Pamatuju ještě staré dřevěné tramvaje, jejichž design určila doba meziválečná. Byly mi asi tak čtyři, když přestaly jezdit, a tak k jejich ergonomii a uživatelské pohodlnosti nemohu nic podstatného říct. Snad jen, že se z nich blbě koukalo ven, protože lavice byly otočeny směrem do uličky, a tudíž jsem si musel stoupnout, abych oknem viděl na ulici.
Myslím, že mě při tom děda s babičkou vždycky drželi a že v tramvaji v tu chvíli jelo málo lidí, protože jsem botičkami stál na místě, kam si jiní sedali. Dřevu na lavicích to ovšem nijak nevadilo. Byl to nepohodlný, ale dobrý a tuhý materiál.
Pak nastala – z mého pohledu – zlatá éra. V Praze převládly tramvaje s umělohmotnými sedačkami. Takové ty šedivé a červené. Samozřejmě jsem si vždycky vybral červenou, je to výrazná barva… Sedačky za sebou, výhled skvělý, stačilo jen trochu otočit hlavu stranou. Nikdy jsem tohle sedátko neviděl rozbité. Navíc údržba praktická: prostě se jen omylo. A docela pohodlné: vytvarované tak, jak bývá vytvarován lidský zadek. Tak do kulata.
S bohatnutím moderní společnosti se věci mění. Například ubývá umělé hmoty a přibývá plyše. Je pohodlnější, jenže: co když někomu upadne do plyše žvýkačka? Ta se pak do látky zalepí tak, že ji odtamtud už nikdo neodlepí. Tudíž se taková černá hmota projíždí na sedačkách tramvají další tisíce kilometrů. Plyš také hřeje, ale koho hřeje pohled na plyš, který je špinavý? Nedokážu odhadnout, jak dlouho látkově-plyšové sedačky vydrží, ale tipuji, že to rozhodně nebude tolik, jako vydržely ty umělohmotné. Po jaké době jejich povrch vybledne, ztratí čistotu, zanese se prachem, roztrhá se? V každém případě mi celá ta plyšová linie připadá zbytečná. Nepraktický luxus.
Nicméně nejde jen o sedačky. Jezdím teď už delší dobu tramvajovou linkou, na kterou jsou zařazeny nové vozy s designem Porsche. Po čase jsem zjistil, že jedinou výhodou těchto tramvají je jejich nízká podlaha. Starým lidem a matkám s kočárkem se do nich nastupuje dobře. Ale jinak? Neobyčejně úzký průchod najde cestující mezi sedačkami, které jsou podobně jako v těch dřevěných tramvajích proti sobě. Když jsou obě řady obsazené, skoro se tudy nedá proklouznout! Drama musí zažívat ti cestující, kteří sedí hned za kabinou řidiče. Tramvaj totiž nemá přední dveře, ty jsou vyhrazeny jen řidiči. Cestujícím tedy nezbývá než putovat uličkou ke dveřím zhruba do třetiny délky tramvaje. Že přitom okopete své spolucestující, je nabíledni. Že se někdy nestihnete probojovat davem až ke dveřím a nuceně pojedete ještě jednu stanici navíc, je možné. A vůbec celá jízda tímhle „porsche“ je zvláštní. Jako ve skutečném porsche: nízko posazený spodek vám dává do těla rány a vůz je tuhý jak žebřiňák. Pohodlné to není. Jen ten líbivý kabátec.
Někdy mám dojem, že dnešní doba si žádá inovace za každou cenu. Nějaká věc funguje, ale my ji přesto musíme změnit, přijít s něčím novým. Kola byznysu se prostě točí stále dopředu. A kola tramvají je musí následovat.
Související články:
Josef Vomáčka: TRAMVAJ S TVÁŘÍ NAŠTVANÉHO JEŠTĚRA (4. 10. 2007)
