Kulturní dno SPD: Hulvát Ševčík ukazuje, jak hluboko klesla česká politika. Okamura u toho tleská
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Poslanec Miroslav Ševčík vyvolal skandál svými vulgárními a šovinistickými poznámkami vůči poslankyni Michaele Šebelové, za které se následně odmítl omluvit.
- Incident ukazuje na celkový úpadek politické kultury a rostoucí verbální agresivitu, na čemž mají podíl i další antisystémoví politici jako Tomio Okamura.
- Neschopnost vyvodit adekvátní odpovědnost a odmítání omluvy dál prohlubují polarizaci ve společnosti a normalizují nevhodné chování v parlamentu.
Poslanec SPD Miroslav Ševčík se zase jednou přímo na půdě sněmovny zachoval jako hulvát. Šovinistickým rádoby vtípkem se opřel do předsedkyně poslaneckého klubu STAN Michaely Šebelové. Když ta při jednání o rozpočtu na mikrofon oznámila, že si její klub, stejně jako ostatní opoziční poslanci chce vzít pauzu na jednání, Ševčík zareagoval hospodským výkřikem „Menopauzu!“. Z ostudy kabát má teď nejen on, ale i všichni, kdo k incidentu mlčí nebo jej zlehčují.
Poslanec a bývalý děkan Národohospodářské fakulty VŠE je už od svého zvolení ve sněmovních kuloárech pověstný svými nestandardními výlevy. Na poslankyně a poslance, většinou ty opoziční, pokřikuje a nadává jim s železnou pravidelností. Do médií už třeba dřív prosákl případ, kdy vulgárně urážel předsedu Pirátů Ivana Bartoše. V rozhovoru pro DVTV po nočním „rozpočtovém“ incidentu nyní dotčená poslankyně Šebelová konstatovala, že ze Ševčíka byl cítit alkohol.
Úpadek politické kultury v českém parlamentu
Poslanci se někdy chovají jako idioti, není to bohužel nic nového. V devadesátých letech v sále i mimo něj pořvávali zradikalizovaní Sládkovi republikáni, následně si často i na mikrofon poměřovali svá ega poslanci sociální demokracie se svými politickými odpůrci. Přestože bychom si asi všichni přáli vyspělou politickou kulturu, ve které je parlament arénou pro názorovou konfrontaci, představa o slavné sněmovně jako sboru elit dostává opakovaně na frak.
Varovné je, že spolu s konsolidací české demokracie jsme měli a mohli očekávat, že se situace bude v čase zlepšovat – a on se děje pravý opak. Už od minulého volebního období, kdy hnutí ANO začalo s verbální agresivitou vůči Fialově vládě, která byla dosud nevídaná, začalo být zjevné, že gentlemanská dohoda mezi poslaneckými kluby prostě někdy platí a jindy ne. V loňském roce se navíc do sněmovny dostali takoví poslanci, které konflikt dosud živil, případně jim pomáhal se prosadit. Z akademického působení Miroslava Ševčíka víme, že je to i jeho případ. Není ale zdaleka sám.
Vezměme dnes jako fakt, že debatu o požívání alkoholu ve sněmovně jsme si prožili celkem nedávno. Pro nedostatek vůle nepřinesla žádné konkrétní řešení. Přestože se nedá vyloučit, že dojde na její opakování, musíme zvít zavděk spíš mnohem obecnější disputací o úrovni politické kultury. Ta samozřejmě upadá ve chvílích, uspějí-li ve volbách antisystémoví politici.
Žádnou faktickou agendu nepřinášejí, zato svoje živobytí staví na co nejsilnější prezentaci sporů, které vnímají osobně. Zhoršující se atmosféru už v posledním roce popsalo nemálo českých poslankyň. Bohužel to není jev, který se omezuje jen na české prostředí. Reprezentantky levicových stran v německém Bundestagu třeba popisují, že se kvůli oplzlým poznámkám a agresivním výpadům svých kolegů z AfD bojí chodit po budovách bez doprovodu.
Personalizace politiky a radikální pravice v Evropě
Co je ale dnes jiné než dřív? Dopad má předně silná personalizace politiky vnitřně související s tím, že se stírá hranice mezi showbyznysem a výkonem veřejného úřadu. Politici spoléhají na vlastní komunikační kanály a napadají tradiční média, protože je pro prezentaci svých názorů potřebují čím dál méně. Radikální pravice po celé Evropě v tom exceluje. Mezi fenomény v politické komunikaci v posledních letech patří Jordan Bardella z Francie, budování osobních značek politiků z AfD nebo polské Konfederace. Osobní kredit hraje prim.
Politika je pro takové lidi nejen prostorem pro obohacení, ale také divadelní scénou k realizaci vlastního hereckého talentu. Miroslav Ševčík je toho zdárným příkladem. Nejen že pokřikuje na ostatní, ale teatrálnost jeho projevu čiší i z každé jeho účasti v televizní debatě, kterou otvírá na koleni splácanými rýmovačkami.
Incident Miroslava Ševčíka a reakce Tomia Okamury
Varovné také je, co se stalo bezprostředně po sněmovním incidentu. Miroslav Ševčík se odmítl omluvit, místo toho rozjel sérii výmluv, jejichž středobodem se stala informace, že slovo „menopauza“ nemělo směřovat adresně k poslankyni. Aby špína ulpěla i na druhé straně, obvinil Šebelovou z toho, že se ho sama snažila fyzicky atakovat.
V této strategii mu pomohl i předseda sněmovny Tomio Okamura, který sice v první větě řekl, že se snažil celý incident zklidnit, pak ale rozjel řečnickou kanonádu, ve které si novinářům stěžoval, že se ho následně snažil napadnout předseda ODS Martin Kupka. Záměrně vyhrotit situaci do extrému a obrátit ji proti opozičním politikům, v tom jsou Okamura i Ševčík mistry dlouhodobě. U předsedy SPD u toho však nevyhnutelně musí svítit výrazná červená kontrolka, protože mimo stranické funkce sedí na židli vysokého ústavního činitele.
O něco líp ze situace vychází premiér Andrej Babiš, který si na rozdíl od dvou zmíněných poslanců SPD uvědomuje, že – podobně jako duševní konstrukce Filipa Turka – tohle veřejnému obrazu jeho koalice nijak pozitivně neprospívá. Ševčíka den po incidentu dotáhl k řečnickému pultíku ve sněmovně a vyzval ho k omluvě. Ta sice nepřišla, protože tento krok zablokoval předsedající Jan Skopeček s tím, že na programu jsou interpelace, zároveň však toto Babišovo aranžmá nápadně připomnělo slavnou covidovou scénku z působení Adama Vojtěcha.
Na jedné z tiskových konferencí během pandemie Babiš svého ministra zdravotnictví vyzval, aby veřejně sdělil informaci o tom, kdo ho informoval o stavu zdravotnického materiálu ve skladech. „Školení z politické odpovědnosti“ vešlo ve známost díky Babišovu naléhání, které se smrsklo na sdělení „řekněte jméno“. S Ševčíkem udělal premiér to stejné. Jako svého zaměstnance ho chtěl donutit k omluvě. Z očí mu přitom koukalo, že ho podobné aféry otravují. Svého nedostáhl, Ševčík se ale neomluvil ani posléze.
Důsledky verbální agresivity pro společnost a polarizace politiky
Celou věc bychom mohli uzavřít s blahosklonným „takové věci se stávají“. Možná i trochu s rezignací. Přitom ale pořád musíme věřit, že si s incidentem nezávisle poradí sněmovní mandátový a imunitní výbor. Nejhorší ale je, že reakce těch, kdo neumí svou ústavní funkci oddělit od funkce politické, dává tušit, že nové pořádky jsou tu.
Nejde primárně o to, že k takovému výpadu dojde. Pokud ale nepřijde adekvátní reakce, tu v tomto případě nahrazují výmluvy a obviňování druhé strany, dál to prohlubuje polarizaci ve společnosti a normalizaci verbální agresivity. Opozice z celého případu vychází jako morální vítěz, když se její politici odmítají do chvíle, dokud se Ševčík neomluví, účastnit televizních debat. Spolu s tím ale všichni tak trochu prohráváme.
