Nová Bystřice na České Kanadě, přímo u rakouských hranic, je golfistům všeobecně známá. Byl to jeden z prvních klubů, který nabídl členství za cenu v řádech tisíců, a ne desetitisíců, a hřiště bylo snad vůbec první české veřejné. Veřejných devítek je nicméně dnes už víc a členství za málo taky nabízí hodně klubů. Změnila se i situace v Bystřici: vedle „starého“ hřiště vyrostla nová reprezentativní osmnáctka Mnich; obě hřiště úzce spolupracují s blízkými resorty v Rakousku, především v Haugschlagu, který je coby kamenem dohodil.
Nová Bystřice na České Kanadě, přímo u rakouských hranic, je golfistům všeobecně známá. Byl to jeden z prvních klubů, který nabídl členství za cenu v řádech tisíců, a ne desetitisíců, a hřiště bylo snad vůbec první české veřejné. Veřejných
devítek je nicméně dnes už víc a členství za málo taky nabízí hodně klubů. Změnila se i situace v Bystřici: vedle „starého“ hřiště vyrostla nová reprezentativní osmnáctka Mnich; obě hřiště úzce spolupracují s blízkými resorty v Rakousku, především v Haugschlagu, který je coby kamenem dohodil.
Bystřickou devítku jsem zatím znal jen jako cyklista, který okolo ní občas projížděl, když jsem si udělal výlet na Českou Kanadu (vřele tuhle lokalitu doporučuju, je pro kolo ideální). Mnich jsem také nehrál, loni tu běžela teprve první sezóna. Tak jsem si udělal jednodenní výlet na obě hřiště.
Vedle novobystřické devítky s převažujícími třípary působí Mnich jako skutečně „velké“ hřiště. A ono také je - má i černá supermistrovská odpaliště a ze žlutých je dlouhé skoro 6 kilometrů (5 955 m). Hřiště je v nadmořské výšce přes 600 metrů, je tu drsnější podnebí. Kdysi tu stála osada jménem Mnich, po odsunu Němců byla zničena. Vždycky tu byl les a louky na pasení, a právě na těhle loukách, možná někdejších políčkách, vzniklo hřiště.
Co je pro něj typické: většina jamek je obklopena lesem, někde i stromořadími, které tu kdysi někdo vysadil, aby od sebe oddělit jednotlivé pozemky. Dalším charakteristickým prvkem jsou kameny, které jsou poskládány do zídek nebo volně položeny u některých jamek. Kamenité jsou i malé vodopády a obložení umělých jezírek, tyčí se tu i velké menhiry. Kamenné prvky hře většinou nevadí a esteticky hřišti ohromně prospívají.
Díky lesu máte na jamkách pocit intimity, oddělenosti, uzavřenosti. Samozřejmě hrozí, že zahrajete do stromů - ale ferveje jsou dostatečně široké, spíš se dostanete do hustého rafu na krajích. Mnich je v zásadě lesní hřiště, i když nemá charakter Karlových Varů, kde jde o kombinaci lesa a dlouhá léta šlechtěného parku. Mnich je víc přirozený, naturálnější, samozřejmě je také syrovější – ferveje potřebují někde ještě lépe zarůst. Krajina nebyla zásadněji modelována, výrazně se do ní zasáhlo především tím, že tu vznikly obrovské bankry.
Vzhledem ke stromům okolo, desítkám bankrů a délce není hřiště na hru jednoduché. Ale na druhou stranu třeba zdejší pětipary jsou dosažitelné i na druhou ránu, jdou totiž v některých případech z kopce. Těžké jsou především třípary, délkově mají ze žlutých odpališť vždy více než 150 metrů. I čtyřpary, s výjimkou jediného, mají všechny přes 300 metrů. Nicméně grýny míček dobře podrží, jsou tvarované, ale ne zběsile.
Nemůžu říct, že by tu byla nějaká jasně výrazná jamka na způsob karlštejnské dvojky s vyhlídkou či cihelenského tříparu se skálou. Co v oku i mysli utkví, jsou především části hřiště: například zadní oblast u jamek č. 2 a 3, to je tichý lesní kout, kterému dominují na české poměry skutečně maximální bankry. Stejně tak jamka č. 13, pětipar končící malým rybníčkem – to je zase osamělý luční kout, za ním je už Rakousko. Kdo to napálí za grýn, jde hledat přes čáru… Snadno se vryje do paměti i průhled z odpaliště čtvrté jamky, je to dlouhý pohled lesem až ke spodní části hřiště, ke grýnu dvanácté jamky (celkově je to skoro kilometr, při „cross-country“ by se to dalo hrát jako šesti nebo sedmipar). Do zákoutí vás zavede i čtyřpar č. 5, kterému dominuje velký dub vpravo a borovice s kameny v trávě vlevo.
Hřiště skutečně poskytuje hodně míst se specifickou, maximálně přírodní a tichou atmosférou. A přitom nejde v zásadě o nějak obrovitý areál, spíše jsou jamky důmyslně poskládany a při hře jste stále překvapováni, jak se cesta vzájemně proplétá a jak se dostáváte do stejných míst jinou cestou.
Když jsem si tedy prošel tuhle pěknou lesní cestu, zamířil jsem na veřejnou devítku. Řekli byste si, že to asi bude zážitek o třídu menší. Kdepak – zatímco na velkém Mnichu jste pod tlakem délek jamek, bankrů, stromů, překážek, na Bystřici tohle nehrozí. A také: je tu větší výhled do krajiny, hřiště je na volném vzdušném prostoru. I v tomhle kontrastu je jistý půvab celého resortu. Co se týče hřiště samotného, řeknu jen to, co už stejně většina golfistů dávno ví: je to ideálně koncipovaný public, dobrý pro začátečníky a sportovně nenáročné hráče. Málo překážek, přehledné jamky. A hřiště už je opravdu vyzrálé. Docela jsem si po náročné osmnáctce v Mnichu odpočinul, přece jen je to legrace, když najednou máte třípar 105 metrů nebo když na čtyřparu hrajete do grýnu jen sendvečkou.
Dnešní golfisté jsou už celkem zhýčkaní a jezdit přes 150 kilometrů na hřiště se jim už moc nechce – a do Nové Bystřice je to například z Prahy okolo 170 kilometrů. Taky mě ta cesta (jel jsem po dálnici, pak přes Pelhřimov) lehce otravovala, je fakt dlouhá. Ale Mnich za výlet a hru stojí, je to hřiště s výraznou tváří. Doporučuju vzít si jednodenní dovolenou ve všední den, to tu moc hráčů nebývá. Ten pocit, kdy si sám nebo jen s kamarády chodíte po lukách v lese a hrajete, je pěkný. Na cestu a na to, že jsem kvůli takovému výletu vstal v šest ráno, jsem docela zapomněl.
