Amanda Palmer z Dresden Dolls: Po celou historii mocní a bohatí odsouvali příběhy žen a dětí stranou
Pro celou generaci byli Dresden Dolls formativní kapelou. Když se konečně dali znovu dohromady, přišel jim do cesty covid a poté obvinění manžela Amandy Palmer (50), známého spisovatele Neila Gaimana, ze sexuálního násilí. A tak Češi na jejich koncert v Arše čekali opravdu dlouho. Ale dočkali se a atmosféra byla neskutečná. Před koncertem vznikl rozhovor pro Reflex, v němž Amanda Palmer říká mimo jiné: "Jako Američanka vyrůstající v osmdesátých letech jsem zdědila přesvědčení, že pokrok vede pořád vzhůru: všechno bude lepší, méně rasistické a více feministické. Žila jsem americký sebeklam."
Kapela znovu nahrála svoje druhé album Yes, Virginia…, aby vlastnila master nahrávky svých písní. V novém podání sice možná chybí dravost mládí, ale nahrazuje ji bravura a prokomponovanost. Dvacet let zkušeností se zkrátka nezapře.
Archa byla našlapaná a pražský koncert se po Berlíně vyprodal jako druhý z celého turné. Amanda je neoddělitelně spojena s komunitou svých fanoušků, takže tohle shledání po letech bylo dojemné a zároveň elektrizující. Naposledy se totiž v rámci sólového projektu objevila v Praze před dlouhými sedmi lety.
Celý sál zpíval s nimi, vždyť šlo o staré dobré fláky z mládí publika! Je pravda, že mnoho posluchačů mladší generace byste v sále nepotkali, ale i pomalu, avšak jistě odkvétající fanoušci Dresden Dolls pořád vědí, co je to pořádný kabaret. A vzhledem k tomu, že diskografie nezastavitelného dua Amandy Palmer a Briana Viglioneho není zase tak dlouhá, znali nejspíš všichni přítomní všechny texty nazpaměť.
V Reflexu č. 38/2026, který vyšel 17. září, najdete s Amandou Palmer rozhovor. Zde jej máte, stejně jako pár bonusových otázek...
Před sedmi lety jste během pražského koncertu v Hybernii slíbila, že se vrátíte s Dresden Dolls. Čekala jste, že to potrvá tak dlouho?
Nečekala. Nikdo nečekal covid. A já už vůbec ne. Nečekala jsem, že skončí moje manželství a že budu sama vychovávat dítě. Už po covidu jsem vnímala čtyřleté kariérní zpoždění a to platí i pro Briana (bubeník Dresden Dolls Brian Viglione; pozn. red.). Když přišla obvinění proti Neilu Gaimanovi, moje kariéra úplně zamrzla.
Jste na turné s nově nahranou verzí vaší první desky Yes, Virginia…, která zní mnohem zraleji. Ale pro člověka, který má původní nahrávku zažitou, je každá změněná nota znepokojivá.
Mám výhodu – vy znáte původní desku lépe než já. Svoje nahrávky neposlouchám. Při natáčení slyšíte skladbu třicetkrát, měníte mix a mastering, potom ji vydáte, hrajete na koncertech a jdete dál. Obě verze jsou legitimní; Glenn Gould také po letech znovu nahrál Goldbergovy variace. Bylo by úžasné, kdybychom se k naší desce vrátili ještě v sedmdesáti.
Kdybyste se mohla setkat s Amandou Palmer, která právě nahrává první verzi Yes, Virginia…, a říct jí jedinou větu, jaká by to byla?
Takové otázky mě vždycky zmatou, protože svému mladšímu já nemůžete a neměli byste říct nic, co by něco změnilo. A nevím, zda by sedmadvacetiletá Amanda poslouchala padesátiletou Amandu pozorněji než rodiče, manažery nebo staré dámy na autobusové zastávce. Byla jsem vzdorovité dítě. Pořád jsem. Možná bych ji mohla navštívit ve snu a říct jí: Neboj se. Jsi neuvěřitelně silná. Přijdou nečekané zvraty, lidé a zrady. Ale pod tajfunem klepů, zuřivosti, pod názory a nesmysly ukážeš, jak silná jsi. Vím to, jsem z budoucnosti.
Když jsme u té padesátky, nejen s Dresden Dolls jste prakticky pořád na turné. Už čtvrt století. Proměnil se nějak váš modus operandi?
Největší změnou je dítě. Moje pozornost je rozdělená mezi turné a Ashe. Dřív jsem žila věčně v kufrech a nikde po mně nic nezůstávalo. Když jsem odjela točit desku do Melbourne, všechna moje pozornost patřila nahrávání. Teď musím myslet na Ashův rozvrh, pocity a problémy. Brian i já máme stále hodně energie, ale v pětadvaceti jsme každý večer na jevišti obrazně řečeno vykrváceli. Dnes umíme silami šetřit. V roce 2007 jsem si musela nechat operovat hlasivky, protože jsem si je vyřvala. Už také dokážu odmítnout skleničku po koncertě, abych měla hlas i následující den.
Kdo se o syna stará, když jste na turné?
Právě teď je doma s Neilem. Zároveň stále probíhá soudní řízení o péči o dítě i rozvodové řízení. A já musím pořád čekat, až budu moci promluvit a vyprávět celý příběh o tom, čím jsem si prošla a pořád procházím. Celé to byla noční můra. Teď můžu říct jen velmi málo o tom, jak těžké je žít ve vleku příběhu někoho jiného. Když jsem od Neila odešla, myslela jsem si, že už jsem toho přežila opravdu hodně. Neměla jsem tušení, co přijde potom. Netušila jsem, čeho je svět schopen a jak šílené to všechno bude.
Mluvíte stále o vlastním příběhu, nebo už obecněji o proměně světa kolem nás?
Vlastně o obojím. Asi je to naivní, ale toužím věřit, že pravda chce ven. Že skutečnost má větší váhu než vyprávění, která si s ní hrají. Vidíte to v americké politice, v celosvětovém vzestupu fašismu i pokaždé, když se lidé s mocí snaží přepsat pravdu a dějiny. Pravda ale prorůstá betonem jako tráva. Po celou historii mocní a bohatí odsouvali příběhy žen a dětí stranou. Chci věřit, že jednou zazní celý lidský příběh a pravda zvítězí nad mocí a penězi.
Myslíte si, že svět má v současnosti problémy s rozeznáváním pravdy?
Když jsem v pětadvaceti psala texty k písním Mrs. O nebo Modern Moonlight, které pojednávají o přepisování reality, netušila jsem, jak temným směrem se svět může vydat. Lidem jsem naivně důvěřovala. Jako Američanka vyrůstající v osmdesátých letech jsem zdědila přesvědčení, že pokrok vede pořád vzhůru: všechno bude lepší, méně rasistické a více feministické. Žila jsem americký sebeklam.
My v Česku máme s dvojí pravdou poněkud delší zkušenosti. Díky komunismu asi nejsme tak překvapení jako vy na Západě.
Právě proto možná lidé v Praze a Berlíně vidí některé věci jasněji. První vyprodané koncerty turné byly tam a zde. Také zdejší tisk je méně vystrašený. Dresden Dolls v Americe nedostávají prakticky žádný mediální prostor. Novináři se bojí, že je veřejnost odsoudí už za informování o nesprávném člověku. Lidé, kteří zažili komunismus, vědí, jaké to je, když jim někdo vnucuje, že dvě a dvě je pět. Američané takový druh kritického myšlení dlouho nepotřebovali. Teď máme spoustu válčících verzí reality. Internet už taky není tím přátelským místem, jakým býval.
Máte svou vlastní komunitu, ta vás přece podporuje.
Poslední dva roky mě na internetu někdo systematicky pronásleduje. Když se objeví zmínka o Dresden Dolls nebo někdo něco z našeho turné sdílí, může se ráno probudit a najít pod příspěvkem sedmdesát komentářů od botů a dalších útočníků. Vytváří to iluzi děsivě silného veřejného mínění. Člověk chce sdílet termíny turné, ale s prstem nad tlačítkem si to rozmyslí. Vzniká kultura strachu. Nejsou-li ostatní stejně hlasití jako útočníci, promění se útok v propagandu. Dopadá to na mě, na Briana i na všechny naše spolupracovníky. Moc o tom nemluvím, protože nechci trollům dopřávat to uspokojení. Ale dva roky se stalkery, kteří čtou každé vaše slovo, člověku ohnou mozek.
To zní dost šíleně. Propisuje se to nějak do reálného života?
Už mi takhle pod nátlakem zrušili přes tucet koncertů, přestože byly smluvně potvrzené a vstupenky už šly do prodeje. Stačily anonymní výhružné e-maily a pořadatelé se zalekli a vystoupení zrušili, i když předtím stáli při mně. Pro mnohé to bylo zkrátka příliš mnoho nepříjemností – zachovat si integritu jim za tu bolest hlavy nestálo. Já pak skončím v nějakém sklepě. Děje se to v Americe, Austrálii a na Novém Zélandu, v Evropě nikdy. Víte, mě fascinovala romantika časů, kdy pronásledovaní umělci museli do undergroundu. Říkali jsme si, jaká by byla zábava navléknout síťované punčochy, buřinky a šle a předstírat, že jsme ve speakeasy (tak se nazývaly tajné bary v USA v dobách prohibice; pozn. red.). A teď jsme, kurva, tady. Není na tom nic romantického a vůbec to není sexy. Je děsivé vědět, že vám někdo dokáže pár telefonáty zrušit koncert pro sto lidí.
Kdybyste z posledních dvou let svého života měla napsat operu, o čem by byla?
Možná ji opravdu napíšu. Zavolejte do Volksbühne (ikonické berlínské divadlo; pozn. red.)! Byl by to příběh o tom, jak jsem se se svým dítětem vrátila do malého amerického města a do domu, kde jsem vyrůstala – do domu ještě z americké revoluce. A jak jsem se ve vlastním rodišti kvůli iracionálním obavám najednou cítila nevítaná. Sledovala bych, co to dělá s mou rodinou a jak přirozeně to zapadá do rozpadajícího se amerického příběhu o tom, co je pravda, kdo smí mluvit, co znamená být matkou a rodičem – a kdo nakonec nese odpovědnost za činy mužů. Celý ten příběh by se vracel k americkému obrazu sebe samých: že Spojené státy založili snílci prchající před náboženským pronásledováním, přišli do země plné bohatství, spřátelili se s původními obyvateli a vybudovali Boží zemi. Že všechno bylo v pořádku a Amerika byla nejlepším přítelem všech, vyvoleným národem. Dnes je to dost odpudivé. Zároveň ale všude vidíte dědictví přesvědčení, že na něco máme automaticky nárok. Ta opera by nebyla jen o USA, ale také o mužích přesvědčených, že si smějí vzít, cokoli chtějí. A o umělkyni, která chce dál zpívat a říkat pravdu i za skutečně bizarních okolností.
Není pro vás někdy až moc náročné být Amandou Fucking Palmer?
Tu přezdívku mi dal producent – přesněji jeho bývalá manželka, která mě nesnášela a používala ji jako urážku. Mně připadala legrační a nechala jsem si ji. Je docela dobrá pro ženu, jejíž existence je pro lidi konfrontační. Nebojím se říkat, co si myslím, a v Americe je to čím dál větší problém. I proto jsem se musela naučit neotevírat pokaždé kohoutek okamžitého potvrzení a pochvaly od lidí, co mají rádi mou tvorbu. Potřebuju získávat uznání také od intimního okruhu lidí, kteří mě znají jako celého člověka, nejen jako emocionální výstup na jevišti. Co dělám na pódiu, je skutečné a autentické, nikdy to ale nemůže být celá moje osobnost. Pořád je to performance, i když při ní odhaluju duši. Neobsahuje unavenou Amandu, která ráno namaže chleba a občas si někde zapomene batoh. Roky jsem všechno sdílela online a proslula tím, že nemám filtr. Láska a názor blízkých přátel ale musejí mít větší váhu než reakce publika.
Kde tedy vede hranice?
Pořád se pohybuje. S přibývajícím věkem a hlavně kvůli Ashovi však chci, aby moje dítě vědělo, že existují moje části, které veřejnosti nepatří. Patří jemu, mé rodině, nejbližším přátelům – anebo jen mně samotné. I umělkyně bez hranic má hranice, za nimiž se zavřou dveře. Nechci každou zkušenost vytěžit jako obsah pro sociální sítě. Potřebuju, aby Ashovi kamarádi, jejich rodiče i moji přátelé věděli, že když se mnou sedí u večeře, patřím v tu chvíli jim, ne fanouškům Dresden Dolls. Moje kapela dospívala s internetem. Byli jsme omámeni možností mluvit přímo k lidem. Pro ženu bylo opojné získat vlastní platformu a nemuset čekat na Rolling Stone nebo Guardian. Mohli jsme mluvit o potratech, menstruaci a sexuálním násilí.
Což může být pro někoho nesnesitelné…
Taky to nebylo zadarmo. Prvních deset let mého blogu lidé začínali rozhovor se mnou slovy: Prosím tě, nedávej to na blog. Celý život memoáristky mi trvalo, než jsem si vytvořila pravidla, která chrání mě, moje dítě i lidi kolem nás.
Vaše otevřenost ale nebyla jen osobní. Turné v roce 2019 jste postavila na reprodukčních právech a vlastních zkušenostech s potraty. Co z něj zůstalo poté, co americký Nejvyšší soud zrušil precedent Roe vs. Wade o právu žen na interupci?
Celý rok jsem o reprodukčních právech mluvila každý večer dlouhé hodiny a moc nových spojenců jsem si tím nezískala. Smyslem toho představení bylo vyprávět co nejosobnější příběh, s co největší nuancí a co nejmenším odsuzováním, a připomínat, že ženy podstupují potraty neustále: z nejrůznějších důvodů, v nejrůznějších situacích a v každém věku. Nejsilnější okamžik přicházel, když jsem se publika zeptala, kdo prodělal potrat, doprovázel k němu někoho jiného nebo se ocitl nablízku takovému příběhu. Doprdele, zvedla se snad každá ruka v sále! Lidé se mohli rozhlédnout a uvědomit si, jak málo si těchto příběhů navzájem vyprávíme, protože jejich zveřejnění může člověka stát příliš mnoho. Zvlášť teď ve Spojených státech, kde se lidé bojí, že je zatknou.
Nevnímala jste tedy zrušení Roe vs. Wade jako osobní porážku?
Ne. Říkala jsem si: Aspoň jsem vyšla ven a pokusila se o to. Aspoň jsem ty příběhy vyprávěla. Každý večer jsem objímala ženy i muže a říkala jim: „Nejste blázni. Pošeptejte mi svůj příběh. Nejste sami. Jestli jste to nikomu neřekli, můžete to říct mně.“ Moje komunita se kolem toho turné stáhla ještě pevněji a v tom jsem musela vidět jeho přínos. Cenu za to ale na internetu platím dodnes. Když sledujete útoky proti mně, nejde jednotlivé důvody obtěžování oddělit; všechny se navzájem živí. A přesto bych to celé udělala znovu.
Řekla jste, že se musíte bránit okamžitému potvrzení od lidí, kteří vaše umění obdivují. Jak poznáte, že vám mimořádně soudržná komunita nevrací především to, co potřebujete slyšet?
Spoléhám se na blízké přátele a svůj tým, že mi zabrání nechat se vtáhnout do víru vlastního ega. Můj dlouholetý asistent Michael – a taky hodně blízký přítel, protože to už nejde oddělit – se mnou pracuje už deset let a funguje jako vynikající ruční brzda. Můj mozek s ADHD má nejrůznější slepá místa: nevnímá čas, řetězové důsledky ani dopady rozhodnutí týkajících se turné, podnikání a peněz. On, ostatní členové „zájezdního týmu“ i můj management mě umějí zarazit, když začnu dělat kraviny, a připomenout mi širší souvislosti, které často přehlížím. Bez toho bych se často zamilovala do vlastních hloupých a nerealizovatelných nápadů. Mám také skvělého terapeuta, který je v tomhle stejně dobrý. Nemůžu se spoléhat, že publikum na Patreonu (platforma, kde má Amanda svou komunitu; pozn. red.) bude poukazovat na moje chyby; ale často to dělá. Takhle poznám, že je láska fanoušků skutečná a upřímná. A proto se na ně často obracím s nápady a otázkami. Věřím, že mi radí moudře a nepochlebují mi.
Proč jste se nestala světovou popovou hvězdou jako Lady Gaga?
Protože jsem nechtěla být popovou umělkyní pracující pro jiné lidi. Nechtěla jsem se rozhodovat podle komerční životaschopnosti. Obdivovala jsem kapely a písničkáře, kteří dávali umění před obchodní úspěch. Zároveň mám ráda Madonnu, Prince, Lady Gagu, Beyoncé a Chappell Roan.
Přitom mi připadá, že s Lady Gaga vedete tak trochu vnitřní spor. Před rozhovorem jsem si znovu četl váš kritický text z roku 2010 o jejím koncertě. Vloni jste ale na její koncert vzala svého syna. Jak to tedy je?
Její koncerty také vytvářejí bezpečný prostor pro lidi, kteří ho potřebují. Snaží se využívat svůj hlas, moc i přístup k obrovskému publiku k neuvěřitelným věcem. Je to ale také vyčerpávající práce. Musíte trávit hodiny v maskérském křesle a od jisté úrovně slávy už nemůžete jednoduše vejít do kavárny, posadit se a psát si deník. V tak výlučném světě, odděleném od obyčejné reality, jsem nikdy žít nechtěla. Mám lidi příliš ráda. Ani potlesk dvou tisíc lidí mi často nepřinese tolik radosti jako procházka neznámou ulicí, nalezení dobré kavárny a posezení uvnitř – nejlépe s kočkou a několika knihami. Prostě být mezi lidmi. O tohle přijdete, když se rozhodnete stát popovou hvězdou.
Jste unavená?
Dneska? Ani zdaleka ne tolik jako v roce 2020. Tehdy byly dny, kdy jsem kvůli naprosté dezorientaci ve vlastním životě skoro nedokázala vstát z postele. Ani zima roku 2025 nepatří k mým oblíbeným. Ale mám Ashe, chrání před zoufalstvím. Mít děti je tak časově náročné, že by to mělo mít aspoň nějaké výhody! V Ashovi a jeho kamarádech vidím naději. Když je vidím společně tvořit, všechno se ve mně hojí. Pak mám dojem, že vykonávám posvátnou práci, už jen když mažu sendvič s burákovým máslem.
Co vám dávalo sílu před mateřstvím?
Měla jsem skoro neprůstřelný zdroj inspirace: umění. Když mi vypnou mikrofon, začnu zpívat hlasitěji bez něj. Když mi dají roubík, použiju znakovou řeč. Když mi uříznou prsty, začnu stepovat. Nikdy jsem to nedělala pro peníze ani slávu, ale abych se nezbláznila. Čím usilovněji se mě někdo snaží umlčet, tím vynalézavější budu. Možná jsem celoživotní performerka, která promluví jakýmkoli dostupným prostředkem: semaforovou abecedou, znakovou řečí, Braillovým písmem nebo hieroglyfy. A lidé, kteří jsou naladění a poslouchají, porozumějí každému jazyku, který použiju.
Rozhovor Richarda Klíčníka s Amandou Palmer si přečtete v Reflexu č. 38/2026, který vychází 17. září.
