nahoru

Tomáš Hájek není rádobyspisovatel!

VLADIMÍR NOVOTNÝ 7. dubna 2006 • 01:08

Mudrovat o poměrech panujících v Národním památkovém úřadu a vůbec o záležitostech týkajících se ochrany našich památek a celé památkové péče - to dozajista nepatří ani krapet do této literární rubriky. Dlužno však konstatovat, že v médiích ani trochu nešetří nového ředitele NPÚ, tj. Tomáše Hájka, někdejšího vedoucího činitele Ministerstva životního prostředí - leč ani to se netýká světa literárních reflexí. Proč tedy o tom píšeme?

Poněvadž v dlouhém výčtu výtek, které padly a padají na hlavu Tomáše Hájka, ať právem či neprávem, to ať posoudí a rozsoudí jiní, se objevilo rovněž označení, které pochází ze zcela jiné oblasti, než je památková péče, především ale vyznívá velice hanlivě a přitom je veskrze nepravdivé (falešné, opravdu falešné, pravil by známý politik): dočetli jsme se totiž, že Tomáš Hájek je rádobyspisovatel.
A to je vskutku nepravda nepravdoucí! Tomáš Hájek není žádný rádobyspisovatel, Tomáš Hájek je spisovatel. Jistě, nepohybuje se v literárních kruzích, není v nich takříkajíc doma, má za sebou celou řadu publikačních aktivit v nebeletristické oblasti (zvláště v oboru krajinné ekologie nebo v problematice ochrany tzv. drobných památek), nicméně vydal knižně též řadu esejistických úvah a i jeho beletristické práce jsou nepřehlédnutelné a rozhodně si nezaslouží tak strohý odsudek, jaký byl nad ním vynesen! Zejména na počátku devadesátých let patřil Hájek k našim literárním příslibům a o jeho tvůrčím nadání, v němž spojoval umělecké vlohy s rozhledem filosofa a publicisty, nebylo pochyb. Zaskvěl se kupříkladu politickou satirou Věk analýzy (z roku 1995) a tomuto žánru zůstával dlouho věrný (například v prozaické úvaze Nevěděl jsem, zda jsem se probudil do významného dne...), než začal zkoušet štěstí v dramatické tvorbě. A na začátku letošního roku, pár dní před Hájkovým jmenováním do postu ředitele našich památkářů, mu přední pražské nakladatelství Epocha vydalo jeho první román Spánek a naděje, který můžeme charakterizovat jako velice zajímavý, zčásti fantaskní traktát ze současnosti, v němž jde především o naději pro budoucnost.
S tím je možné pochopitelně polemizovat a přijít s námitkou, že Hájkovy beletristické práce nejsou dobré, že mají své nedostatky, že jim to či ono chybí a že se čtenářům nemusejí ani trochu líbit nebo zamlouvat a že nebudou v jejich očích představovat to pravé ořechové - stejně jako se nad jeho knížkami dají vyslovovat soudy úplně opačné. Kritika a čtenářstvo může plným právem vynést svůj verdikt (navíc jako i v jiných případech dobově podmíněný), zdali je Tomáš Hájek spisovatel dobrý nebo špatný, lepší nebo horší. To je v pořádku: v pořádku však nebudiž tvrzení, že je to rádobyspisovatel. Není.

VLADIMÍR NOVOTNÝ