Exposlankyně Klára Kocmanová: Sněmovna vás pohltí, poslanci si během nočních obstrukcí dělali táboráky
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Byla jednou z nejmladších tváří v poslaneckých lavicích i jednou z hlavních aktérek iniciativy Moderní sněmovna, která usiluje o zlidštění a zefektivnění práce zákonodárců.
- Vyzkoušela si roli vládní i opoziční poslankyně. Dnes už Klára Kocmanová sledovací obrazovky na Malé Straně vyměnila za práci ve výzkumné organizaci PAQ Research.
- S odstupem času popisuje, jak vypadá parlamentní práce, proč v ní lidé ztrácejí kontakt s realitou a co je největší bolestí české politické kultury.
Jaké to je podívat se na Poslaneckou sněmovnu s odstupem času, když už nejste v denním kolotoči?
Život ve sněmovně je neuvěřitelně zrychlený. Za jeden den tam po pracovní i emoční stránce prožijete tolik setkání a jednání, co v běžném životě zaberou třeba týden nebo měsíc. V mé hlavě ten čas funguje zvláštně: na jednu stranu ty čtyři roky utekly neuvěřitelně rychle, na druhou stranu to byl extrémně intenzivní zážitek. Jsem vděčná, že jsem u toho mohla být, zejména kvůli věcem v oblasti domácího a sexualizovaného násilí, které se díky nadstranické spolupráci povedlo prosadit.
V aktuálním Reflexu popisujeme život mladých poslanců z generace Z, ti říkají, že se ve sněmovně moc nedá pracovat. Jedním z vašich velkých témat byla reforma sněmovny. Nedávno prošla novela jednacího řádu, která omezuje řečnické doby. Máte z toho radost?
Jsem ráda, že se to posunulo. Velkou práci na tom udělala Bára Urbanová ze STAN, která v té iniciativě pokračovala. Byť jde zatím spíše o dílčí změny a komplexní diskuse nás teprve čeká, je skvělé, že už pravděpodobně nebude možné blokovat pultík na nekonečné hodiny. Pro mě osobně to byl jeden z nejvíc frustrujících zážitků.
V čem ta frustrace spočívala?
Máte připravené pozměňovací návrhy k zákonu, veřejnost i odborníci čekají na schválení a chcete práci posunout. A pak vám jeden člověk s přednostním právem vyblokuje celou sněmovnu tím, že tam začne hodiny číst třeba bakalářskou práci. Práce celého sboru se posune o týdny nebo měsíce. Nejsilnější emoce v tu chvíli byly vztek a absolutní bezmoc. Cítíte, jako byste práci na tom zákoně pomalu vyhodili z okna.
Zažili jste mnoho nočních jednání, jak na ně vzpomínáte? Máte z té doby nějakou historku?
Během nekonečných nočních jednání se na klubu ODS často dělal takzvaný „táborák“. Sešli se tam lidé z klubů, popíjeli a zpívali písničky jako u táboráku. Měla jsem kancelář hned pod schody od nich, takže jsem je často slyšela zpívat. I když jsem chtěla chytit alespoň pár hodin spánku mezi jednáními. Nehodnotím to, ale byl to zvláštní kontrast. Snaha o důstojnost v sále, dvě stě lidí s poslaneckými mandáty, kteří mají nějakou společenskou důležitost a odpovědnost. A vedle toho noční „táboráky“, ze kterých se pak spěšně běhalo do sálu, pokud na plénu někdo zrovna navrhl neočekáváné procedurální hlasování.
Mladí poslanci se často potýkají s tím, že jim politika vezme osobní život. Jak jste to vnímala vy?
Nejvíce mě mrzelo, kolik času jsme strávili na neefektivních jednáních pléna na úkor kontaktu s regionem. Kvůli obrovskému množství nepředvídatelných schůzí neustále rušíte jednání s lidmi, akce i schůzky s partnery. Sněmovna má vlastnost, že vás neuvěřitelně pohltí. Máte pocit, že musíte okamžitě reagovat na každý střípek informace a že drobná procedura vám změní život. Až když poodstoupíte, vidíte, že to byla jen pěna dní.
A co politická kultura? Zlepšuje se, nebo naopak?
Z toho, co slyším a čtu teď od současných poslanců, si myslím, že se to zhoršilo. V minulém období jsme se k sobě i přes drsné názorové střety pořád chovali s jistým základním respektem. Pozdravili jsme se na chodbičce, podrželi si dveře. Výsměch byl ojedinělý, jako když si kolegové z ODS přinesli na plénum energetické nápoje, když jsme chtěli regulovat jejich prodej dětem. Ale to, co se děje teď, vyložené vysmívání, natáčení se na telefony, pokřikování a vulgární označování, to nemá s politickou slušností vůbec nic společného.
Vy jste si během jediného volebního období vyzkoušela vládní angažmá i opozici. V čem byl největší rozdíl?
V koalici chodíte na nekonečné množství jednání. Tím, že nás bylo v koalici pět stran, to nebylo vůbec jednoduché a často nebyl spokojený nikdo. Nemůžete říct do médií naplno všechno, co si myslíte, abyste nerozbili dojednané kompromisy. V opozici naopak můžete mluvit naprosto otevřeně, ale chybí vám spojenci na prosazování zákonů. Stávalo se mi, že jsem musela stáhnout své jméno z pozměňovacího návrhu, protože kdyby ostatní viděli, že je pod ním podepsaný Pirát, nepodpořili by ho už jen z principu.
Stal se vám ve sněmovně nějaký památný nováčkovský „fail“?
Stal a měla jsem z toho dlouho noční můry! Dva roky trvá, než se poslanec naučí všechny procedury. Při projednávání stavebního zákona jsem dlouho vyjednávala s ministrem životního prostředí možnost vrátit účast veřejnosti. Koalice byla proti, takže mě obrazně řečeno drželi za ruce, abych to tam nenahrála. Na plénu jsem se v té rychlosti rozhodla, že to tam stejně dám – jenže jsem si spletla tisky při spojené rozpravě a nahrála to k jinému bodu. Nedalo se o tom pak vůbec hlasovat. Jakmile se zavře rozprava, už to neopravíte. Byl to hrozný pocit.
Co vám z parlamentního života nejvíce utkvělo v paměti z té pozitivní stránky?
Momenty, kdy se podařilo najít lidské porozumění. Například při dojednávání nové definice znásilnění. V koalici to tehdy chvílemi vypadalo jako jednání mužů proti ženám. Kolegové z ODS nebo od lidovců zpočátku nechápali princip, že k násilí dochází i ve chvíli, kdy oběť zamrzne a fyzicky se nebrání. Museli jsme jít do velmi popisného vysvětlování. Byla to emotivní jednání, ale nakonec se věc podařilo zlomit a posunout. Bez toho lidského pochopení by to neprošlo.
Politici dnes často zkoušejí různé marketingové kousky na sociálních sítích. Jak se díváte na snahu oslovovat mladé skrz videa či tance?
Mně to připadá hodně vyprázdněné. Když pak vidím politiky 50+, jak tancují někde na TikToku, tak je mi z toho spíš trapně. Na druhou stranu chápu, že politici potřebují k lidem dostat svou práci a snaží se mluvit jejich jazykem. Sama v sobě nemám nic marketingového a raději jsem vždycky řešila jádro věci než nějaké tanečky.
Jak vlastně hodnotíte současnou vládní situaci z pohledu člověka, který se teď věnuje datům a výzkumům v PAQ Research?
Cítím se trochu v ohrožení, zejména s útoky na nezávislost veřejnoprávních médií a s tím, kam to směřuje. I s ohledem na mezinárodní situaci se necítím úplně tak, že bychom byli v rukou lidí, kteří se na krize připravují dobře. Přišlo mi to teď jako chaos. Na druhou stranu jsem ráda, že se daří posouvat alespoň některé věci, například na ministerstvu školství.
Chybí vám dnes ten pocit poslanecké důležitosti nebo vlivu?
Vůbec ne. Pocity důležitosti mi nikdy nebyly vlastní a nebylo mi příjemné, když se mnou někdo jednal jinak jen proto, že jsem poslankyně. Jsem spíš lidový člověk a mám ráda, když se řeší podstata věcí. Dnes pracuji ve výzkumné organizaci PAQ Research, kde navrhujeme reformy na základě dat a ty pak prosazujeme ve veřejném prostoru a u politiků. Může to být dlouhodobá, skoro neviditelná práce, ale dopadá na tisíce lidí. Takže politiku sleduji dál, ale už bez toho neustálého tlaku a s vědomím, že systém se sice mění pomalu, ale smysl to má.
Reportáž o životě mladých poslanců ve sněmovně najdete v aktuálním čísle Reflexu.
