Když se Jiří Paroubek octl v opozici, sliboval, že na rozdíl od ODS nebude praktikovat politiku nulové tolerance. Jako obvykle nelhal. Co se stal řadovým poslancem, praktikuje politiku umocněné nulové tolerance: každý den vyzve několik členů vlády k odstoupení, naposled ministra vnitra Ivana Langera. Je to velká legrace. Šéf ČSSD ovšem jen ukazuje, že se politicky nehodí ani k řízení sídliště, kde bydlí.
Člověk se musí smát, když ČSSD kritizuje Langera za to, že po telefonátu vědmy poslal na letiště transportér. Pamatujete si ještě na CzechTek v létě, kdy Paroubek a jeho ministr vnitra František Bublan potřebovali dokázat, že v partaji sice bordel může být, u Mlýnce ale bude pořádek? Byl z toho dost ošklivý čoud. Paroubek by měl vlastně Langera chválit, že tentokrát transportér z letiště i odjel, aniž by se někomu něco stalo. Před časem u sídla Svobodné Evropy musel zůstat několik let. Čímž vůbec nechci říct, že se takhle pokrytecky chová jen ČSSD. Jde samozřejmě o oblíbený recept všech politických stran, obvykle hysterického Langera zvlášť.
Rozdíl mezi nimi a Paroubkovou ČSSD ale spočívá v tom, že pro současnou ČSSD je to zatím jediný recept, jak fungovat v opozici. Její předseda – stejně jako jeho partajní kohorta s Davidem Rathem v čele - si představuje práci opozičního lídra následovně: večer se podívá na reportáž na Nově, Jaroslav Tvrdík (hádám podle jejich smyslu pro humor) sepíše tiskovou zprávu a druhý den uspořádají tiskovku, jejíž výstup je večer na ČT. Všichni pak s kauzou musíme žít, dokud někdo neudělá někde něco horšího, třeba na něj pukne spolupráce s StB. Je to bohužel velmi efektní politika nejen pro průzkumy veřejného mínění, ale občas i pro volby. Pro parlamentní demokracii má ale stejný přínos jako hospodský řízek bez masa pro hosta. Kdybych chtěl být levný, což chci, řekl bych, že vím, kde se to předseda ČSSD naučil.
