Minulý týden jsem psal o tom, proč jsem rád, že se Největším Čechem nestane Jára Cimrman. Z reakcí čtenářů jsem vypozoroval, že se plno z nich dívá na tuhle soutěž jako na úplnou hovadinu, zbytečnost, trapnou šaškárnu srovnatelnou se zábavnými pořady na Nově.
Vidím to trochu jinak. Mně tahle soutěž připadá docela dobrá. Samozřejmě, je to pořád zábava, jeden z prostředků, jak chce televize přilákat ke svým obrazovkám diváky. Nicméně přilákat je lze Krampolovým Nikdo není dokonalý, Hronovými nehasnoucími hvězdami, nováckým Superstarem - anebo Superčechem. A v tom už je rozdíl.
Největší Čech je jako všechny dobré televizní show britským nápadem. Uvedla ho veřejnoprávní BBC a v Británii vyhrál Churchil. I v Německu měla tahle soutěž úspěch, vyhrál kancléř Adenauer. Britové i Němci soutěž pojali zábavně i důstojně, když jsem německou verzi viděl, neměl jsem vůbec pocit, že je mi tu něco vnucováno, že ze mě někdo dělá blbce. Tenhle pocit mám naopak u Superstaru. Někdo mi tu vnucuje lidi, o které vlastně nestojím.
Hlavní rozdíl mezi všemožnými televizními soutěžemi a Superčechem je totiž v tom, kdo tu vlastně soutěží. V anketách se většinou objevují tytéž osobnosti ze showbyznysu, méně či více vyznamní „kašpárci“. Naopak v Superčechovi se objevují lidé, kteří něco dokázali, za kterými je nějaké důležité dílo, životní stopa. A do první stovky Nej Čechů se také skutečně dostaly úžasné osobnosti, skvělí politici, umělci, vědci, sportovci. Ve stovce Superstárů jsou … v horším případě politováníhodné děti snící svůj sen o slávě, v lepším zajímavé hvězdičky.
Superčecha prostě beru jako hru s dobrými hráči. S takovými, na které je radost se dívat. Samozřejmě, že v tomhle zápase nezvítězí nejlepší, protože nejlepšího a největšího Čecha nelze najít. Žádný není, jsou jich stovky. Když k tomu přistoupíte takhle, když to vezmete z té lehčí stránky, pak budete třeba i zvědaví, kdo nakonec vyhraje.
