Život pro radost [RX Diskuse]

Nový rok oslavily severní Čechy rekordem: počet nezaměstnaných zde předstihl statistiky ze třicátých let minulého století -- tehdy se ovšem v hospodářské krizi zmítal celý svět. V Mostě nemá práci 23 procent lidí, v Litvínově o procento víc, mnoho z nich čerstvých absolventů. O mnoho lépe nevypadají ani optimističtější předpovědi budoucnosti. Co tedy můžete na severu dělat, když je vám dvacet, nechcete bagrovat uhlí ani se přiotrávit v Chemopetrolu, a pořád chcete žít, jako když je vám dvacet?

"Ale já se s tebou nechci bavit o nezaměstnanosti," říká mi šestadvacetiletý Pavel, který se Pavel jmenuje asi jako já, zatímco sedíme v litvínovské hospodě Sklípek.
"Jenže já jsem přijel právě kvůli nezaměstnanosti," odpovím. "Chci vědět, jak žijí mladí lidé, kteří nemají práci."
"No normálně," usměje se Pavel, "jako lidi, kteří mají práci."
Pavla znám z doby, kdy jsem psal o litvínovském Světu (Reflex 14/2002). Pokusu o multifunkční dům, kde by našli útočiště lidé, kteří ještě zcela nerezignovali na osud, že se narodili v Litvínově. Ve městě, kde je největší zábava jít si pro podporu nebo občas na někoho vystřelit. Svět skončil jako spousta podobných projektů spoléhajících na městské peníze, dobrou vůli a dávku naivity a utopie: kvůli nevyřešeným nájemním vztahům je z něj nefunkční barabizna. Když budete sedět někde, kde hraje hodně nahlas rádio, dozvíte se, že dům město údajně přikleplo jistému litvínovskému "podnikateli". Jeho jméno, pokud nechcete skončit na mosteckém ARO, na severu vyslovují jen tam, kde hraje hodně nahlas rádio. Zde většinou Rádio Most -- hity pro radost. Ten verš není můj.
"Takže berete podporu, pracujete načerno a večer chodíte do hospody?" ptám se.
"No jasně," usměje se znovu Pavel.
Absurdita, již vysoká nezaměstnanost vytváří, znamená i to, že někteří z těch, co berou podporu, někdy pracují pro město, aniž by o tom úřad práce věděl. Stát je platí dvakrát.
SEBEPOZNÁNÍ I: JE TO V HAJZLU
"Odkud jste?" ptá se úřednice v recepci mosteckého úřadu práce.
"Z Lovosic," odpovídá sedmnáctiletý kluk s natuženými vlasy.
"Jste u nás v registraci?"
"Jo."
"Jaké máte vzdělání?"
"Základku."
"Máte s sebou vysvědčení?"
"Ne."
"A tohle je vaše máma?"
"Ne, sestra."
"Tak příště musíte přijet s vysvědčením a zákonným zástupcem."
"Ale sestra je plnoletá."
"Sestra ale není zákonný zástupce," končí hovor úřednice.
Podobné interview není tím, čím by většina z nás chtěla kdy v životě projít. Jde o výsostně ponižující zkušenost. A zvlášť když vám je sedmnáct a budoucnost vypadá jako mostecký hotel MUROM, výsledek bývalé družby se SSSR -- žádné světlo na konci tunelu. Dlouhodobější nezaměstnanost je stejně neviditelná nemoc jako rakovina. Sežere vás zevnitř. Podle odborníků začínají psychické problémy po půlroce, kdy lidé začnou ztrácet sebevědomí a připadají si k ničemu. Stejný signál to ovšem bývá i pro zaměstnavatele. Lidé, kteří více než půl roku nepracují, si odvykají pracovat, takže většina zaměstnavatelů dá přednost těm, kdo nejsou bez práce tak dlouho. Vzniká začarovaný kruh.
V Mostě je bez práce přes 14 000 lidí, z toho 1100 absolventů či mladistvých. Koncem loňského prosince zde celkem evidovali 267 regulérních (bez veřejně prospěšných či společensky účelných) volných míst. Největší poptávka je po automechanicích a kompletačně-montážních pracích. Přeloženo: výrobní linka. Mnoho lidí ale v Mostě každoročně skládá maturitu na obchodní akademii, kde čtyři roky studují marketing. Státem placená rekvalifikace, tedy přizpůsobení aktuální pracovní poptávce, pro ně znamená několik schodů směrem dolů -- nikoli nahoru. Žádná velká motivace.
"Jsme součástí pilotního projektu, kdy se úřad práce snaží přenést část aktivity na nezaměstnané," vysvětluje Hana Blažková, vedoucí zprostředkování práce na mosteckém úřadu práce. "To znamená, že během šesti měsíců v evidenci by si lidé měli najít práci nebo si vylepšit kvalifikaci." Přesto však počet nezaměstnaných absolventů středních a vysokých škol či lidí do 25 let vloni stoupl. "Ano, největším problémem jsou právě mladiství," připouští Blažková. "Mnoho jich přichází hned po ukončení školy. Snažíme se s nimi uzavřít individuální akční plán, kdy si oni sami definují možnost svého uplatnění." Úřad práce už před lety inicioval školní volitelný předmět, jehož součástí jsou sebepoznání či seberozhodování a který by měl lidi naučit vzít osud do vlastních rukou a nečekat, co pro ně udělá stát. Přesto se většina lidí spoléhá na úřad práce a podporu. "Je pravda, že by lidé měli být aktivnější," přiznává Hana Blažková. Aktivnější by ovšem měla být i vláda. Právě vysoké daně a odvody způsobují, že jsou zaměstnanci pro zaměstnavatele příliš drazí, čímž podporují celou masu načerno pracujících lidí.
SEBEPOZNÁNÍ II: NENÍ TAK ŠPATNÉ BÝT BEZ PRÁCE
"Budou buď na Východě, nebo v Automatu," podívá se na hodinky Pavel. Je okolo šesté a za okny sklípku je usněžený čtvrtek, kdy se vám nechce ani na pivo. Pavel nedokončil učební obor s maturitou, moc ho to ale nepálí. "Že bych si dodělal maturitu? O tom neuvažuju." A jak dlouho je bez práce? "Počkej, tady mám takovou kartičku -- jo, nemám. Asi čtyři roky." Měsíčně mu stát, tedy i já, platí zhruba 4000 korun, část na účet, část složenkou. Na úřadě práce byl naposled v listopadu, příště tam půjde až v květnu. "Mám to tak zařízený," usměje se. A kdyby chtěli razítko, že opravdu nemůže sehnat práci? "Proč bych za ně platil? Tady mi ho dají vždycky," kývne směrem k pípě. Načerno si Pavel měsíčně vydělá až 10 000 korun, 4500 ho stojí kompletní bydlení. "Chtěl bych se živit regulérně jako produkční. Zkoušel jsem to, ale tady se tím fakt neuživíš. Zvlášť co zvedli daně. Klidně bych šel do Prahy, nikoho tam ale neznám." Mnozí řeší svízelnou situaci tím, že se nechají regulérně zaměstnat a hned zase vyhodit, aby se znovu dostali do evidence nezaměstnaných.
"Jo, dobrý, jasně. Hele, to nemůžu, už něco mám," říká Pavel do mobilu. "Ale potom klidně."
"Práce?" ptám se.
"Jo, teď je to dobrý. V úterý jsem v Praze rozvážel víno, včera jsem měl džob v Karlových Varech, zítra jedu ... Jo, to tam radši nepiš," zarazí se. "Měli bysme jít, jinak je nestihneme."
Cestou do Restaurace na Východě, kde mají být jeho kamarádi, se Pavla ptám, jestli někdy přemýšlí o budoucnosti. Ne že bych čekal, že se nezaměstnaní dvacátníci, jimž to aspoň trochu myslí, budou hrnout k montážním linkám. Kdybych byl z Litvínova a bylo by mi jako Pavlovi, žil bych úplně stejně. Máte aspoň nějaké peníze a nemusíte dělat práci, kterou nenávidíte. Když je vám pod třicet a jste svobodní, může to být i legrace. Pak ale přijde doba, například když začnete uvažovat o rodině, kdy vám začne být podobný způsob života na obtíž. Kromě toho, že nemáte žádné dobré vyhlídky, nemáte žádnou jistotu. Nikdo vám nepůjčí peníze a odpovědnost vás začne víc stresovat. "To víš, že to tak nechci dělat do smrti," řekne Pavel. "Co tady ale chceš dělat? Věřím, že se chytneme s ...," jmenuje koníček, o němž si myslí, že ho uživí, ale mohl by ho prozradit. "Naučíš se, že když najednou dostaneš dvacet tisíc, nemůžeš je vzít a jít si něco koupit jako někdo, kdo bere regulérní výplatu. Musíš si je nechat na horší časy."
SEBEPOZNÁNÍ III: TŘIKRÁT TÝDNĚ HUSTĚ
Pavlovi tři kamarádi, Víťa (22, absolvent stavební průmyslovky), Honza (21, instalatér) a Adéla (23, absolventka obchodní akademie, dobrá znalost angličtiny), což jsou jejich skutečná jména, sedí v zakouřeném Automatu, kde od čtyř hodin pijí buď levné pivo, nebo červené s kolou. "Ještě že je v Litvínově asi sedmdesát hospod," říká Honza. "To jo, ale nejlepší byl Svět," posteskne si Adéla. "Jak často chodíte do hospody?" ptám se. "Asi čtyřikrát pětkrát týdně, třikrát fakt hustě," usměje se Víťa. "To víš, když nemáš práci, máš víc času a nemusíš vstávat." Kromě Adély, jež si za 7000 korun našla práci jako recepční v hotelu MUROM, kam denně dojíždí (za těhotnou recepční jí nabídli pracovní smlouvu na dva roky) a kde nepotřebuje ani maturitu, ani angličtinu, jsou oficiálně oba nezaměstnaní. Neoficiálně to dělají stejně jako Pavel. Oba se mají mnohem líp než zaměstnaná Adéla.
Už dva roky, které nepracuje, bere Víťa měsíční podporu 3100 korun, vedle níž si načerno přivydělá až 11 000 korun. "Teď to jde, ale nikdy nemáš jistotu," vysvětluje. "Problém taky je, že je nikdy nevidíš pohromadě jako běžnou výplatu." Víťa bydlí s mámou, jíž měsíčně platí 1500 korun. Načerno se živí malováním, zedničinou a vším, co se namane. "Na pracák chodím jednou měsíčně. Vždycky mi nabídnou práci z jinýho oboru tak za 6500 až 7000 korun měsíčně, což prostě nemůžu vzít. Abych dostal práci ve stavebnictví, musel bych mít praxi. Jak ale můžu mít praxi, když práci ve stavebnictví nikdy nedostanu, že jo? Anebo mi nabídnou rekvalifikaci na řemeslníka. Kvůli tomu jsem ale čtyři roky nestudoval, ne? A taky si nemůžu dovolit, aby mi za ten půlrok utekla nějaká práce." Instalatér Honza, jenž je v kuse nezaměstnaný tři roky, je na tom ještě líp: nabídli mu práci v jihočeském kamenolomu. "Vím, že nemůžu brát podporu donekonečna," pokračuje Víťa, "a je taky pravda, že práci teď nehledám. Ale chci aspoň třináct tisíc měsíčně."
SEBEPOZNÁNÍ IV: DO PRAHY ZA KAŽDOU CENU
Vypadl jsem z Automatu právě včas, třetí podobnou jedenáctku by mé útroby asi nevydržely. Na zastávce autobusu mi zazvonil mobil a já řekl kamarádovi, že budu v Praze asi za dvě hodiny. "Slyšela jsem, že jste z Prahy," přišla ke mně brýlatá dívka. Podle jejího zoufalého hlasu mě napadlo, že bude chtít drobné. Nechtěla. Chtěla se jen zoufale dostat do Prahy. "Je mi dvacet šest a tady je to hrůza," vyprávěla mi v autobuse. "Není tu vůbec žádná práce. Půjdu dělat do Prahy cokoli, jen odsud vypadnout. Neznáte tam nějaký bar, kde by mě vzali?" Zrovna jsem vystupoval.
DISKUSE:
Co si myslíte o situaci mladých nezaměstnaných?