Vzhledem k názvu této rubriky je dnešní téma povinné. I moje tři děti přinesly posledního ledna domů úřední papíry se státním znakem popsané číslicemi. Musím se přiznat, že mě pokaždé stojí dost námahy, abych předstíral, že mě jejich vysvědčení upřímně zajímá a že jsem potěšen (zklamán), že mají o jednu dvojku méně (více).
Ale když už to úsilí vyvinu, musím uznat, že je to docela zajímavé. Když například můj mladší syn dostal z jazyka německého jedničku, mám za to, že to vypovídá jen málo o jeho znalostech (neumí nic), ale usoudil jsem, že jeho paní učitelka je rozumná žena, která nechce hned zkraje děti otrávit špatnými známkami. Podobně na tom bude asi i paní učitelka mé dcery, protože ta (dcera) chápe školu jako výhradně společenskou záležitost a mám za to, že jí ještě nikdo neodhalil, že ve skutečnosti tam chodí kvůli těm otravným třičtvrtěhodinám mezi přestávkami. Já jí to neřekl, nechci jí kazit radost. Co umějí mé děti, vím docela přesně, ale často nechápu věcnou souvislost s tím legračním bodováním, na kterém české školy tak lpí. Co mi tím chtějí sdělit? Něco o dítěti? Něco o sobě? Vzkazují mi cosi důležitého? Jaká zpráva se skrývá za dvojkou z angličtiny? Když už chtějí učitelé pomocí číslic domácnostem svých žáků jednou za půl roku cosi signalizovat, možná by vystačili jen s 1 (buďte v pohodě) a 5 (zajímejte se). Žádný jiný smysl totiž ta pětibodová stupnice stejně nemá. Kromě jediné, udržuje rodiče v útěšném klamu, že jsou informováni.
