Rudolf Jedlička: Neuvěřitelný příběh lékaře, který změnil české zdravotnictví
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Rudolf Jedlička byl průkopníkem moderní chirurgie a české rentgenologie, které obětoval i své zdraví, když kvůli častému ozařování přišel o prsty na levé ruce.
- Jako vizionář z vlastních prostředků zakoupil drahé přístroje, organizoval lékařské mise a založil proslulý ústav pro tělesně postižené děti i moderní podolské sanatorium.
- Navzdory těžkým zraněním z ozáření dokázal dál operovat i vyučovat na univerzitě, než v roce 1926 ve věku 57 let předčasně zemřel.
Před 100 lety zemřel Rudolf Jedlička. Známe ho především jako zakladatele Jedličkova ústavu, jeho lékařská činnost ale byla daleko širší. V českých zemích pomohl zavést do běžné praxe rentgenologii, radiologii, léčebnou rehabilitaci a moderní chirurgii. Jedličkovu obětavost a zapálení názorně ilustruje jeho zvyk kalibrovat rentgen snímkováním vlastní ruky. Nemoc z ozáření ho připravila o prsty na levé ruce a byla pravděpodobně i příčinou jeho předčasné smrti.
Lékařskou kariéru měl Rudolf Jedlička předurčenou už od dětství. Narodil se 20. února 1869 v Lysé nad Labem do rodiny, kde se medicína dědila po mnoho generací z otce na syna. Po ukončení reálného gymnázia postoupil na pražskou lékařskou fakultu a studoval u průkopníka české chirurgie Karla Maydla. V roce 1895 promoval a začal pracovat jako operační elév.
První rentgen v Česku a experimenty Rudolfa Jedličky
Ve stejný rok, kdy Jedlička promoval, objevil Wilhelm Röntgen své „paprsky X“. Prozíravý Jedlička okamžitě vytušil, jak Röntgenův vynález posune lékařskou diagnostiku, a začal vymýšlet, jak ho dostat do Prahy. Röntgen odmítl možnost nechat si svůj přístroj patentovat, protože chtěl, aby sloužil celému lidstvu. I tak byl ale nepředstavitelně drahý a začínající lékař si ho nemohl dovolit. Oslovil proto bohatého hoteliéra Antonína Cífku s nabídkou, že mu v hotelu U černého koně pomůže instalovat „soukromý rentgenový kabinet“ jako atrakci pro hosty. Ohromení návštěvníci si mohli prohlížet na stínítku vlastní kosti a Jedlička v pauzách na přístroji vyšetřoval své pacienty.
O rok později přestal hotelový rentgen Jedličkově radiologické činnosti stačit. Mladý lékař se proto zadlužil a za dvojnásobek svého ročního platu pořídil pro chirurgickou kliniku přístroj vlastní. Aby se mu investice vyplatila, trávil u rentgenu dlouhé hodiny. Jelikož ještě nebyly známé zhoubné následky dlouhodobého ozařování, pracoval bez ochranných pomůcek a rentgen kalibroval podle obrazu vlastní ruky. Za několik let měl za svou obětavost zaplatit velmi vysokou cenu.
Paprsky X nebyly jedinou formou záření, s níž Jedlička experimentoval. Když Marie Curie-Skłodowská oznámila objev radia, začal zkoumat využití proudu částic k cílenému ničení rakovinových buněk. Chlorid radia byl ale velmi vzácný. Manželé Curieovi z mnoha tun krušnohorského smolince vyextrahovali pouze desetinu gramu a celá roční produkce dolů v Jáchymově se pohybovala v řádech několika gramů. Rudolf Jedlička se ale nenechal odradit a vzácný materiál zakoupil opět z vlastních prostředků. V roce 1902 se do Prahy díky jeho mecenášství dostal dvacetimiligramový vzorek z Německa. Bohužel se dostal do rukou neopatrné zdravotnice, která drahocennou ampuli omylem vyhodila do odpadků.
Inovace v chirurgii, daň z ozáření a lékařská mise na Balkáně
Jedličkovu neuvěřitelnou pilnost a obětavost ilustrují jeho aktivity z prvních dvou dekád 20. století. Mladý lékař podnikl řadu vzdělávacích cest a stáží po celé Evropě. V roce 1901 se habilitoval prací, v níž popsal svůj nový způsob anestezie, při které je do páteřního kanálu vpravována malá dávka kokainu. Jako docent doufal, že po svém mentorovi profesoru Maydlovi převezme vedení chirurgické kliniky. Kvůli neshodě s rakouskými úřady byl ale opomenut. Zklamaný odešel provozovat vlastní praxi, přijal pozici šéfchirurga pražské polikliniky a docházel operovat do oblastních nemocnic. Práci mu komplikoval rychle se zhoršující stav jeho levé ruky. Kvůli nemoci z ozáření způsobené opakovaným rentgenováním postupně přicházel o články prstů. Nakonec mu na ní zůstal jen palec a část ukazováku. Díky vlastnoručně vynalezené pinzetě ale dokázal operovat dále.
Velkým okamžikem byla pro Jedličku návštěva USA, kde v roce 1908 absolvoval stáž na prominentní klinice Mayo v Rochesteru v Minnesotě. Zkušenost s ústavem, kde platby za nadstandardní péči hradily služby chudým Američanům, v něm probudila touhu založit podobnou instituci i v Čechách. V roce 1909 dokázal shromáždit dostatek fondů, aby mohl zakoupit pozemek v Praze Podolí. S architektem Rudolfem Kříženeckým začal pracovat na projektu vlastní kliniky. Plány záhy narušilo vypuknutí války na Balkáně, kde Srbsko bojovalo o osvobození z nadvlády Osmanské říše. Jedlička na vlastní náklady vypravil do Bělehradu lékařskou expedici. V lazaretu s 800 lůžky prováděl až 40 operací denně. Kromě těžké práce zde ale našel i svou celoživotní družku Alexandru Marii Helfertovou, která v lazaretu pracovala jako sestra.
Jedličkův ústav pro postižené děti a pražské sanatorium
Po návratu do Prahy se Jedlička okamžitě se vrhl do práce na dokončování svého sanatoria. Zároveň dohlížel na otevření instituce poskytující péči tělesně postiženým dětem. Ústav, který dodnes nese jeho jméno, vzešel z Jedličkovy působnosti v předsednictví „Spolku pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků“. Lékaři v něm poskytovali péči a vzdělávání dětem, později i invalidním vojenským veteránům.
Zakladatel dvou léčebných institucí bohužel nemohl na jejich činnost sám dohlížet. Hned po otevření vypukla I. světová válka a Jedlička obdržel povolávací rozkaz na frontu do Bosny. V polním lazaretu, kde bojoval se zraněními i epidemiemi cholery a úplavice, setrval několik týdnů. Poté dostal svolení vrátit se do Prahy. Namísto práce ve svých ústavech se ale musel věnovat vojenskému lékařství a vedení vojenské nemocnice.
Špičková péče v Podolí a profesura na Univerzitě Karlově
Po skončení války se zdálo, že se Rudolf Jedlička může konečně naplno pustit do dlouho odkládané práce. Očekávalo ho sanatorium (dnešní podolská porodnice), kde si pacienti užívali služeb nevídaných v celé Evropě. Kromě špičkové lékařské péče zde bylo k dispozici porodnické oddělení, rentgen, vodoléčba, elektroléčba, radioléčba, inhalační místnosti, sluneční lázně, sauny, a dokonce i bazén s umělým vlnobitím. Vše bylo díky platbám za nadstandardní péči přístupné i nemajetným pacientům. Podobně vzkvétal jeho ústav pro děti na Vyšehradě. Štědré dary prominentních mecenášů (mimo jiné i prezidenta Masaryka a F. X. Šaldy) umožnily přístavbu školy, dílen a rehabilitačních zařízení.
T. G. Masaryk v roce 1921 jmenoval Rudolfa Jedličku profesorem chirurgie a o dva roky později mu udělil další profesorský titul v oboru radiologie. V roce 1925 mu byl nabídnut post přednosty I. chirurgické kliniky Univerzity Karlovy. Pozici, po které toužil celý svůj profesní život, musel Rudolf Jedlička ze zdravotních důvodů odmítnout. Práce pro ústavy a bezpočet jiných funkcí a aktivit mu zabíraly veškerý čas. Cítil také, že se mu zhoršuje zdraví. S těžkým srdcem proto na místo přednosty doporučil Arnolda Jiráska, svého přítele a kolegu z balkánských válek.
Poslední léta Rudolfa Jedličky a jeho odkaz české medicíně
V roce 1926 se Jedličkův zdravotní stav rychle zhoršil. Jeho tělo bylo vyčerpané neustávající prací i následky nemoci z ozáření. Zmrzačená levačka ho bolela natolik, že si do obvazů musel kapat roztok kokainu. Přidaly se srdeční problémy a plicní komplikace způsobené celoživotním kouřením. V říjnu již cítil, že mu nezbývá mnoho času. Oženil se se svou celoživotní družkou Alexandrou, sepsal poslední vůli, rozloučil se s přáteli a uchýlil se do pohodlí své vily v Harrachově. Zde 26. října 1926 v pouhých 57 letech zemřel.
Svého předčasného odchodu prý Rudolf Jedlička nelitoval. Když mu děti z jeho ústavu poslaly přání brzkého uzdravení a dlouhého života, vzkázal jim: „Není důležité člověku, aby žil dlouho, ale aby člověk byl uspokojen svým způsobem života a šťasten svým konáním. Je-li v tomto štěstí člověka obsažen i kousek štěstí jiných, pak je život krásný.“
