Spisovatelka Hadj Moussa: Inspirace je všude. Poslouchám konverzace jiných lidí a domýšlím k nim příběhy
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Rukopis svého nejnovějšího románu Krávy právě představila zahraničnímu publiku na Frankfurtském knižním veletrhu. IVA HADJ MOUSSA (*1979) je autorka řady čtenářsky úspěšných knih (Šalina ze stanice touha, Démon ze sídliště, Havířovina, Těžké duše, Mořská Eva) a kromě toho taky psycholožka. Pomáhá dětem, které se potýkají s různými problémy: s osamělostí, se šikanou nebo nefunkčními rodinnými vztahy. I hrdinové a hrdinky jejích knih se často perou se životem, jak se dá. A když se jim obzvlášť nedaří, vždycky je tu sebezáchovný humor. Anebo pořádný heavymetalový nářez.
Jak jste reagovala na zprávu, že byl rukopis vašeho nového románu Krávy anonymně vybraný v soutěži Moravské zemské knihovny na Frankfurtský knižní veletrh?
Nebudu lhát, měla jsem ohromnou radost. Pro mě jako člověka neustále pochybujícího to bylo určité potvrzení, že je ten text dobrý. Jak zmiňujete, vybíralo se anonymně, o to větší radost jsem měla. Jsou i okamžiky – proč to neříct –, kdy jsem na sebe pyšná.
Jaké zážitky si z Frankfurtu přivážíte?
Bylo to velkolepé, už samotné zahájení mělo naprosto fantastickou atmosféru, Jediným stínem bylo vystoupení Oty Klempíře, který se nezdráhal mluvit o utlačovaných umělcích za komunismu. Vzhledem k jeho estébácké minulosti, ale především k tomu, jaký je jeho přístup ke kulturní politice, kdy umění spíš škrtí, než aktivně podporuje, jsem se přidala k těm, kdo se v sále hlasitě ozvali. Byla to spontánní, neplánovaná reakce. Řekla bych, že většina českých umělců v publiku chtěla původně držet dekorum, ale vůči takové náloži nehoráznosti a arogance prostě nešlo mlčet.
Jak reagovalo německé publikum na vaši novinku Krávy?
Rukopis jsem spolu s dalšími finalistkami soutěže, Ludmilou Svozilovou a Veronikou Opatřilovou, představila publiku, které se skládalo převážně z novinářů a nakladatelů. Reagovali vstřícně, tak uvidíme, zda to přinese konkrétní výsledky. Veletrh mě nadchl, a i kdyby z překladů takzvaně nic nekáplo, nelituji jediné vteřiny, kterou jsem tam strávila.
V dospívání jste si psala deníky. S jakými pocity si je dnes pročítáte?
Často s údivem, jaké myšlenky jsem v těch čtrnácti nebo šestnácti dokázala vyplodit. Někdy úplně banální, to k věku patří, ale u některých pasáží si říkám, že je to možná to nejlepší, co jsem kdy napsala. Kdybych se teď rozhodla napsat deník náctileté holky, myslím, že bych se něčemu tak autentickému nedokázala přiblížit. Jsou směsí naivity, neznalosti, ale taky totální upřímnosti.
Bylo psaní deníku předzvěstí toho, že se budete zabývat literaturou a psychologií?
Určitě byly nějakou formou terapie, protože jsem v dospívání byla dost depresívní. Pořád jsem řešila, jak vypadám a co si o mně myslí ostatní, v tomhle je v těch textech dobře zachycená puberta. Že bych se chtěla stát spisovatelkou nebo novinářkou, jsem ale věděla odjakživa, pořád jsem četla a psala různé příběhy a básně.
Vyrůstala jste jako „Husákovo dítě“ v jihočeské vsi Božetice. Jaké to tam v normalizačních 80. letech bylo?
Teď to bude znít vůči Božeticím nevděčně, ale když jsme začaly deníkem, vybavuje se mi zápis: „Nemůžu se dočkat, až z týhle díry vypadnu!“ Na vesnici jsme neměli ani základku, se ségrou, která je o rok starší, jsme jezdily do školy na kole nebo autobusem. Rodiče chodili do práce na směny, vstávali třeba ve čtyři, takže jsme se už od první třídy musely vypravovat samy. To je asi pro spoustu dnešních rodičů nepředstavitelné. Na druhou stranu nás to vedlo k samostatnosti.
Čím byli rodiče?
Táta celý život pracoval v továrně na vzduchotechniku ZVVZ Milevsko a mamka byla vyučená šička. Byla zaměstnaná v Jitexu Písek, a když fabrika skončila, pracovala v zemědělství.
Nedivili se rodiče, že mají doma malou intelektuálku, co pořád čte a píše?
Oni si mých literárních pokusů moc nevšímali. Když jsem tátovi přinesla povídku, utrousil: „No, dobrý, a to už je jako hotový?“ Urazila jsem se a do deníčku napsala: „Počkejte, to uvidíte, až budu slavná spisovatelka!“
Podpořil tehdy někdo váš talent a chuť psát?
Na základce to byly češtinářky paní Červená a paní Vondrková, za což jsem jim vděčná – třeba si ten rozhovor přečtou. Podporovaly mě, a dokonce občas poslaly moje povídky někam do časopisů. V jednom z nich měla rubriku Bára Basiková, sama autorka výtečné knihy o dospívání Rozhovory s útěkem. Komentovala tam zaslané texty a mně tehdy napsala něco ve smyslu: „Milá Ivo, na uveřejnění to ještě není, ale máš talent a určitě piš dál.“ To mě hodně povzbudilo.
Měla jste šanci jí to někdy říct?
Bohužel neměla. Tak třeba si to taky přečte.
Velké téma vašich knih je hudba. Na čem jste vyrostla?
Idolem mého dospívání byl Axl Rose z Guns N‘ Roses, tomu patří v deníku velká část mých dívčích fantazií. Pokoj jsem měla vytapetovaný jeho plakáty, a když jsem měla narozeniny, kamarádky mi ušily obrovské červené srdce s nápisem Axl & Iva. Dospívání jsem strávila na vesnických zábavách mezi metaláky a rockery, to bylo skvělé. Zatímco se v Božeticích mladí bavili, drbny z vesnice chodily takzvaně na čuměnou. To znamenalo, že se shromáždily před kulturákem a oknem koukaly dovnitř. A když někdo uvnitř zatáhl závěsy, vyslaly nějakou babku, aby je zase roztáhla. To bylo jak z Formana.
Motto vaší poslední knížky Mořská Eva zní Všichni jsme divní a někteří jsme super divní. Odkud pramení váš zájem o outsidery a podivíny?
Asi taky z dospívání, protože tehdy jsem si divně připadala pořád. Ve čtrnácti jsem odešla na internát do Veselí nad Lužnicí, chodila jsem tam na střední školu a byla dost osamělá, dlouho mě trápil pocit vykořenění. Internát byla ubytovna po dělnících, nevzhledné, studené prostředí. Když si zápisky z deníků dneska čtu, cítím v nich příznaky úzkosti až deprese.
Nacházela jste útočiště v literatuře?
Upřímně, mám pocit, že mi tehdy knížky zachránily život. Nebo mi ho minimálně usnadnily. V Božeticích i ve Veselí jsem byla pečená vařená v knihovně, knihovnice mi schovávaly knížky, o kterých si myslely, že by mě mohly zajímat. Takhle jsem přečetla klasiku, Bídníky, ruskou literaturu 19. století, moderní americkou literaturu, Burroughse, Bukowského… Psychicky mi to pomáhalo a taky formovalo v psaní. Souhlasím s tím, co řekl Stephen King: Kdo chce být dobrým spisovatelem, musí především hodně číst a hodně psát.
Odráží se v zájmu o outsidery i vaše zkušenost psycholožky?
To je asi můj druhý zdroj pochopení vůči lidem, kteří se s něčím potýkají. Příběhy, které na terapiích řešíme, samozřejmě pro psaní nevyužívám, ale určitě se moje profese do psaní promítá v drobných situacích a emocích. Moje postavy jsou, aspoň doufám, lidi z masa a kostí, kteří mají své dobré i špatné stránky. Snažím se je líčit s pochopením i pro jejich chyby a nedokonalosti, protože to je něco, o co usiluju i v reálném životě.
Dnes byste se možná mohla živit jenom psaním, proč jste si nechala i terapeutickou praxi?
No… V Česku bych se jenom psaním knížek asi neuživila, to si pojďme říct na rovinu. Ale terapiím se věnuju, protože je to smysluplná práce. Přestože náročná. Někdy, po obzvlášť tíživých příbězích, jedu domů tramvají a říkám si: Ivo, nebylo ti líp, když jsi psala letáky na hamburgery?! Já totiž léta pracovala v reklamce. Když jsem tam něco podělala, tak se maximálně prodalo míň hamburgerů. Kdybych něco podcenila nebo udělala špatně v terapii, můžu někomu ublížit. Je to profese, ke které patří zodpovědnost, ale taky vnitřní pochybnosti.
Setkáváte se s dětským trápením, smutnými osudy. Jak to zvládáte unést?
Je důležité se úplně nerozdat a mít své hranice. Moji klienti a klientky mě potřebují přítomnou, soustředěnou a nezahlcenou. Povzbuzuje mě, když vidím, jak se některé děti zlepšují, jsem ráda, když mi samy říkají, že jim něco konkrétního z terapie pomohlo zvládnout složitou situaci.
Hodně se teď mluví o tom, jak to mají mladí těžké. Neumějí navazovat vztahy, nerandí, jsou nesamostatní, život tráví víc na sociálních sítích než v reálu. Není to ale taky jen povrchní soud?
Částečně to pravda je, ale záleží na konkrétním dítěti. Nepatřím mezi lidi, kteří by démonizovali sociální média a telefony, sama je používám, ale když vidím děti, které mají screen time deset až dvanáct hodin denně, je to problém. Abnormálně jim to zasahuje do života, ovlivňuje spánek, soustředění a celkovou výkonnost. Jedna z mých prvních otázek při setkání s novým klientem je, jak jí a spí. Protože když spí čtyři hodiny denně, obědvá balíček chipsů a zapíjí je energetickým nápojem, tak se prostě dobře cítit nemůže.
To, co líčíte, je běžné, nebo výjimečné?
Bohužel běžné. Velká část dětí má katastrofální životosprávu, únavu z probdělé noci u mobilu zahání energy drinky a kafem. K tomu vynechávají obědy, což rodiče netuší. Pak se ty děti diví, že se jim odpoledne začnou klepat ruce a potit dlaně, bojí se, že mají panickou ataku. Terapie začínám těmihle základními věcmi: pro normální fungování je spánek, pravidelné jídlo a vynechání energetických nápojů zásadní.
Co školní děti nejčastěji trápí? Jsou osamělé?
Vztahy se jim opravdu často nedaří, jsou osamělé, trápí je úzkosti ze školy i ze společnosti. U spousty dětí vidím, že nemají moc zkušenosti s reálným světem, neumějí se ani ve dvanácti letech samostatně pohybovat po městě, jít třeba nakoupit naproti do večerky. Jsou děti, které nesnesou odloučení od rodičů, nikdy nespaly mimo domov a žijou v takovém zvláštním skleníku. Rodiče jim upravují podmínky, aby nezažívaly frustraci. Jenomže určitá míra frustrace k životu patří a překonávání překážek je pro zdravý vývoj nezbytné. Když něco překonám, roste můj pocit sebehodnoty a samostatnosti.
Jaký věkový rozptyl máte mezi dětskými klienty?
Od tří let do dospělosti. U nejmenších chodí spíš rodiče, kteří se potřebují na něco zeptat a uklidnit se, než že bychom řešili něco závažného, tam mnohdy stačí jedna dvě konzultace. Pak mám docela rozsáhlou kategorii nejedlíků. To jsou děti, které se divně stravují, jedí třeba jen suché housky nebo těstoviny a cokoli jiného odmítají. Rodičům vysvětluju, že není dobré z jídla dělat předmět trestů a odměn, protože existují rodiče, kteří za každé snězené jídlo dávají dítěti odměnu, dokonce kupují Lego. Snažím se to téma v rodině paradoxně utlumit. Ukázat dítěti normální stravování a držet pravidelnost, jinak se rodiny dostanou do bláznivých vzorců, kde se všechno řídí třeba tím, že holčička chce jenom bílé jídlo. Nebo nejezdí na dovolenou, protože se bojí, že by jim tam dítě nejedlo. Jasně, každý rodič zpanikaří, když dítě nejí, ale já je vždycky uklidňuju, že v Česku děti hlady neumírají.
Tohle ještě nejsou poruchy příjmu potravy?
Ne, to je jen takové podivné stravování. Poruchy příjmu potravy jsou mnohem nebezpečnější a přicházejí obvykle až na druhém stupni základky, i když mám v terapii i desetileté jedenáctileté dívky. Poruchy příjmu potravy jsou hodně na vzestupu a tady jsem přesvědčená, že se na tom sociální sítě podílejí. V terapii pracuju s celou rodinou, protože podhoubí přichází z nezdravých rodinných vzorců, například z maminek-
-dietářek, které úzkostlivě počítají kalorie, a výkonnostních otců, kteří rodinu prohánějí při sportu. A samozřejmě z necitlivých komentářů vůči postavě nebo stravování dítěte.
Mladí lidé často líčí, že jsou k budoucnosti skeptičtí – nebudou mít vlastní bydlení, bojí se politického napětí, klimatické krize…
Toho všeho se bojím taky. Na druhou stranu si pořád myslím, že máme spoustu možností a důvodů žít dobrý život. Už jsem se naučila dávkovat si obsah negativních zpráv. Podívám se dvacet minut na zprávy, přečtu si, co se děje ve světě, ale dál už to k sobě nepouštím, protože s tím stejně nic nesvedu.
Vám se daří čelit realitě humorem. V literatuře, ale taky formou kreslených vtipů, které zveřejňujete na Instagramu. Je humor váš přirozený únik?
Rozhodně ano a myslím, že je to v mé tvorbě vidět. I když zpracovávám závažné téma, mám instinktivní chuť ho odlehčit, těžké scény v knížkách kompenzuju něčím absurdním, legračním. Když se umíme svým strachům zasmát, ztratí destruktivní sílu.
Současná česká literatura se často noří do neradostných kapitol naší historie: válečná traumata, 50. léta, temné Sudety a tak dále. V tomhle trochu vybočujete.
Jestli mají moje knížky něco společného, je to asi nějaká potřeba nadsázky. Když jsem psala Havířovinu, měla to být vážná kniha, až thriller. A stejně pak kritika napsala, že je to groteska, takže nějaká ironie se mi tam vždycky objeví, ať chci, nebo nechci. Podstata světa je tragikomická a těžké věci mají vždycky blízko k absurditě, tak proč se jim nezasmát? Jak jinak žít ve světě, který ovládají lidi jako Putin nebo Trump? Za depresi mi ani jeden z nich nestojí. Mimochodem můj osmnáctiletý syn umí Donalda Trumpa fantasticky imitovat, to se vždycky s manželem nasmějeme.
Odkud tenhle váš optimistický přístup pramení? Hraje roli genetika, nebo fakt, že jste v životě tak spokojeně ukotvená – máte hezké manželství, syna a psa?
Asi kombinace obojího. Táta je vysloveně veselej člověk, má nadhled a je nohama na zemi. Tohle jsem určitě zdědila i odkoukala doma. A moje rodina je jednoznačně to nejdůležitější, co mám. To bych nevyměnila za žádný úspěch světa, v tomhle jsem naprosto žensky přímočará. Jet s manželem, synem a psem na výlet nebo si doma povídat a smát se blbostem je pro mě štěstí a nic víc nepotřebuju.
Budou Krávy po Démonovi ze sídliště a Těžkých duších završením vaší „metalové trilogie“?
Tentokrát jsem si dala výzvu napsat metalový román bez metalu. Takže tam nebude metalová kapela, ale určitě to bude temné a syrové. Jedná se o příběh tří mladých žen, které kromě přátelství spojuje i společné tajemství. To tajemství má hodně temnou povahu. Jde totiž o muže zakopaného na zahradě.
Říkáte, že ze všech metalových žánrů máte nejradši black metal, ten největší nářez. Co v něm nacházíte?
Občas ze sebe prostě potřebuju setřást tíhu světa a na to jsou metalové koncerty skvělé. Ta hudba je tak agresívní, hlučná a energická, že nezbývá prostor myslet na nic jiného, úplně vás zahltí. Metalovým slovníkem totální výplach.
Paradoxně mi to líčíte svým jemným hláskem. Není v metalu té temnoty příliš?
Je, ale temnota přináší katarzi. Hlavní emocí metalu je nihilismus, tíseň z existence, pocit, že nic nemá smysl. Podle mě je dobré v té temnotě na chvíli pobýt, aby pak člověk zase vykročil na slunce. Metalisté jsou navíc vlídní a laskaví, skladba lidí na koncertech je věkově i sociálně neuvěřitelně pestrá, právník vedle kuchaře, vědec vedle závozníka. Nikdo neřeší, co máte vystudováno nebo koho volíte. To je osvobozující a úlevné.
Posloucháte metal i doma?
Jo, jo, u psaní. Obzvlášť black metal, třeba mojí oblíbenou skupinu Bathory. Mají epické skladby, někdy mi pomáhají dostat se do správného pracovního flow, kdy ruce píšou úplně samy. Samozřejmě jsou i chvíle, kdy se s každou větou lopotím. To to radši zapíchnu a jdu ven se psem.
Píšete systematicky podle plánu, nebo se necháváte unášet dějem a překvapovat postavami?
Určitě to druhé. Nemám schéma, pro mě je důležité mít zajímavé téma a postavu, o které chci vyprávět. Inspirace je všude kolem, ráda pozoruju lidi v kavárnách, nevadí mi spolucestující v metru, kteří hulákají do telefonu a je jim jedno, že je všichni slyšíme. Poslouchám úryvky konverzací a domýšlím si k nim příběhy. Samotné psaní mě strašně baví, kolikrát se ráno probudím úplně nedočkavá, až se dám do další kapitoly.
Čte vaše knížky syn?
Přečetl Démona ze sídliště i Těžké duše. A musím říct, že na to, jak je vůči mně někdy kritický, mě opravdu potěšil. Říkal, že jako dobrý, že se mu to líbilo.
Kolik vám dal hvězdiček?
Vy si děláte legraci, ale on mě opravdu ohodnotil procenty, jeho generace dává ratingy všemu. Oběma knížkám dal přes osmdesát procent, takže velkej úspěch. A dokonce i můj táta, který téměř nečte, si Těžké duše přečetl dokonce dvakrát. To mě dojalo.
Hrdinka vašeho posledního románu Mořská Eva umí dýchat pod vodou. Jakou superschopnost má Iva?
Asi to, že se neberu moc vážně. Ráda se směju sama sobě, už tolik neřeším, co si o mně lidi myslí. Je úlevné, když si vzpomenu, jak mě podobné obavy dokázaly v mládí ničit. Do vyrovnanosti zenového mistra mám pořád daleko, ale určitě jsem víc spokojená a smířená sama se sebou. Ale myslím, že to je obecně superschopnost žen středního věku.
Právě jste dočetli článek jen pro předplatitele a někdo vám ho nasdílel, protože stál za to.
A takových u nás máme spoustu, stačí si odemknout přístup.
