Stávka učitelů? Alespoň na rok!

O tom, že učitelům se opravdu nikdo nemůže divit, když se rozhodli stávkovat za zvýšení platů, není pochyb. Ty platy jsou ostudné. Je opravdu málo profesí, kde s vysokoškolským vzděláním po patnácti letech praxe můžete dostávat měsíčně osm devět tisíc. Stejně tak je pravda, že vláda opakovaně slíbila, že platy se podstatně zvýší a nestalo se nic.

A pokud už učitelé dostali teoreticky přidáno, často po kouzlení s tarify a příplatky nakonec našli na výplatní pásce ještě míň, protože stát sice vyhlásil zvýšení platů, ale nepřidal dost peněz. Záměrně říkám stát a vláda a ne ministryně školství. Každý šéf resortu více peněz jen přivítá, ale vláda samozřejmě rozhoduje jako celek. A přes všechny řeči a programová prohlášení nelze než konstatovat, že tato vláda (a ty předchozí nebyly lepší) vzdělání za prioritu do níž se vyplatí investovat nepovažuje.
Jestli tedy lze mít k učitelské stávce nějaké výhrady, pak jedině, že nebyla dřív a že nejspíš bude příliš krátká. Protože, proč se stávkuje? Stávkující zaměstnanci v jakémkoli oboru říkají: podívejte, jak komplikovaný bude váš život, když nebudeme pracovat. U řidičů tramvají to pochopíme za jediný den, u popelářů za týden. Ale u učitelů? Je vlastně příznačné, že zatím jediná reakce na ohlášenou stávku byly obavy, kdo bude ty tři dny děti hlídat. Školu vnímáme často jako jakousi kultivovanější úschovnu nebo družinu. Ani tahle stávka nás nedonutí k poznání, jak klíčové je vzdělání v našem životě. Všichni o tom mluvíme, ale chybí nám ten skutečný prožitek. To by učitelé museli stávkovat alespoň rok. Takhle půjde zase jen o přetahovanou, paní ministryně něco slíbí, školy na poslední chvíli ustoupí, nebo budou stávkovat jen symbolicky, „o přestávce“. A přinejlepším se po třech dnech zavřených škol všechno zase vrátí do starých kolejí. Výsledem bude pocit trapné frašky. Stávka je zcela na místě, ale je velmi pravděpodobné, že místo projevu síly a připomenutí nedoceněného významu téhle profese z ní bude zase jen důkaz učitelské slabosti a našeho faktického nezájmu o vlastní budoucnost.