Přestože jsme národ pejskařů a mnoho z nás by kvůli místní úrovni péče o hafany v příštím životě chtělo být psem, náš jazyk o chlupáčích nereferuje zrovna hezky. V čem je zakopaný pes? Nebo zní méně morbidně jádro pudla? Pojďme se podívat, jak psí život psi v češtině vedou.
Označení pes vzniklo patrně odvozením z citoslovce, jimž lidé k sobě psa lákali – ps, ps! Je to slovo všeslovanské a ve všech těchto jazycích od něj bylo utvořeno mnoho dalších pojmenování. V češtině tomu nebylo jinak. Můžeme začít zdrobnělými psík a psíček, pokračovat přechýleným názvem psice, přidat označení místa jejich chovu psinec a zakončit to přídavnými jmény psí, psovský a psovitý. Potud by to se psem v českém jazyce nevypadalo zle. Ale spravedlivě se musíme přiznat také ke slovu psisko, jež je zhrubělé a hanlivé. A také k tomu, že jsme si ze slova pes utvořili mnoho pojmenování označujících něco špatného, nepříjemného, podřadného, protivného či bezcenného. Máme teď na mysli třeba podstatná jména psota (‚nečas, nepohoda, nesnáze‘), psotník (‚křeč kojenců‘), psárka (‚méně hodnotný druh luční trávy‘) a slovesa peskovat (‚stíhat výtkami‘) a zepsout (‚kritikou hrubě ponížit‘). Reputaci maličko zachraňuje psina, kterou se sice v nářečí označovala zimnice nebo také nezralé spadlé ovoce a ve spisovné češtině se jí myslí cosi pocházejícího ze psa, např. zápach, kůže, srst, ale v hovorovém projevu známe psinu jako zábavu a legraci.
Nahlédneme-li do hlubin českých frazémů, tedy ustálených slovních spojení, rčení, přísloví, pořekadel apod., zjistíme, že obraz psa je v našem jazyce nelichotivý.
Tendence označit něco jako psí, protože je to špatné, protivné nebo bezcenné, se projevuje i zde. A tak máme psí život a taky psí počasí. Do této kategorie patří také žít na psí knížku, což znamená žít s někým bez úředního sňatku. Spojení psí knížka vzniklo zřejmě jako hovorový významový kontrast k oddací knize, do níž je pár po svatbě zapsán, ale bez sňatku a bez onoho zápisu žije na psí knížku. Nezapomeňme na nasazování psí hlavy, což znamená očerňovat někoho, tvrdit o něm to nejhorší.
Jediná opravdu kladná vlastnost psa, kterou lze v českých frazémech najít, je věrnost. Ovšem přirovnání být věrný jako pes dokážeme lehce shodit pomocí být poslušný jako pejsek nebo chodit za někým jako pejsek. Dále je možné být jako peshubený, opuštěný, utahaný, vzteklý, zlý, uvázaný (u boudy), hladový. Tedy nic pozitivního.
Další psí charakteristiky, které jsou však u zvířete všední, jsou ve frazémech použity s cílem negativně hodnotit chování člověka. Můžeme se otřepat jako pes nebo klepat jako ratlík a štěkat na někoho jako pes. Máme taky rýmované a rádoby vtipné sluší mu to jako psovi uši nebo ještě chodit kolem něčeho jako mlsný pes. Někdo je studený jak psí čumák a jiný zas dělá psí oči. Vulgární spojení mlít hubou jako pes ocasem a to je (rovné/křivé), jako když pes chčije dokreslují tento způsob využití psa v našem jazyce.
Ačkoli mají dnes psi v našich životech výsostné postavení, mnohá, v češtině stále uchovaná přirovnání svědčí o tom, že neměli vždy na růžích ustláno. Protože lze někoho vyhnat, zbít i zastřelit jako psa, taky můžeme někomu vynadat jako psovi nebo zacházet s někým jako se psem, nebo dokonce hůř než se psem. Když někomu něco hodíme jako psovi kost, nesvědčí to o hezkých způsobech. A zkoušeli jste zkusit jako pes?
Když je život pes, je špatný. Pokud se cítíme pod psa, cítíme se zle. Děláme-li něco tak, že nám to jde jako psovi pastva, děláme to mizerně. Tancujeme-li, jako když psa zebou nohy, nemáme zřejmě pohybové nadání. A už jste někoho slyšeli zpívat, jako když pes vyje na měsíc?
Když půjdeme po hodnoticí stupnici ještě hlouběji, narazíme na frazémy se spojením ani pes, v nichž je chudák chlupatý to nejníže postavené stvoření, které zintenzivňuje negativní působení popisované skutečnosti. Máme třeba počasí, že by člověk ani psa nevyhnal, nebo pochutinu tak nechutnou, že by to ani pes nežral. A taky člověka tak opovrhovaného, že by si od něj ani pes kůrku chleba nevzal, případně o něhož by pes ani nezavadil.
V českých příslovích si pes nežije o moc lépe. Známe ty výtky, které lze vždy snadno vymyslet, protože kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. A když pán poručil psovi, pes ocasovi, ocas si lehl, ani se nehl, pak se zadaný úkol přesouval tak dlouho, až ho nakonec nikdo neudělal. Pokud někdo se psy lehá, s blechami vstává. Nemůže se tedy divit, že ve špatné společnosti začne přebírat špatné návyky. Jestliže pes, který štěká, nekouše, pak slibuje či vyhrožuje, ale skutek utek.
Česká slovní zásoba včetně frazémů doslova přetéká psy, ovšem existuje velký rozdíl mezi tím, jaké mají psi „společenské postavení“ v realitě a jaké v jazyce. Přestože jsou u nás oblíbenými mazlíčky, jazyk to doposud nezaznamenal a přisuzuje jim pozitiva jen v nepatrné míře. V budoucnu můžeme sledovat, kam povedou další kroky psích tlapek při vzniku nových českých slov i slovních spojení. Tady pes ještě nechcípl.
