Babišův hysterický výbuch a Okamurovo noční kutilství: Koalice si vyzkoušela autokratický recept
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Spolek Milion chvilek zaplnil po nočním schválení návrhu na zrušení poplatků veřejnoprávním médiím v prvním čtení Staroměstské náměstí a plánuje další protest na Letné.
- Masivní vlnu občanského odporu vyvolal způsob, jakým vládní koalice obešla zavedená sněmovní pravidla, i obava z ohrožení nezávislosti médií po vzoru autokratických režimů.
- Přestože má vláda ve sněmovně pohodlnou většinu, čelí sílícímu tlaku a její nedostatečně podložená argumentace spolu s nervozitou premiéra mobilizaci společnosti dále přiživují.
Milion chvilek po pátečním nočním jednání sněmovny bleskově dostal do ulic tisíce lidí. V neděli se spolku, který je nekorunovaným mluvčím českého antipopulistického protestu, podařilo zaplnit Staroměstské náměstí, 15. listopadu chce masy znovu dostat na Letnou. Je to logický důsledek toho, jakým způsobem vládní koalice ve sněmovně za ohnutí dosavadních zvyklostí protlačila prvním čtením návrh na zrušení poplatků veřejnoprávním médiím. Občanská společnost je nebývale aktivizovaná – ostatně dnešní protest navazuje na spontánní demonstraci, která se v noci z pátku na sobotu odehrála přímo před budovou sněmovny na Malé Straně.
Mobilizace Milionu chvilek a nervozita uvnitř vládní koalice
Už dávno víme, že Milion chvilek a jmenovitě jeho předseda Mikuláš Minář se můžou pyšnit dlouhotrvající schopností poradit si s profesionální organizací demonstrací. Potvrdili to mnohokrát. Mobilizace protestů v únoru letošního roku na podporu prezidenta Pavla proti výhrůžkám ministra zahraničí Petra Macinky navíc ukázala, s jakou intenzitou se odpor proti vládě Andreje Babiše může přelít do ulic. Protestujícím to dává naději: jejich mobilizace nepoleví, a kabinet složený ze tří populistických stran se tak má na co těšit. Vláda má sice ve sněmovně pohodlnou stoosmičkovou většinu, atmosféru uvnitř koaličních stran ale po prohraných volbách zaplněná náměstí nyní rozhodně nezlepší.
Schválně jsem se podíval na to, jak jsem si v době vrcholících protestů na podporu prezidenta Pavla před více než půlrokem zavěštil. Když to politolog dělá, většinou to nedopadne dobře. V komentáři pro Reflex jsem tehdy napsal, že se Milionu chvilek daří propojovat agendu, která by jinak nikoho nemusela moc zajímat nebo by byla špatně vysvětlitelná široké veřejnosti, s obecnějšími sděleními. A v případě možného zestátnění veřejnoprávních jsem na začátku února napsal, že „se vládní politici snaží mlžit, záměrně neříkat, jaké plány pro Českou televizi, Český rozhlas a ČTK jsou na stole, aby pak potutelně a bez křiku nějaký přišel a byl ospravedlnitelný tak, že o ohrožení nezávislosti vůbec nejde“.
Od té doby jsme ušli kus cesty, ministr kultury Oto Klempíř se třeba ztrapnil prvním návrhem, který koalice musela stopnout. Její politici se skutečně dlouho snažili všechny napínat, aby následné dopady ztlumili. Občanská společnost je ale tak silná, že ani po roce, kdy ta potutelnost a falešné výkřiky, že média zůstanou nezávislá, skutečně přicházejí, tato strategie nevychází. Je to dílem proto, jak donebevolající je drzost těch, kdo ve sněmovně ohnuli zavedená pravidla. Ale také kvůli tomu, jak nervózní je dnes předseda vlády, který svůj klid a rozvahu, jež by mohly vést k tomu, že návrh nevzbudí tak velkou pozornost, vyměnil za chaos a emocionální výbuch.
Emoce samozřejmě cloumají vládou a jsou i za reakcemi opozice a občanské společnosti. Jde to ale jinak, když se právě teď děje přesně to, před čím mnozí varovali? Nejproblematičtější ze všeho je absence jakékoliv společenské diskuze nebo neustále opakované pseudoargumenty, které svědčí o tom, že vláda jedná impulzivně a vůbec se na tento moment nepřipravila. Tomio Okamura se může chlubit v televizi i sněmovních kuloárech, že se na páteční strategii v řízení schůze chystal tři dny. To je ale jenom první krok.
Ve vysvětlování toho, proč je rušení koncesionářských poplatků potřeba, vláda neustále opakuje teze, které lze uplatnit prakticky u čehokoliv. Paradoxně jí to škodí. Když totiž tvrdí, že tím plní slib, vyvolává tím další otázku: proč tohle neslyšíme častěji? Znamená to, že sliby neplníte? Když argumentuje tím, že podobný systém funguje ve většině zemí Evropské unie, měla by odpovědět i na otázku, proč se stejnou logikou nezavede společnou evropskou měnu. U marketingové mašinérie vládních stran je dokonce poněkud překvapivé, že znovu slyšíme jenom toto a že argumentace pro potřebu takového zákona není o něco víc „vyfutrovaná“.
Útok na nezávislost médií podle učebnice autokratických režimů
Občanskou společnost vládou protlačený zákon (zatím v prvním čtení) aktivizoval především proto, že útok na nezávislost médií jede podle učebnice autokratů. Pro příklady nemusíme chodit daleko – politizace důvěryhodného zpravodajství uškodila demokracii v Maďarsku, na Slovensku i v Polsku. Stala se příznakem přicházejícího temna. Zároveň i z globálního pohledu víme, že oslabování záruk nezávislosti médií, verbální i fyzické útoky na novináře i bránění v klasické novinářské práci je tím, co dnes zásadně snižuje indexy demokracie v zemích, kterých se takové jevy týkají.
Koalice zatím učinila první krok ve své snaze zrušit veřejnoprávní poplatky, další ji čekají. Neměla by sázet na to, že mobilizace občanské společnosti časem opadne, patrně se to v tomto případě vůbec nestane. Na začátku února jsem také napsal, že se Andrej Babiš ostentativním ignorováním demonstrací snaží kolem sebe příliš nevyvolávat rozruch. Nejde ale jen o to, že se ve svém pravidelném hlášení „Čau lidi“ premiér snaží k akcím ideálně vůbec nevyjadřovat. Když podniká reálné politické kroky ve jménu pomsty, k vyvolávání rozruchu to stačí. Ten podzimní zapříčinily jedny neúspěšné volby.
