Vězeňská VIP se stala hrdinkou proti své vůli: Pronásledovaná turecká spisovatelka Aslı Erdoğanová
Turecká spisovatelka a někdejší politická vězenkyně Aslı Erdoğanová (58) žije už devět let v německém exilu. Nositelka řady literárních a lidskoprávních cen – třeba Ceny Ericha Marii Remarqua za mír a Ceny Nadace Knihovny Václava Havla – přijela první prázdninový den do Brna uvést 26. ročník festivalu Měsíc autorského čtení. S Reflexem den předtím mluvila o současné politické situaci v Turecku, o hranicích tvorby i o drsných zážitcích z vězeňské cely. Kdysi dělala balet a zkoumala v CERN po boku jeho současné ředitelky Fabioly Gianottiové Higgsův boson, pak se stala špičkovou novinářkou a oceňovanou spisovatelkou, načež ji turečtí ultrakonzervativci ostouzeli, šikanovali, dokonce zavřeli do vězení za spolupráci s prokurdskými novinami Özgür Gündem a údajný terorismus.
Jste autorkou osmi knih, románů, novel a sbírek poetických próz a esejů, jejichž překlady vyšly ve více než dvaceti jazycích. Obvinili vás z účasti na terorismu, hrozili doživotním trestem, a přesto píšete dál. „Jsem spisovatelka a smyslem mé existence je vyprávět příběh,“ řekla jste po propuštění.
Lidé ze západní Evropy to nechápou, představují si represivní režimy jako dějiště románu 1984. Ale nikdy to není tak absolutní, v žádné zemi nebyla veškerá opozice zavřená, nikdy v historii. Oni si vybírají, někdy náhodně, a operují se strachem, protože v Turecku nevíte, koho zavřou příště a za co. Tahle atmosféra strachu a nejistoty zabíjí veškeré umění, veškerou literaturu. Jako by každému oponujícímu hlasu vyřízli hlasivky.
Jaké jsou podle vás největší výzvy, kterým exilový spisovatel v Německu čelí; kulturní, lidské a profesní? V jednom rozhovoru jste řekla, že i slavný spisovatel je v exilu „jen žadatelem o azyl“. Co vás na německé azylové zkušenosti nejvíce překvapilo nebo zarazilo?
Nejhorší je odloučení od mého jazyka. Nikdy jsem neměla pocit, že patřím do Turecka; nejsem etnická Turkyně, jsem typ člověka, který nepatří nikam. Ale rozhodla jsem se patřit k tureckému jazyku. Miluju svoji mateřštinu a myslím, že ji ovládám skvěle, že znám všechna její zákoutí; ostatně moje babička z máminy strany byla první básnířkou, která v Turecku psala latinkou. Byla to děsná mrcha, ale psala skvěle a mluvila krásnou osmanskou turečtinou, takže pro mě to bylo přirozené, jako dítě jsem s ní trávila hodně času. Z otcovy strany jsou všichni Čerkesové z hor, z Kavkazu, bojovníci, kteří utekli před Rusy do Osmanské říše. Rodina mé matky zas pochází z řecké Soluně, kam přišla z Ukrajiny. Nevím vlastně, jestli jsem Slovanka, nebo aškenázská Židovka. Jako mladá jsem četka Kafkovy texty o vykořenění a plakala nad nimi, protože jsem sama do nějakých šestadvaceti let pořádně netušila, kam patřím, o řeckých předcích své mámy jsem nevěděla. Podvědomě jsem hledala domov. Někde jsem dokonce žárlila na Kurdy, přes veškeré jejich utrpení – mohli být Kurdové, já byla jen negace – věděla jsem, co nejsem, ale ne, co jsem. Tak jsem zapracovala na své turečtině, až byla znělá, rytmická, bohatá. Teď ji ztrácím. Říká se, že v Berlíně se dá mluvit turecky, ale ne, člověk musí v jazyce žít, aby si ho udržel. A teď se mi upřímně řečeno lépe mluví anglicky. Vyhnali mě z mého jazyka.
A co váš třetí jazyk, němčina?
Než jsem skončila ve vyhnanství, byla mnohem lepší. Učila jsem se německy ve škole, ale je tam ten odpor, to dítě ve mně, které nedělá, co se po něm chce. I jako dítě jsem byla velmi tvrdohlavá, když po mně něco chtěli, tak jsem to neudělala. Nikdy jsem nedospěla. Takže teď se musím učit německy a odmítám to. Tolik tureckých intelektuálů je v exilu v Německu, ale tureckou komunitu tam ze 60 až 80 % tvoří příznivci Erdogana a jsou vůči nám dost nepřátelští. První rok v Berlíně jsem musela skrývat svou identitu; naštěstí si většina Turků myslí, že jsem Ruska, vypadám úplně jinak než většina z Turků. Pár opozičně smýšlejících tureckých exulantů mělo v Berlíně problémy, ale já naštěstí nejsem tak slavná, aby mě lidé poznávali na ulicích. Ale pokaždé, když v Německu potkám Turka, váhám, jestli chci mluvit turecky. Nechystá se na mě zaútočit? Upřímně řečeno, a nechci znít nevděčně: přála bych si nebýt v Německu.
Kde tedy?
Někde, kde je teplo a slunečno, lidé se usmívají a mají oční kontakt. Třeba Itálie nebo Řecko. Miluju Řecko, tam se cítím doma. Ale tam lidi odjinud skutečně nevítají; způsob, jakým zacházejí třeba s válkou stiženými Syřany, je ostudný, na úrovni programů. V Německu jsem od roku 2019 měla jeden zdravotní problém za druhým, strávila jsem polovinu času po nemocnicích. Teď už na stěhování nemám energii, bojuju se smrtící nemocí už šest let, vůbec mi nefungují střeva, zpomalují mi plíce, mám systémovou sklerózu a autoimunitní onemocnění. Každé tři měsíce musím chodit na revmatologické testy, protože je to smrtelné onemocnění a je to progresivní nemoc. Přežila jsem krvácení do mozku, před dvěma lety mě zachránili na poslední chvíli, měla jsem na střevu metr dlouhou nekrózu.
Jste uprostřed lékařského ošetření a po čtení jdete rovnou do nemocnice na terapii. Právě teď cestujete autem z Berlína do Brna, což je dlouhá cesta se dvěma zastávkami kvůli rozhovoru a posléze focení pro Reflex, v Děčíně a v centru Prahy. Není to pro vaše zdraví příliš?
V Německu je velmi obtížné měnit termíny operací nebo ošetření. Byla období, kdy jsem vůbec nevycházela z bytu, ale nechci se pořád cítit jako nemocný, umírající člověk. Chci se jednou za čas cítit jako spisovatelka! Ano, po každé cestě se mi udělá špatně, ale také se mi udělá krásně – mohla jsem číst, byla jsem mezi lidmi.
Stojíte před otázkou smrtelnosti a možností uzavření vaší práce. Jak vnímáte svou tvůrčí dráhu? Změnil byste něco a je třeba ještě něco říci nebo udělat?
Změnila bych hodně věcí. Mnohokrát jsem byla obviňována, že mrhám svým talentem – jsi tak depresivní, jsi tak sebedestruktivní. Jenže můj talent je možná sebedestruktivita nebo moje deprese nebo moje přecitlivělost, je to všechno v jednom balíčku a ten nese moje jméno. Ano, jak Orhan Pamuk napsal, jsem velmi citlivá, všechno se mě hodně dotýká. I setkání s úředníkem v bance mě uvrhne do deprese, mám Aspergerův syndrom. V rámci každodenních vztahů s lidmi, zejména s muži, jsem byla vždycky ta strana, která byla využívána nebo deptána. Nedokážu hájit svá práva, vyhodili mě z každé práce. Já jsem ta, kterou všichni vytírají. Dokud nepřijdou velké a zásadní věci jako vězení, hovory s ředitelem věznice, s policií – tam mě něco posedne a nedám se, křičela jsem i na soudce… Přála bych si, abych byla bývala napsala víc knih.
A abyste jich víc přečetla?
Od dětství knihy nečtu, ale hltám. Od střední školy Robert College, která nám otevřela dveře do západní literatury a trochu nás odklonila od klasického kánonu a povinné školní četby, kterou v sedmdesátých a osmdesátých letech v Turecku byla zejména národní literatura devatenáctého století, miluju Shakespeara a Kafku. V sedmnácti jsem objevila Dostojevského, který ve mně zanechal obrovský dojem – Rusy, obecně ruskou literaturu devatenáctého století, opravdu dobře znám; vzhledem k evropské i specificky turecké historii to lze chápat jako druh stockholmského syndromu. Pak jsem se ve svých dvaceti letech pozorně podívala do své knihovny a zjistila, že je to všechno mužské, evropské a bílé. Tak jsem se rozhodla číst víc ženských spisovatelek: Ingeborg Bachmannovou, Virginii Woolfovou, brazilskou Ukrajinku židovského původu Clarice Lispectorovou… Četla jsem víc literatury africké, brazilské, jižanské a tak jsem se trochu otevřela. A pak jsem zase skončila u Němců: Paul Celan je jeden z mých nejoblíbenějších. Poezii jsem začala číst až v pozdějších letech. Méně románů, více poezie, více mytologie. Po vězení jsem začala více číst historickou literaturu. Poslední knihou, kterou jsem před pár dny dočetla, byla Cesta Cormaca McCarthyho, teď čtu Alici Munroovou.
Na otázku „Píšete ve svých knihách o sobě?“ jste před lety odpověděl napůl žertem: „Ano, kdykoli ji najdu!“ Jaká bude vaše další kniha?
Chci napsat román o vězení, ale bojím se tam v myšlenkách vrátit, bojím se, že mě to úplně zdrtí. Moje kniha Kamenný dům a další místa, tři povídky a novela, kde podivné hlasy paměti vyvolávají frustrující, temná místa včetně vězení… Paměť je jako bažina, není upřímná ani pravdivá, zejména pokud jde o prožité trauma. Myslíte si, že na něco takového, jako je vězení, nikdy nezapomenete – ale něco zapomenete tak rychle, je to až neuvěřitelné. Noční můry ale zůstávají. Slíbila jsem své německé nakladatelce novelu o ruské ženě, po níž jsem zdědila lůžko ve vězeňské cele. Nikdy jsem ji nepoznala, spáchala sebevraždu hned první noc svého uvěznění. Pořád si říkám, že kdybych tam s ní byla, nemuselo k tomu dojít. Bylo jí jen něco přes dvacet, i osm let po události, které jsem nebyla svědkem, na ni pořád myslím. Představuju si ji jako baletku, sama jsem kdysi byla baletkou. Těším se na to velmi, velmi ženské psaní a děsím se ho.
Celý rozhovor s Aslı Erdoğanovou si přečtěte v Reflexu č. 31/2025.
