Český eurokomisař Síkela objevil Inuity a hory ledu. EU se ale v boji o Arktidu ocitá mimo hru
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Nová Arktická strategie Evropské unie, připravená úřadem eurokomisaře Jozefa Síkely pod tlakem USA, spoléhá pouze na ekologické projekty a finanční podporu Grónska, čímž podle autora selhává v geopolitickém zápase.
- Zatímco Čína a Rusko intenzivně využívají a ovládají Severní mořskou trasu pro rychlou námořní přepravu zboží i surovin do Evropy, EU tuto cestu z ekologických a politických důvodů odmítá.
- V otázkách vojenské bezpečnosti a těžby kritických surovin zůstává Evropa závislá na USA a NATO, přičemž vlastními přísnými ekologickými pravidly sama přichází o ekonomické příležitosti a konkurenceschopnost v regionu.
Česká televize v úterý 20. října v pořadu Události, komentáře slibovala exkluzivní rozhovor s českým eurokomisařem Jozefem Síkelou o nové Arktické strategii Evropské unie. Exkluzivního ale nebylo na interview nic. Síkela nebyl schopen popsat, co bude EU v probíhajícím geopolitickém zápase o arktické oblasti dělat a jak by mohla uspět. Přitom jde o hodně. Jenže Evropa není ani v této věci konkurenceschopná vůči Spojeným státům, Rusku a Číně.
Jozef Síkela, který se za vlády Petra Fialy stal v prosinci 2024 evropským komisařem pro mezinárodní partnerství, objevil letos hory ledu v Grónsku a místní obyvatele Inuity. Největší ostrov světa, který spadá pod Dánské království, navštívil poprvé v květnu. V září pak jako doprovod předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové. Ta před několika dny představila novou Arktickou strategii, kterou připravil Síkelův bruselský úřad. Z celého dokumentu je ale patrné, že vznikl pod tlakem, který předtím vyvinul excentrický americký prezident Donald Trump, který nevybíravě hovořil o „zabrání Grónska“.
Poněkud dutá evropská Arktická strategie přichází také poté, co čínské kontejnerové lodě letos proplouvaly Severní arktickou trasou, která vede podél pobřeží Ruska přes Severní ledový oceán. Čína tuto trasu intenzivně testuje v rámci svého projektu Polární hedvábné stezky. Důvod? Je sice použitelná jen několik měsíců v roce, ale její klíčovou výhodou je, že cesta z Číny například do Velké Británie trvá pouhých 18 až 25 dní, zatímco trasa přes Suezský průplav nebo kolem Afriky zabere 40 až 50 dní. A čas jsou velké peníze.
Severní arktická trasa: Rychlejší obchodní cesta z Číny do Evropy
Zmíněnou severní trasou letos proplulo kolem 150 lodí. Kromě jedné jihokorejské to byla plavidla čínská a ruská. Ta čínská končila v klíčových evropských přístavech, například v britském Felixstowe, německém Hamburku nebo polské Gdyni. Z nich pak zboží putovalo do zhruba dvaceti evropských států. Kromě jiného i do Česka. Takže i nás se věc spojená s Arktidou dotýká.
Problémem ovšem je, že evropské lodní společnost a Evropská komise tuto námořní trasu, která bude vzhledem ke klimatickým změnám, jež oteplují arktické oblasti, stále důležitější, odmítají používat. Důvod je ekologický. Tím se Evropa sama připraví o peníze. Druhým odmítavým důvodem je, že lodě na této trase musí kopírovat ruské pobřeží. Jenže s Ruskem Evropa v podstatě nemluví. Ovšem ani to není úplně pravda.
Přes severní trasu letos proplouvaly i náklady ropy a zemního plynu mířící z Ruska do Evropy. Zkapalněný ruský plyn ze sibiřského poloostrova Jamal i tento rok mířil do LNG terminálů v Belgii (do Zeebrugge), Francie (terminály v Montoir-de-Bretagne a Dunkerque), Nizozemsku (Rotterdam) nebo Španělsku (do Bilbaa či Barcelony). Řeči o podpoře Ukrajiny a ignorování Ruska v tomto případě ne zcela platí. Nicméně Evropská unie schválila závazný plán na úplné ukončení dovozu ruského plynu a ropy do konce roku 2027. Pokud by bylo ale na Ukrajině dohodnuto příměří, dá se očekávat, že tento zákaz padne.
Dodávky ruského plynu a ropy do evropských terminálů pokračují
Znamenalo by to, že Severní arktická trasa kolem Ruska získá na ještě větším významu. Co ale s tím, když Evropané jí nechtějí využívat?
Nová evropská Arktická strategie přišla navíc až poté, co Donald Trump, dánská premiérka Mette Frederiksenová a grónský premiér Jens-Frederik Nielsen podepsali v New Yorku 22. září dohodu o Grónsku. Trump tedy Grónsko neobsadí, jak nesmyslně vyhrožoval, ale podle smlouvy tam Američané mohou stavět další vojenské základny a budou mít vliv i na to, kdo tam bude těžit suroviny. Trump v podstatě dosáhl toho, čeho chtěl, protože jeho arktická dohoda je jednoznačně namířena proti zájmům Ruska a Číny v oblasti.
U toho musíme upozornit na to, že Evropa nemá v případě potřeby vojenské kapacity na obranu Grónsko. Může to udělat pouze NATO za vedení USA.
Americká dohoda o Grónsku: Donald Trump oslabil vliv Číny a Ruska
Síkelou vyjednaná dohoda o Arktidě je založena na takzvané měkké síle. V překladu – Evropská unie bude cálovat peníze na nejrůznější projekty, ale možné zisky půjdou do jiných zemí. Například průzkumy možné těžby surovin v Grónsku podle webu Arctic Today provádějí v poslední době australské firmy. Nové projekty v severních oblastech Finska a Švédska zase narážejí na odpor místních a ekologů. Mimochodem i Norsko oznámilo, že bude dál těžit v arktických regionech fosilní suroviny (ropu a plyn) a že názor Evropské komise, která to nechce, bude ignorovat. Brusel ale Nory netýrá, protože ti zásobují plynem a ropou právě Evropu. Je to hra pod obojí.
Evropská unie se také v případě Arktidy místo hledání cest ke zvýšení své prosperity, často věnuje jakési charitě.
Eurokomisař Jozef Síkela, který v uplynulých měsících do arktických oblastí opakovaně cestoval a setkával se tam s místními představiteli i zástupci komunit, například vznik Arktické strategie nedávno komentoval takto: „Chtěl jsem naslouchat jejich obavám, porozumět jejich ambicím a zjistit, na čem jim nejvíce záleží. Jejich poselství bylo jasné: musíme spolupracovat a zajistit, aby budoucnost Arktidy utvářeli lidé, kteří v ní žijí.“ Jistě, to zní bohulibě, ale ve Washingtonu, Pekingu a v Moskvě to nemusí akceptovat. Evropané proto budou platit projekty a ti ostatní se budou snažit urvat kořist a naplnit své kapsy.
Arktická strategie Jozefa Síkely: Charita místo rozvoje prosperity
Leyenová a Síkela rovněž zařídili, že unijní exekutiva zvýšila finanční podporu pro Grónsko v příštím rozpočtu z 225 milionů eur na 530 milionů eur. Tyto prostředky mají směřovat do digitální infrastruktury (satelitní projekty a podmořské kabely), udržitelné energetiky a vodní energie, kritických surovin, bydlení, udržitelného turismu (slovo udržitelnost dominuje všem evropským dokumentům) a malých podniků. Proč ale nebyla Evropa aktivnější předtím, než začal kolem Grónska kroužit Trump? Ten to dělá už od roku 2017. Navíc jsou u rozdávání evropských peněz Grónsku obcházeny problémy, kterými grónští Inuité dlouhodobě trpí a místní vláda je nedokáže vyřešit. Na ostrově je rozšířený alkoholismus či tradiční incestní chování v rodinách. To EU ale neřeší. Zakrývá si před tím oči.
Podívejme se ještě na pět konkrétních věcí, které Síkelou připravená Arktická strategie obsahuje. I to ukazuje na slabosti Evropy.
V případě obrany a bezpečnosti strategie varuje, že Rusko obnovuje svou vojenskou přítomnost v Arktidě a že Čína má v regionu rostoucí ambice. Žádná novinka to není. Hovoří se o tom nejméně deset let. EU ve strategii vyzývá alespoň k zřízení Arktického kabelového centra, které by monitorovalo a chránilo podmořské kabely v severním Atlantiku a Arktidě. V dokumentu ale není vůbec žádná zmínka o tom, jak se to má financovat.
Druhým bodem je přístup k energetickým zdrojům. Nová strategie se drží starých slibů EU. Tedy, že v Arktidě nebudou firmy z EU provádět těžbu fosilních paliv. To ovšem může dál snížit konkurenceschopnost evropského průmyslu a může to vést i k vyšším cenám energií pro domácnosti. Nebo se v zákulisí čeká, že se zase obnoví dovoz levnější ropy a plynu z nepřátelského Ruska?
Zákaz těžby fosilních paliv ohrožuje konkurenceschopnost Evropy
Celý svět mezitím bojuje o vzácné nerosty, které se nacházejí i v Grónsku či v evropských arktických oblastech. EU je pod tlakem, aby si zajistila nové dodávky těchto kritických surovin, a snížila tak obrovskou závislost na Číně, která dosahuje až devadesáti procent. Nová strategie říká, že EU má při zajištění těchto surovin více spolupracovat s Kanadou, Grónskem, Norskem a Spojenými státy. Proč by to ale Američané dělali, když sami mají málo? A jak již bylo řečeno, existuje zásadní nesoulad mezi ekologickými zásadami EU a těžbou v arktických regionech. Kdo a kdy to vyřeší?
Strategie také zmiňuje nové námořní trasy na dalekém severu. EU přiznává, že by mohla být z těchto tras zcela odsunuta. To je pravda, to se už děje, protože Evropa se toho ani nechce po boku Ruska účastnit. Strategie nabídla v tomto případě jediný, a to mimořádně nedostatečný krok – studii o nových námořních trasách. To je absurdita. EU prý ale vyšle Číně jasný signál, že si nepřeje, aby bylo z ekologických důvodů zboží do Evropy přepravováno přes zmíněnou Severní mořskou trasu. Tak toho se Číňané zcela jistě leknou a přestanou s tím.
Jedním z hlavních bodů strategie je samozřejmě ochrana životního prostředí. Řeší se tam možné dopady globálního oteplování, nepříznivý vliv plavby velkých lodí a u toho vypouštěné emise, které dopadají na sníh a led a urychlují tání. Objevuje se i výzva k rozšíření definice arktických vod na vše nacházející se severně od 60. rovnoběžky severní šířky. Ovšem to by zasáhlo velkou část ruského území a je nereálné se na tom s Moskvou domluvit. Dokument, jak jinak, slibuje i další ekologické projekty. Může to být i správné, ale takto se boj o Arktidu rozhodně nepovede.
Eurokomisař Jozef Síkela to zřejmě také tuší. Bude ale dál pracovat i v případě Arktidy na tom, co Evropská komise dělá nedostatečně nebo špatně.
