Už během voleb, když i Jiří Paroubek začal konečně věřit, že prohraje, a nazval proto novináře hovady, začalo se mluvit o určitém kodexu vzájemného chování politiků a médií během voleb, snad abychom měli méně biolihu a pedofilů. Skvělá myšlenka! Podle lidoveckého hesla třikrát, ještě jednou a dost bych v příštích volbách z médií vyřadil všechny politiky, kteří během jedné holé věty řeknou víc než tři sprosté lži – tedy všechny kromě Sváti Karáska...
. Představte si pak tu pohodu v médiích: všechny noviny by klidně začínaly testem tlačenky v hypermarketech, televize reportáží z cvičení místních hasičů. A komunističtí voliči, z nichž většina chodí volit jen proto, že jim v domově důchodců neřekli, že už to není povinné, by oba dny zůstala doma.
Soudě podle letošního povolebního týdnu, jenž nyní sviní média, by se však moratorium na hovadiny, abych držel krok s doposud odstupujícím premiérem, mělo týkat i těsně povolebního období – tedy politického vyjednávání. Všichni političtí reportéři i komentátoři by si vzali mapu Chorvatska, jímž se naše média každý rok zaplní od června do září, a po vzoru reportérky ČT Nory Fridrichové by se tam povinně odjeli až do sestavení vlády rekreovat.
Protože upřímně: je horší zpráva o mrtvém Mrázkovi, nebo každodenní dávka tří stran o Topolánkovi s Paroubkem, kteří si poprvé od voleb zavolali(!), sešli se za zavřenými dveřmi, dokonce(!) si spolu sedli k jednomu stolu a domluvili se na posunu(!)? Nechci být cynik, ale radši vidím mrtvého Mrázka. Představuji si totiž posun, na němž se asi v těchto dnech domlouvají Paroubek s Topolánkem: „Džordžíno?“ „Mirku?“ „Pojeďme se vykoupat na Lhotu.“
