedny z mála osob, jež nepatří do uzavřeného kruhu nočního polosvěta. A my jsme mluvili s nimi.
Kolem silnice E59 mezi Znojmem a státní hranicí bliká na pětatřicet nočních klubů. Dítě by zadoufalo, že tu mají vánoce i v létě, ale kdepak -zeptejte se místních výrostků, kteří tu pobíhají jakoby nic. V květnu tu oslavují Den matek pánskými striptýzy. Míjíme okázalé vily jak vystřižené z pornofilmu, hlídané gorilami v černém, ale také přízemní hospodářské stavby podél pole s miniaturními okénky, ušmudlaným nápisem night club a bůhví kým a čím ve sklepě. Okurky to nebudou. Že by Rumunky, Ukrajinky, Maďarky, nebo Bulharky? Prý je tu nejvíce Češek a Slovenek. Streetworkerky z charity tu loni kontaktovaly na sto sedmdesát prostituujících žen, které se tu objevují a pak zase mizí, snad prodány do jiné země, k jiné tyči, nikdo neví kam. Vždyť koho to zajímá?
VEČER VE MLÝNĚ
Podle instrukcí zahýbáme před vietnamským stánkem s trpaslíky a dalšími strašidelnostmi doprava na Šatov, do lůna luk a úrodných polí, rudému západu slunce vstříc. Je horký červnový večer a intenzívní štiplavý zápach hnoje leze klimatizací dovnitř auta. Tady a noční podnik? Před námi se objeví zarostlý starý kravín a za ním se hýbe bagr - jsou tu živí lidé! Naproti kravínu sídlí Agrofert Větrovec, traktory zaparkované na dvoře, a s ním s přízračností UFO sousedí světélkující replika pařížského Moulin Rouge. Svítící lopatky mlýna krájejí hustý zemědělský vzduch. Lapáme po dechu. Obklopeni plakáty vyzývavých žen zaparkujeme s pocitem Jeníčka a Mařenky.
Tváříme se s fotografem jako pár, který se chce bavit, a kromě nepříjemného mrazení máme i dobrou náladu - útratu přece zaplatí redakce. (Pro představu: vstup je zdarma, za pití to dělalo po dvou hodinách tisícovku). A jsme příjemně překvapeni: interiér je maximálně vkusný a na úrovni, ze šestnácti přitažlivých žen pohybujících se mezi stoly ve spodním prádle by nebylo těžké si vybrat, jakkoliv k tomu máme daleko. Holky se nakrucují, střídají se ve striptýzech. Sledujeme mohutnou boubelku v čertovském převleku (Věstonická venuše Diabolo!?), různě rostlá těla. Když na pódiu dojde k transparentnímu sexuálnímu styku, dělá se nám z jeho robotického provedení nevolno. Jsme na odchodu. Stejně se nám nejvíc líbí servírka. Všechny dívky se tu pohybují jako ryby ve vodě. Jak se k nim chovají v zákulisí? Těžko říct.
Ve fotelech popíjejí hlavně Rakušáci, pánové většinou starší a obtloustlejší, když je tu dolní sazba třicet devět eur za číslo na pokoji, to se asi i ten hnůj dá přežít. Prý je bordel jako bordel, jedno kde, říkávají světáci. V dnešní, sexuálním průmyslem prošpikované době se to nám nezkušeným jeví kupodivu stále jako tradiční instituce, něco jako cirkus, světský mikrosvět, který si drží svůj specifický pach a táhne s sebou historické jho životního stylu za hranicemi společnosti.
ODPOLEDNE V CHARITĚ
Z nevěstince do charity to není tak daleko, jak by se mohlo zdát. Streetworkerky si s námi na půdě kláštera povídají celé odpoledne, než vyrazí do terénu. Nejsou to žádné bledé světice mimo realitu. Tyhle dvě ještě ne třicetileté, sympaticky temperamentní dámy přece běžně hovoří s prostitutkami o dosti intimních věcech. Převlékají se do červených triček s logem (uniforma kvazizdravotnic je zjevně chrání), vybavují se fosforeskujícími pásky, do batohů skládají testy na HIV, jejich předešlé výsledky, těhotenské testy, sušenky, pití, letáčky ... Zhruba každých čtrnáct dní klepou na dveře nočních podniků a oslovují ženy na silnici. Provozují ve městě poradnu pro takové, co se ocitnou v nesnázích nebo jeví zájem o změnu povolání. Zdůrazňují, že nepracují pro policii, a nabízejí jim dokonce rekvalifikaci, v případě nutnosti utajené bydlení nebo i převoz dětí cizinek z mateřské země a podobně.
„Už vás někdo z pasáků nebo provozních inzultoval?“ ptám se, sledujíc přípravy na výjezd.
„Hlavně slovně,“ smějí se. První z nich říká: „Ale na to se dá zvyknout. Na silnici do nás třeba najížděli autem, tam si musíme dávat pozor a rychle reagovat. Tým musí být sehraný. Proto s námi jezdí řidič, ten nás po půl hodině, co jsme v nějakém klubu, vždy kontaktuje. Musely jsme mít na začátku velikou trpělivost, aby nás tam vůbec pouštěli. I dnes, po dvou letech, kdy už nás v klubech znají, to někdy vyjde, jindy ne.“
„Zdůrazňujeme provozním, že pravidelné testy na HIV zvyšují kvalitu jejich služeb,“ dodává kolegyně. „Přicházíme tam proto, abychom ženám nabídly možnost starat se také alespoň trochu o sebe, o své zdraví, bezpečí a budoucnost. Ony se na nás už těší, vědí, že tam jsme kvůli nim, že si s námi mohou popovídat o tom, co je trápí, co potřebují, o životě.“ Proč ženy nejčastěji šlapou? Prý je to případ od případu velmi individuální. Mají v životě za sebou násilí v rodině, sexuální zneužívání, často od dětství nemají vybudovanou citlivost na jevy, které nám připadají za hranicí normálního chování. Některé jen nenacházejí uplatnění na trhu práce, jiné byly nuceny k prostituci už ve čtrnácti. Pak jsou případy žen, kdy manžel má problémy s alkoholem, hraje automaty a tu rodinu tímto dlouhodobě týrá. Ona požádá o rozvod, ale manžel zmizí, přijdou exekutoři a vymahači a vyhrožují. Obstaví jí konto a ona zkusí vydělávat prostitucí, postaví se na ulici. Ale ono to není tak jednoduché, protože ulici vládnou muži. A pak jsou časté případy, kdy žena zkusí nabídku práce v zahraničí a postupně spadne do soukolí, z něhož nevede cesta ven. Ať už jde o Češky v Itálii, nebo Německu, nebo cizinky u nás.
Právě před nedostatečně smluvně ošetřenou prací v zahraničí varují pracovnice charity i na preventivních přednáškách ve školách. Promítají dětem švédský film Lilja 4-ever o dívce, která postupnými nenápadnými kroky, na jejichž počátku byla láska a na konci prostituce, přes marné pokusy o útěky spáchala sebevraždu.
V ZÁKULISÍ
Připomeňme, že česká legislativa prostituci neřeší, že největším problémem je kriminalita, jež se k ní váže, a ne jev samotný. Policie se do soukromých objektů dostane jen z konkrétních důvodů a zřídka a prostitutky nikdo nemonitoruje, může se s nimi dít cokoliv.
Projekt streetworku funguje na Znojemsku už dva a půl roku a financuje jej ministerstvo vnitra a EU. U nás je zatím výjimečný, podobný prý existuje jen na Chebsku a od dubna se rozjíždí na Chomutovsku. Na street work navazuje poradna. Trvalo prý velmi dlouho, než se do té znojemské s názvem Magdala vůbec někdo odvážil přijít, dnes už to tak neobvyklé není. Dívky se tu mohou vzdělávat například v práci na počítači a řešit svou situaci. Učí se, jak mají vystupovat, jak napsat životopis, jak žádat o práci. „Jenže jejich volného čas je málo. V klubu začínají někdy už ve čtyři, spát jdou také ve čtyři nebo i později, přes den spí. Zaktivizovat se a dojít až k nám je pro ně velký problém. A některé jsou postupně ochromovány do stavu, kdy už nemají sílu cokoliv řešit. Jsou hlídány i na té silnici, uniknout vůbec není snadné, jak si někdo myslí.“
Magdala má i bezplatnou linku pomoci: 737 234 078. A nově funguje v rámci projektu „Spolu proti obchodu s lidmi“, na němž se podílí Mezinárodní organizace pro migraci, La Strada a Charita, číslo 775 576 662, kam mohou anonymně volat zákazníci sexuálního průmyslu, kteří mají dojem, že se setkali s dívkou, již tam drží proti její vůli nebo jí ubližují.
Jak konkrétně úspěšný je znojemský streetwork? Zdravotní i psychologický vliv je nesporný. Případ AIDS tady v charitě ještě nezaregistrovali, ale objevuje se syfilis a kapavka, je třeba dohlédnout na to, aby byly léčeny důkladně. Ženy si potřebují popovídat o tom, co je trápí, protože kdyby tak činily v klubu, byly by považovány za problémové. Jak se jedná s těhotnými?
„Těhotná prostitutka je velice oblíbená a přes děti se dá žena velice dobře držet u řemesla. Je to výborný nástroj na ovládání a není pak potřeba žádné násilí. Partner ženě dobře vysvětlí, jak je důležité, aby vydělávala peníze,“ vysvětluje jedna z pracovnic charity.
A co udělají s psychikou ženy léta prostituce? Stává se, že ženy například spí v pokoji, v němž pracují ... už i to je paralyzuje a uzavírá do izolace. Prý opravdu věří, že pro ně přijede princ na bílém koni, tedy že si je odvede zamilovaný zákazník. Podepisuje se na nich alkohol a drogy, běžné jsou deprese, hraniční poruchy osobnosti a sebepoškozování včetně pokusů o sebevraždu.
„Co vydělají - a to je tak třetina inzerované ceny - nemají jak jinak utratit než v klubu. A nespoří si. Když se ocitnou v tom provázaném kruhu, semele je to.“ V poradně se často stává, že se dá klientka dohromady a najednou si uvědomí, že skutečně nezná nic jiného než práci v klubu. A raději se vrátí zpátky, i když ji třeba čeká trest. „Ale my tu jsme od toho, abychom byly k dispozici a nabízely své služby, a ne proto, abychom ji držely za ruku, ať se nevrací. Když budete někde zavřená poskytovat sexuální služby devět let, tak si nebudete umět představit jinou perspektivu. Ta špatná jistota je možná lepší než ta obrovská nejistota, kterou nabízíme my.“
ZPÁTKY NA SILNICI
Ještě jednou se vraťme do terénu. Při jízdě k hranicím potkáváme mladou ženu, jež vychází z polní cesty, a fotograf hořce žertuje, že kdyby tuto počestnou místní dívku v kraťasech vyfotil coby šlapku, neměla by to pak u sousedů růžové. Je nám dost líto, když se po silnici potřetí vracíme, že stále stojí na témž místě a zastavuje u ní auto. O kus dál sjedeme ze silnice ke starší opilé Romce ozdobené mladším stříbrným walkmanem a vyptáváme se. Odpověď se dá čekat: Nemůže nám nic říct, protože má čtyři děti. Pak se rozpovídá: Neměla je jak uživit, tak pracovala předtím v „podniku“, ale posledních pět let šlape tady. Nechala by toho hned, kdyby to šlo, ale neví, co by dělala. Prý má vlastní byt a „přítel, který ji tu chrání a kontroluje“, by ji stejně nenechal odejít.
Stihne čtyři až pět chlapů za večer, ale dnes ještě neměla ani jednoho. A to už je skoro tma. Zákazník zajede vždy na smluvené místo do polí, kde se akt koná a dobu výkonu kontroluje její přítel.
„Bavilo vás to někdy, třeba aspoň zpočátku?“
„Ne, to nikdy. Zákazník prostě musí bejt spokojenej a pak platí.“ „A co chce zákazník?“ „Tak buď kouřovku, to je tak na deset minut za třicet, nebo kompletovku, to může bejt i hodina u něj v autě za padesát. Chce, aby byla žena úplně svlečená, aby byla vzrušená.“ Hovor trvá přesně deset minut a už za námi stojí auto. V něm dvě enormní korby s nízkými čely. Zdrháme. Pánové nás odchytnou u pumpy, aby nám nahnali strach: příště bychom mohli skončit ve škarpě. Tohle je jejich silnice.
Obdivujeme pak slečny z charity o to více.
PODNIKATELKY ZE ZÁKONA?
Město Znojmo ošetřilo výskyt prostitutek na silnici E59 vyhláškou. Policie tu občas rozdává až třicetitisícové pokuty, musí však ženě dokázat, že tam, obrazně řečeno, jen „nečeká na trolejbus“. Návrh zákona o prostituci je zatím u ledu.
„Já nevěřím tomu, že to vůbec někdy někdo vloží do našeho právního systému,“ říká první streetworkerka. „Je to politicky ošemetná záležitost, která se pořád přehazuje jako horký brambor.“
Jak známo, jsou tři možnosti: legalizace (Nizozemsko), regulace a kriminalizace (Švédsko). Každý ten model má svá negativa a pozitiva, ideální není ani jeden. V regulaci jde především o peníze - spočívá v tom, že stát zdaní prostituci jako službu. Ale přece jen se s tím sveze i snaha prostitutky více monitorovat. Je však dobrý nápad, aby se v místě svého trvalého bydliště přihlásily jako sexuální podnikatelky? Těžko. Návrh má hodně děr, například i tu, že se týká jen prostitutek-občanek EU. Ženy z jiných zemí by se pak o to více bály policie. A takové cizinky se sem dostávají běžně tak, že je sem prodají vlastní rodiny, aby na nich vydělávaly. Vrátit se tedy také nemohou.
HAPPY END
Dopřejme si nakonec příběh, který streetworkerky nejvíc hřeje u srdce. Klientka z cizího státu u nás byla obchodovaná něco přes rok. Nutili ji do prostituce, při menstruaci si například musela do pochvy vkládat houbičku na nádobí, aby to nebylo poznat, ale dostala jen jednu, takže si ji stále přepírala a měla z toho zdravotní problémy. Doma nechala děti a manžela. Dodnes se neví, zda se manžel na jejím prodeji podílel, nebo ne. Dokázala opustit klub za velice dramatických okolností, utíkala lesem, trvalo jí tři dny, než se dostala domů, kde ji ihned odchytla policie, protože po ní bylo vyhlášeno pátrání. Pak se musela skrývat, protože si ji lidé z klubu našli. Kontaktovala českou policii a ta ji převezla i s dětmi zpátky k nám, protože se rozhodla, že bude svědčit. Dostala se do programu podpory obětí. Byl prý šok ji při návratu převzít, protože jak se i s dětmi skrývala, byli všichni v žalostném hygienickém stavu. Děti se matce odcizily, neuměly s ní komunikovat. Myslely si, že od nich matka utekla, a nechápaly, co se děje. Ona o věcech, jaké zažila, nejprve nemohla vůbec mluvit. Po dlouhodobé práci s ní i s dětmi si nakonec u nás našla práci a děti se mohly zapojit do školy. Těžký příběh s dobrým koncem. Jeden z mála.
***
Co si o problémech prostitutek myslíte vy?
