Radko Gudas: Od Nagana se český hokej posunul úplně jinam. Je načase, aby se mluvilo o něčem novém
Pastrňákův zlatý gól, český ranař škrtící Američana Bradyho Tkachuka. Výjevy, které provázely tažení hokejistů za triumfem na předloňském mistrovství světa v Praze. Radko Gudas se pod něj výrazně podepsal. Někdo střílí branky, on se stará, aby nikdo neprošel. Na olympiádě v Miláně ho čeká ještě těžší šichta. Po dvanácti letech se pod pěti kruhy střetnou hráči NHL. Češi nejsou favority, ale těmi nebyli ani na domácím šampionátu, ani v roce 1998 v Naganu. „Tým musí držet spolu a dát do toho všechno, aby se něco takového zase povedlo. Pak se o tom můžou psát knížky,“ tvrdí 35letý kapitán týmu Anaheim Ducks, který po vítězství v Praze vydal svůj příběh. Těší se na rozšířené vydání.
Když jste hrál v roce 2014 v Soči na olympiádě poprvé, s Ondřejem Palátem jste jako nejmladší členové týmu zpívali Jaromíru Jágrovi ke 42. narozeninám. Ve čtyřiapadesáti pořád hraje, ale nepřijde vám, že uběhla celá věčnost?
Ukazuje se, jak čas letí. Tomáš Plekanec byl náš kapitán a řekl, abychom Jardovi předali dort a zazpívali „Hodně štěstí, zdraví“. Dostali jsme nařízení shora. Přiletěl jsem s horečkou, tři dny proležel a nehrál první zápas. Turnaj jsem si však maximálně užil. Tím, že začínal později než jiné sporty, cestovali hráči NHL po vlastní ose. Zážitek bylo už jen letět s legendami jako Teemu Selänne, Ryan Getzlaf, borci, co jeli na olympiádu počtvrté popáté. Jako mladému hráči NHL se mi splnil sen. V jednom týmu se mnou byli Jágr, Eliáš, Nedvěd, Židlický, bratři Michálkovi, Krejčí, Tomáš Kaberle. Stálice a hvězdy NHL, na nichž jsem vlastně vyrůstal. Najednou jsem s nimi reprezentoval a na dresu měl státní znak. Táta tam byl taky a užil si to možná ještě víc než já. Letos mám možnost cestovat s rodinkou. Beru celou skvadru.
Všechny čtyři potomky a manželku?
A ještě mamku. V Miláně nemají v hotelu tak velké pokoje, aby se děti vešly do jednoho. Musí se rozdělit a nevím, jestli by nejstarší Leontýnka s Kvídem zvládli bydlet sami a manželka s tím byla v pohodě. Pojede možná ještě táta. Záleží, jak ho uvolní z práce. Jako tým budeme v olympijské vesnici s ostatními sportovci. Hotel máme kousek pěšky, NHL to tak zařídila.
Když jste se zmínil o legendách, Roman Červenka byl před dvanácti lety v Soči taky a jede na olympiádu popáté.
To je nezmar, co? Ondru Pavelce, Židlu, Plekyho jsem zažil ještě jako hráče, teď jsou asistenti trenéra. Je to krása. Díky společné historii k sobě máme trošku jiný vztah, než když byl člověk mladší. Respekt tam je pořád, ale bavíme se jinak, je to přátelštější, otevřené. Žádná politika. Můžete říct, co si myslíte, klidně se i pohádat. Víte, že oběma vám jde o to, abyste byli lepší. Snad nás nebudou taky kontrolovat na pokojích, jako jsme to zažili před dvanácti lety…
Hráči NHL o olympiádu dvakrát přišli. Napřed účast zrušili majitelé klubů kvůli penězům a pojistkám, pak vám v tom zabránil covid. Těšíte se tím víc?
Pamatuju si, jak mě žralo, když jsem sledoval, jak jiní sportovci odlétají, a nám to nedovolili. Jsem strašně rád a je pro mě něco nepředstavitelného, že tam po dvanácti letech můžu být znovu. Až bych řekl, že jsem nedoufal. Olympiáda je vrchol všech sportovců. Po své první jsem si říkal, že bych u toho byl rád příště zase. Dvakrát za sebou jsme byli zklamaní. Teď se všichni těší. Hráčská asociace NHLPA udělala všechno, dali jsme jasně najevo, že do Milána chceme. Povedlo se a jsem nadšený. Olympiáda je můj nejkrásnější hokejový zážitek. Vedle finále Stanley Cupu a zlatého mistrovství světa.
Může to být pro hvězdy NHL i dobrodružství, když žijí ve skromnějších podmínkách, na jaké nejsou zvyklé?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
