
Neštěstí při krádežích šrotu jsou zcela stereotypní. Partička „šroťáků“ se vypraví do nějaké opuštěné železné haly a začne ji rozebírat. Zásadně halu rozebírají odspoda, oblíbeným terčem těchto zlodějů jsou železné kolmé sloupky a traverzy - nosníky střechy. Když odřežou dostatečný počet nosníků, střecha pochopitelně, v souladu s fyzikálními zákonitostmi, spadne a šroťáky dole zabije.
V kladenské Poldovce, kde došlo k zatím poslední tragédii, byl scénář obdobný. Parta snad dvaceti šroťáků tu byla krást už den předtím, načapala je však bezpečnostní služba, zavolala policii, a ta šroťáky vykázala. Včetně jedné z pozdějších obětí. Když padla noc, část party se na místo vrátila a uřezala nosníky střechy, pod kterou byla, potmě. Pak to spadlo.
Z přírody není popsáno, že by bobr na sebe pokácel strom, který hlodá. Byť je to pouhý hlodavec. Stejně tak nejsou k dispozici poznatky o tom, že by si veverka uhlodala větev, na které sedí. Lidé - alespoň někteří - stejně sebevražedné jednání generují s naprostou samozřejmostí. Proto je třeba tragédie šroťáků brát spíše než jako náhodné neštěstí jako zákonité vyústění procesu přírodního výběru. Či jinak řečeno - lidé, co si nad sebou zbourají střechu, by stejně dříve nebo později vběhli pod auto.