Čeští novináři¨se vrátili z Iráku a my je oslavujeme jako národní hrdiny. Je to v pořádku? Nevypovídá tato skutečnost tak trochu o nás?
Reportér Michal Kubal, kameraman Petr Klíma a redaktor Vít Pohanka se po šesti dnech strávených v rukou iráckých únosců vrátili v neděli vojenským speciálem do vlasti. O jejich zážitcích informovala snad všechna média. Vskutku triumfální návrat. Média jsou lačná jakéhokoliv srdce drásajícího příběhu. Kdybych nebyla sama reportér, možná bych se neodvažovala do „oslavy novinářů-hrdinů“ vrtat. Jenže - každý reportér, který jede do zahraničí pracovat ví, že se musí o sebe postarat, musí vždy při pohybu cizím prostředím zvažovat všechna rizika a vždycky odjíždí s vědomím, že měl právo rozhodnout se nikam necestovat. Navíc cesty do zahraničí jsou mezi většinou novinářské obce dobře ceněnou a také dobře placenou zkušeností. S takovým zázemím odjížděli naši novináři do Iráku. Jenže tam se o sebe docela dobře nepostarali. Michal Kubal několikrát uvedl, že před únosem zvažovali, zda do Jordánska letět letadlem, či projet pozemní cestou. V tu dobu již v Iráku začala honba za zahraničními rukojmími. Přesto se rozhodli cestovat po zemi. První chyba. Druhou udělali v okamžiku, kdy poznali, že taxikář odbočil docela jinam, než se dohodli. Nikdo z nich neřekl, ať okamžitě auto obrátí zpět. A tak se zcela logicky ocitli v zajetí. Zcela jistě si byli vědomi rizika, které podstupují, jenomže tuto cestu „riskli.“ Michal Kubal se několikrát z televizní obrazovky omlouval za to, že nám všem v republice způsobil starosti. Uvědomoval si, že neudělal vše jako reportér dobře. Na záchranu novinářů pak zburcovali kolegové z televize i diplomatičtí úředníci kdekoho. Dokonce dokázali vyzískat z českých islámských organizací dobropis, že se naši novináři chovali ve své práci vůči islámskému světu zdárně. Michal Kubal také popisoval, jak se v zajetí snažili pomocí pár arabských slov únoscům vysvětlit, že především informují o utrpení běžných Iráčanů a ne o americké invazi. Typické čecháčkovství. Jsme spojenci Američanů, jsme členy aliance, ale nyní se to nějak nehodí, tak veřejně od Američanů ruce dál? Ve chvíli, kdy se obáváte o svůj život, jdou osobní charakterové vlastnosti stranou, ale proč se tím postojem ještě chlubit? Proč se najednou tvářit, že jsme jen náhodní nezúčastnění pozorovatelé? Naši novináři odjeli do Iráku jako příslušníci země, která je spojencem Američanů. Odjeli jako novináři do válečného konfliktu. Pokud dělají tuto práci, měli by si být vědomi všech jejích aspektů, nebo ať ji nedělají. Nyní jsou však naši novináři hrdinové! Premiér Špidla téměř se slzami v očích sdělil z televizní obrazovky národu, jak čistou a nezkalenou radost z vysvobození reportérů má. A v neděli dopravil české novináře z Iráku vojenský speciál. Plnokrevná oslava jejich zásluh. Proč? Za to, že tak ve službách národu krutě trpěli? Za to, že vykonávali jen svoji práci a při ní udělali několik profesních chyb. Jsme opravdu národem antihrdinů?
