Když sleduji v televizi tanečky v kosmických oblečcích okolo čtyř labutí chcíplých na ptačí chřipku, jímají mě z té mediální virtuality záchvaty smíchu. Proč? Kolik si myslíte, že chcípne v České republice denně ptáků? Myslím těch volně žijících. 150? 1 500? 15 000? Tipněte si. Odpověď najdete uvnitř sloupku.
Ornitolog Lubomír Peške na svých stránkách http://peske.wz.cz podrobně rozebírá ptačí úmrtnost v různých ročních obdobích a podle jednotlivých druhů. Po všech propočtech mu vychází 23 kusů uhynulých ptáků na kilometr čtvereční, což je, přepočteno na Českou republiku, víc než jeden a půl miliónu kusů. Denně! Jde navíc o průměrné číslo, teď na jaře je úmrtnost ještě větší. Mluvil jsem s panem Peške(m) po telefonu, protože to číslo mi přišlo k neuvěření, ale zdůvodnil ho docela snadno. Hnízdí u nás zhruba 55 miliónů párů, když k tomu připočteme potomstvo, z něhož sedmdesát až osmdesát procent uhyne v prvním roce po vylíhnutí… Navíc délka života divoce žijících druhů ptáků je ve srovnání s jinými zvířaty poměrně krátká.
Co z toho vyplývá? Smrtelná vážnost, se kterou transportujeme chcíplé labutě od Hluboké, s představou, že těmi skafandry a dezinfekcí se chráníme proti útočícímu viru, je naivní. Objev prvního ptáka uhynulého u nás na ptačí chřipku byl transparentní prostě jenom tím, že labuť je velká, nápadná a chcípla na dohled našich paneláků. Ve skutečnosti nemáme šanci se dozvědět, kolik z uhynulých ptáků zašlo na ptačí chřipku, jestli se u nás šíří nebo ne. Většinu ptačích mrtvolek nikdy nenajdeme a i kdyby armáda statečně a úspěšně prohledávala lesy okolo Hluboké, co bychom asi tak s tou hromadou chcíplého masa v laboratoři dělali. Za pouhý týden je to jen na takhle malém území několik tisíc mrtvolek. Naštěstí je obvykle něco sežere dřív, než si jich všimneme.
Nezpochybňuji smysl veterinárních opatření, neumím jejich účinnost posoudit, ale míra iracionality, se kterou „bojujeme s virem“, i když reálný rozměr problémů je docela snadno spočitatelný, mě opravdu uvádí do rozpaků.
