Postůj, popřemýšlej… a dobře se pobav. Vychází poslední kniha nestora moderní psychiatrie Cyrila Höschla
Profesor Cyril Höschl byl stálicí našeho časopisu bezmála čtvrt století. Pravidelná rubrika, v níž odpovídal na dotazy čtenářů a při tom popularizoval rozličné vědecké poznatky, byla pro mnohé čtenáře Reflexu prvním, na co z daného čísla upřeli zrak. Sama jsem jeho úvahy četla se zájmem, neboť mi představovaly úplně nový svět: říši konzervativních hodnot a netušených psychologických, nebo spíš už psychiatrických zvláštností, v níž se fousaté židovské vtipy mísí s jednoznačným politickým názorem (pravicovým) a touha seznámit veřejnost s poznatky od biologie po neurovědu s potřebou vyvracet bludy a lži. Anekdoty a suchý humor měly většinou dveře dokořán – ovšem s vkusem. Třeba o duševním zdraví mladých Cyril Höschl nežertoval.
V právě vydané knize s názvem zděděným po rubrice, Listy Cyrila Höschla (vyd. CNC Books), nám editorka Jana Bendová na sto šedesáti stránkách předkládá výběr dříve publikovaných textů, které reflektují několik posledních, náročných let a jejich fenomény: covid, válku na Ukrajině, čím dál častější výbuchy agrese u frustrovaných mladých mužů a jejich ozbrojené útoky na nevinné oběti (velmi často ženy), ale i jevy nadčasové a naopak trendy. Texty se často zabývají lidskou malostí a hloupostí, naopak záležitosti přísně psychiatrické jsou v tomto výběru, na němž se z posledních sil podílel sám autor, ve výrazné menšině. Šestasedmdesát sloupků – neboť právě tolik let by náš nedávno zesnulý spolupracovník na podzim oslavil – je řazeno od nejnovějšího, plyneme tedy proti proudu řeky času a vzpomínáme.
„Nenabízím hotové pravdy ani univerzální odpovědi, ale podněty k zamyšlení,“ napsal v krátké předmluvě autor, který dlouhé měsíce věděl, že se konec rychle blíží, jen dva týdny před svou smrtí. A přesně tak to je: z tematicky velmi různorodých, sebejistě prezentovaných, mnohdy břitkých, až sardonických sloupků občas vyplývá, že si sám pisatel názor na danou problematiku utvořil rychle, protože jde o zcela nový, časový fenomén, jinde je evidentní, že čtenářům předkládá svůj dlouho cizelovaný světonázor, vlastně myšlenkový odkaz. Některé čtenářské otázky jsou spíše námětem na stylistické cvičení – například „Co by se stalo, kdyby lidé měli třetí ruku?“ – a právě u takových je patrné, jak obrovská erudice, rozkročení mezi mnohé obory lidského vědění a zároveň až starosvětská kultivovanost renesančního muže dávají prostor pro nečekané analýzy a překvapivé vývody. Nikdy nejde o prázdnou ekvilibristiku a jako sympatické se mi jeví, že se pan profesor zcela nezřekl akademické terminologie, a přece jen pro své texty počítal se vzdělanějším publikem.
Pohříchu čím dál častějším požadavkem přizpůsobení se nejmenšímu společnému jmenovateli se naštěstí nenechal rušit a klidně vyrukoval s obsáhlou citací ve slovenštině, když uznal za vhodné. I proto mohou některá jeho tvrzení působit poněkud nadřazeně či příliš autoritativně, přece jen byl dítětem svého věku. Ovšem sám seznává, že „inteligence není totéž co schopnost kriticky myslet“, a nezřídka čtenářům předkládá sadu svých odborných poznatků a životních zkušeností, aby si závěr vyvodili sami. Což neznamená, že vždy přísně logicky a racionálně vystavěným, kompaktním textům o zadané délce ani ne dvou normostran chybí pointa či gradace. A kromě všudypřítomného apelu na poučení z minulosti těm čtenářsky atraktivním, chce se říci až svůdným textům neschází ještě jeden aspekt. Totiž nejpozději v závěru lehce optimistický tón a naděje, že to všechno zvládneme: „Živý jazyk si poradí jako ta příroda. Klišé přicházejí a mizí“, „Hlavu vzhůru!“, „Kde je jim (Sudetoněmecká straně; poznámka redakce) dneska konec. A tak to jednou bude i s Putinem.“
Amen.
Knihu Listy Cyrila Höschla si můžete objednat v našem Ikiosku >>>
