Vařená žába se probírá. Demontáž kultury a médií Babišovou vládou překračuje kritickou mez
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Čas 4:36 ráno, na který bylo ohlášené hlasování o návrhu na zrušení televizních a rozhlasových poplatků, je důkaz absurdity téhle huráakce a skvělý materiál pro memy. Demontáž veřejnoprávních médií a zavedených kulturních institucí současnou vládou ale probíhá dlouhodobě a s jasně vytyčeným směrem. Jasné není jen to, kdy jde o amatérismus, kdy o naivitu, kdy o neschopnost a kdy o čirou zákeřnost.
Návrh Státní kulturní politiky na roky 2026–2029 motoristický ministr kultury Oto Klempíř bastlil tak dlouho a tak špatně, až vedle všech relevatních profesních a oborových organizací vytočil i svého šéfa Andreje Babiše. Peripetie kolem volby nového ředitele či ředitelky Národní galerie Praha se táhnou ještě déle a jsou tak tragikomické, že jsme v kulturní redakci Reflexu vyhlásili stopku a přestali jim věnovat rubriku Never more.
Je-li ale kultura žába, která se v hrnci vaří tak pomalu, že o tom ještě ani sama neví, v posledních dnech začala vláda přikládat pod kotel zostra. Klempíř, kritizovaný kulturní obcí ze všech stran, se například nechal slyšet, že „jeho“ ministerstvo změní pravidla pro rozdělování státních peněz, aby za ně nedocházelo k propagaci politických subjektů – jinak řečeno aby si například na festivalech typu Karlových Varů filmaři nepouštěli hubu na špacír proti vrchnosti. A téměř v předvečer onoho hlasování o poplatcích byl poslanci do Rady Českého rozhlasu zvolen moderátor a influencer Jakub Jíra, jehož kvalifikací jsou kamaráčofty s Okamurou a promování bizarních zápasů (do „stáje“ příslušné organizace G MMA patří například Jana Yngland Hrušková nebo Jiří Ovčáček). Jakub „trojský kůň“ Jíra to na jaře neúspěšně zkoušel do Rady České televize, tak to holt vyšlo až do rádia.
Babišova aktuální vláda není první, která o zrušení koncesionářských poplatků za média veřejné služby přemýšlela nahlas. Jde o poměrně oblíbený populistický krok, přičemž jeho lákavost pro masy premiér zdůrazňuje formulací, že domácnostem přestane za rozhlas a televizi „chodit složenka“; spoléhá na to, že jeho voličům nedojde, že veřejnoprávní média stejně zaplatí oni, jen prostřednictvím daní. Přitom se nezdá, že by poplatky národ nějak tlačily v botě: podle průzkumu STEM pro CNN Prima News ze září 2026 je „fungování veřejnoprávní ČT a ČRo“ až jednadvacátou položkou v pořadí oblastí, kterým by současná vláda měla věnovat nejvyšší úsilí, po zdravotnictví, bezpečnosti či bydlení.
Rozpočty obou institucí by po schválení zákona měly klesnout o 1,4 miliardy na 7,8 miliardy Kč, což je pro ně v jejich stávajícím modu operandi likvidační, zatímco stát ušetřená půldruhá miliarda nevytrhne. Za rušením poplatků tedy rozhodně není snaha o hospodárnost, nýbrž touha oklešťovat a ovládat. Vykřikovat, že jde o pouhou „změnu financování“, je podobný eufemismus, jako kdyby komunisté kdysi nekradli, nýbrž „měnili vlastnictví“.
Je logické, že to je právě pokus sáhnout veřejnoprávním médiím na peníze, co vyžene davy protestovat – nejdřív pohotově před Sněmovnu i do ní, na galerii pro hosty, a následně do ulic a na náměstí. Velkou roli v tom hraje i symbolický význam: Českému rozhlasu se svazují ruce v době, kdy představa ruských tanků znovu na Vinohradské není bohužel nereálná. Silný étos pohání i podporu projektu Korzo Národní, který připomíná události 17. listopadu 1989 na Národní třídě: když akce letos nedostala podporu ministerstva kultury, veřejnost promptně nasbírala přes šest milionů korun a na této částce se určitě nezastaví.
Ale rauš z odkazu dějin by neměl zastřít střízlivé uvědomění, jak diletantsky důsledná a důsledně diletantská je Babišova vláda v podkopávání tuzemské kultury plošně. Kultura je otloukánek, který ze státního rozpočtu čerpá dlouhodobě hluboko pod jedno procento, ale přitom patří například mezi suverénní hegemony ve vytváření obrazu Česka v zahraničí – prostřednictvím nových audiovizuálních děl, žijících osobností (dvě slova: klasická hudba), nemovitých památek coby turistických cílů atd. Kultura má navíc jako málokteré odvětví tu vlastnost, že na sebe nabaluje další disciplíny jako sněhová koule: když rádi pijete plzeň, asi vás to nedonutí zajet se podívat, kde se vyrábí, ale když vás baví Dan Brown a jednou se podíváte na seriál podle jeho knihy, odehrávající se v Praze a natáčený tamtéž, tak vás to k návštěvě možná přiměje.
Trochu ve stínu snahy srazit média veřejné služby na kolena tak zůstává jiný vládní pokus rozbít a ovládnout systém, který funguje – a který oproti ČT a ČRo vzešel odspodu, od lidí z branže, a je víceméně samoudržitelný. Klempíř se 21. října pro server iDNES.cz nechal slyšet, že chce do konce listopadu předložit Sněmovně poslaneckou novelu zákona o audiovizi, která by nově volila všech dvacet členů odborných rad a kompletně obměnila patnáctičlenné představenstvo Státního fondu audiovize, a že by rád snížil rozpočtový rámec audiovize o miliardu korun.
Čtrnáct klíčových profesních a oborových organizací v čele s Asociací producentů v audiovizi se v následném vyjádření shodly na tom, že takové kroky by „vedly k destabilizaci perfektně fungujícího systému a následně k totální destrukci české audiovize. Konec filmových pobídek by znamenal ztrátu několika tisíc pracovních míst napříč všemi obory a nikoliv jen v audiovizi, bankrot filmových a postprodukčních studií a obrovskou mezinárodní ostudu.“ Jinými slovy, česká kinematografie a sousedící obory, nyní už i včetně videoherních, by se vrátily do roku 2006 a žádný zahraniční producent by do Prahy nepřijel ani na schůzku, natož natáčet, ať už si Dan Brown zasazuje svoje knihy, kam chce.
Žába se vaří. Ano, pojďme do ulic a 17. listopadu na Národní. Ale nezapomínejme, že rušení poplatků je jen jeden z mnoha kroků, kterými Babišova vláda tuzemskou kulturu decimuje a upírá jí to, co kulturu kulturou dělá: nezávislost, otevřenost a kontinuitu. Štěstím v neštěstí a smíchem skrz slzy je vědomí, jak plošný odpor Klempíř svými kroky vyvolává: dokázat být vypískávaný od Strážnice po Frankfurt a od audiovize po populární hudbu je taky svého druhu kumšt.
