Moje pracovní morálka je nepřímo úměrná počtu slunečních paprsků na mě dopadajících - konečně definice, které rozumím. A bude hůř. Víkend jsem poprvé strávila u Filipa a byly to jedny z těch nádhernějších dnů - když nepočítám, že nestihl uklidit v ložnici, takže to tam vypadalo, jako by ona odešla před pěti minutami.
Ze začátku jsem se v tom cizím prostředí cítila jako ztracený ratlík, ale křehké povídání a posléze společný nákup nového povlečení a bublinková vana, do které jsme z legrace přilévali šampaňské, způsobili, že jsem se z toho pocitu brzo otřepala. A nakonec se cítila docela útulně.
Zajímavý okamžik nastal, když se s ním chtěl setkat jeho kamarád, za kterým Filip jezdil často do Prahy. Na něho se Karolíně taky často vymlouval. A kamarád, netušíc nic o tom, co se ve Filipově soukromém světě děje, se tentokrát chtěl setkat i s jeho manželkou.. Tak jsem jela.
Může to znít nanejvýš nevhodně a trapně, ale tak jsme asi nevhodní nebo co. Představil mě společnosti jako svou ženu a bylo to. A abych řekla pravdu, bylo to nanejvýš vzrušující a docela zábavné. Několikrát jsme se sice v něčem neshodli, ale jinak jsme, myslím, byli docela přesvědčivý páreček. Možná až moc - po čtyřech letech. Vadilo mi ale, jak se k nám, coby k manželům, chovali ostatní. Všechny ty rádoby vtipné narážky na to, jestli ho někam pustím, jestli musím doma poslouchat a podobně. Došlo mi, že lidi manželství vnímají úplně jinak, než když spolu dva lidi „jenom“ chodí.
Nelíbilo se mi, že jsem v roli manželky byla za jakéhosi hlídače a usvědčila jsem se v dojmu, že manželství je fakt šílenost. Normální pakt, který asi opravdu vede ke zhoršení vztahů. (I když si můžu myslet, že mně by se to nikdy nestalo:)
Když jsem v úterý odpoledne v práci přemýšlela, co bych mohla ve středu podniknout, zvedla se Kateřina, že jede na chatu. O víkendu tam slaví narozeniny, na které jsem už měsíc pozvaná. Tušila jsem, že o víkendu asi nepojedu, ale napadlo mě, že bych mohla jet hned. Na jeden den. Byla z toho docela nadšená a já taky. Měla jsem na nohách boty s podpatkama, neměla u sebe ani kartáček, ale ohromnou chuť vypadnout.
A dobře jsem udělala. Na chatě bylo malebně. Přijeli ještě její dva kamarádi, přičemž ten jeden byl ve vojenské misi v Bosně a v Kosovu, takže měl v zásobě neuvěřitelné historky. Do rána jsem se doslova prochechtala. A bylo to i poučné. Nejkrásnější vojandy jsou prý ty z Holandska, nejurostlejší jsou Kanaďani a nejhloupější jsou vojáci v Chrudimi. Jeden z nich prý má na zádech vytetovaný obrovský ešus s kolínkama, ve kterých je zabodnutá vidlička.
