Ano, ale média nemají odvahu naplno to veřejnosti sdělit. Nedávno k tomu však došlo, když Milan Knížák koupil od spřáteleného galeristy za 15 miliónů korun pro Národní galerii dílo zvané Auto, jehož autorem je německý sochař Joseph Beuys (1912-1986). Kritikové (a snad zároveň i výtvarní znalci) pak prohlásili, že cena je desetkrát předražená...
. Transakce se stala předmětem trestního oznámení, což Knížák označil za nesmysl a blábol, nicméně kriminálka vše vyšetřuje.
Jak račte vidět, jsou to tři obruče, přičemž dvě mají v sobě tyčku, patrně přivařenou; jedna dělí kružnici napůl, druhá je jakousi tětivou. Považovat tento shluk geometrických prvků za umění, už to je drzost; vysoká cena a předtím jistě vysoký honorář tvůrci pak za drzost na entou.
Nabízí se srovnávání příjmů výtvarných umělců či galeristů například s fotbalisty. Kdekomu přece vadí nepřiměřeně vysoké výdělky čutálistů, kteří jsou navíc pro nepříznivce fotbalu tvory poněkud méně bystrými. Jistěže by kdekdo soudný přál desetimiliónové roční příjmy fotbalových hvězd daleko spíš špičkovým lékařům či vědcům. Potíž je ale v tom, že oni na rozdíl od fotbalistů nebaví masy diváků na vyprodaných stadiónech nebo u televizorů, čili nemají tolik potřebnou návaznost na showbyznys.
Příjmy fotbalistů kdekdo kritizuje, protože fotbalu přece rozumí každý. Příjmy umělců kritizuje málokdo, protože výtvarnem se zabývá neskonale méně lidí. Laická veřejnost pak přiznává, že umění nerozumí vůbec (na rozdíl od fotbalu), a ochotně mu propůjčuje jakousi snobskou svatozář. Umělci, galeristé, kurátoři či kritici ji samozřejmě rádi přijímají.
Mimochodem, o již zmíněném Beuysovi jsem se dočetl, že v 80. letech měl výstavu v Mnichově, kde jeden abstraktní obraz vytvořil tak, že barevnou vazelínu mrštil na bílou zeď. Pilná uklízečka turecké národnosti v přemíře pracovitosti zeď umyla, načež se tvůrce s galeristy soudil o velké peníze, protože došlo ke zničení jeho geniálního díla. Není tohle další důkaz o výše zmíněné drzosti umělců?
V minulém roce psal kolega Petr Volf v tištěném Reflexu o nejvlivnějším uměleckém díle dvacátého století. Anketa, které se v roce 2004 zúčastnilo na pět set znalců umění, skončila vítězně pro Francouze Marcela Duchampa, jenž roce 1917 poslal anonymně na výstavu americké společnosti Nezávislých umělců pisoár. Jen jej obrátil vzhůru nohama a nazval Fontána. Volf poznamenal, že Duchamp zkoušel, co komise „skousne“. Fontána byla tehdy odmítnuta, aby se později stala nesmrtelnou. Za Duchampem se na dalších místech ankety umístili Picasso, Warhol, Matisse...
Kdo mi tohle dokáže vysvětlit?
Související články:
Petr Volf: DUCHAMPŮV OHEŇ (Reflex č. 37/2007)
