Nejen pohlavní divočina. Zápisky z tranzice Daniely Špinar mají potenciál vyjasnit mnohým čtenářům, kým vlastně jsou
První oficiálně uznaná změna pohlaví, včetně změny jména a dokladů, u nás proběhla v roce 1975; více se o transsexualitě začalo mluvit i psát po pádu komunismu. Nejstarší zdejší kniha reflektující tranzici vyšla už několik let poté: Monika Němcová, Míla Němců, Robert Němec: biografie muže, který byl ženou (Cassandra, 1993). Následovaly tituly další, jako Klec pro majáky Mikea Perryho a Jsem tranďák! Terezy Spencerové, které poněkud nespravedlivě zapadly.
To se jistě nestane novince Zápisky z tranzice (vyd. Universum) divadelní režisérky a bývalé umělecké ředitelky Činohry Národního divadla Daniely Špinar (*1979), která ještě pod jménem Daniel Špinar získala téměř všechna domácí oborová ocenění. Ve více než čtyřsetstránkové knize, o niž byl obrovský zájem už při její prezentaci na Světě knihy, deníkově zachycuje, co vše se odehrávalo poté, co prošla druhým vyoutováním. Tehdy, na podzim 2021, sama sobě i ostatním přiznala, že není gay, ale heterosexuální transžena. Takže začala podstupovat příslušnou hormonální léčbu a emočně ji to „vrátilo do puberty“, čemuž v textu odpovídá expresivita i hromadění vykřičníků.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
