Schliemanna zná archeologie jako hrdinu i jako padoucha. Objevil bájnou Troju, zároveň jí ale nenapravitelně poničil
Před 135 lety zemřel Heinrich Schliemann, objevitel a zároveň ničitel rozvalin starořecké Troji. Nelezení města, které bylo v jeho době považováno za homérský mýtus, z něj udělalo legendu archeologie. Schliemann však geniální archeolog ani jasnozřivý historik nebyl. Jeho amatérské metody ničily nedocenitelné historické artefakty, on sám kradl a ilegálně vyvážel nalezené poklady a přisvojoval si úspěchy svých skromnějších kolegů.
V 19. století bývala archeologie výsadou bohatých gentlemanů. Heinrich Schliemann, jeden z nejvlivnějších archeologů své doby, se nenarodil ani jako bohatý, ani jako gentleman. Na svět přišel v roce 1922 jako pátý z devíti dětí chudého evangelického pastora. Když Heinrich začal docházet do školy, setkal se s příběhem, který ho bude fascinovat celý zbytek života – s pověstí o Trojské válce. Že příběhu o bitvách a hrdinech propadl, není nic divného. Knihy pro mládež tehdy v podstatě neexistovaly. Antické eposy, které se děti biflovaly v hodinách klasických jazyků, byly často jedinými dobrodružnými příběhy, ke kterým se dostaly. Divnější bylo, že Heinrich pojal skálopevné přesvědčení, že mýtus o Trojské válce vychází z reálné historie.
Soukromá Odysea
V létech Heinrichova dospívání byly příběhy popsané v Homérově Iliadě považované buď za vymyšlené báje nebo za pouhé apokryfy. Nikdo ze seriózních historiků se nezabýval otázkou, jestli opravdu na pobřeží Středozemního moře Troja nestávala. Heinrich Schliemann byl jiného názoru a trávil dlouhé hodiny studováním všech dostupných knih a atlasů, které by mu mohly polohu města odhalit. V soukromém životě přitom prožíval sám vlastní Odyseu. Jeho otec byl obviněn ze zpronevěry kostelních příspěvků, přišel o práci a Heinrich musel ze školy odejít do učení na obchodního příručího. Jednoho dne začal ve skladu vykašlávat krev, což tehdy znamenalo, že dotyčnému zbývá jen pár měsíců života. Aby jich Heinrich využil, odešel z obchodu a nechal se v Hamburgu najmout jako plavčík na zaoceánskou loď. Namísto do Venezuely ale doplul jen k břehům Amsterodamu, kde se loď potopila a on vyváznul jen s holým životem.
Jak se ukázalo, ztroskotání bylo poslední ranou, kterou na Heinricha osud seslal. V Amsterodamu se uzdravil, našel nový domov a zaměstnání u mezinárodní obchodní společnosti. Úsilí věnované studiu starých knih a klasických jazyků se mu začalo vyplácet. Projevil se u něj obrovský talent pro cizí řeči a firma ho začala vysílat do celého světa jako obchodního zástupce. Podle vlastní autobiografie si dokázal osvojit jazyk během šesti týdnů, postupně se naučil anglicky, francouzsky, nizozemsky, španělsky, portugalsky, italsky, rusky, švédsky, polsky, arabsky, a samozřejmě vládl i klasickou řečtinou a latinou. Schliemanovo vychloubání je potřeba brát s rezervou, jako obchodník byl ale obrovsky úspěšný. V šestatřiceti letech bývalý chudý neduživec nastřádal takové jmění, že mohl odejít do důchodu a vrátit se ke své dětské vášni. Namísto dalších knih ale nakoupil rýče, dynamit a jízdenku do Otomanské říše.
Lopaty a dynamit
Když novopečený samozvaný archeolog dorazil do Středomoří, považovali akademici Homérovy příběhy stále většinou za mýty. Těch několik málo nadšenců, kteří v existenci Troji věřili, zkoušeli její rozvaliny hledat v Anatolii, na severozápadním pobřeží dnešního Turecka. Schlieman sem nepřijel naslepo, ale na pozvání dalšího amatérského archeologa jménem Frank Calvert. Calvert byl Brit, jehož rodina pracovala pro konzulát v Otomanské říši a v Anatolii vlastnila rozsáhlé pozemky. I on byl přesvědčen, že se v oblasti odpradávna přezdívané „Troas“ skrývají rozvaliny Homérova města. Svůj průzkum ale soustředil na okolí kopce Pinarbaşi, kde přes veškerou námahu nic neobjevil. Doufal však, že zámožný Schliemann bude mít dostatek prostředků, aby se prokopal do hlubších vrstev a ztracené město našel.
Sondy, které v kopci najatí kopáči vyrazili, žádné poklady neodhalily a zklamaný Schliemann chtěl obrátit pozornost jinam. Calvert ho však přesvědčil, aby zkusil kopat ještě na kopci Hissarlik ležící na pozemcích jeho rodiny. Schliemannovi dělníci zde zahájili práce v roce 1870 a takřka okamžitě začali nacházet střepy nádob, úlomky zbraní, měděné ingoty a rozvaliny staveb. O naivitě samozvaného archeologa odchovaného mýtickými příběhy svědčí fakt, že ho nález zklamal. Jeho fantazie si Troju představovala jako město plné zlata, drahokamů a třpytících se brnění bájných reků. Usoudil proto, že se Troja musí nalézat ještě hlouběji. Jelikož mu ale docházela trpělivost, poručil dělníkům, ať do práce nasadí dynamit.
Exploze vyhazující do vzduchu tuny nenahraditelných památek straší historiky ve snech ještě dnes. Výbušninám a lopatám najatých kopáčů se podařilo to, co nedokázali provést řečtí nájezdníci ani zub času – srovnat hradby města zvěčněného v nejznámějším literárním díle se zemí. Je obrovským paradoxem, že Schliemann, člověk posedlý touhou nalézt Troju, svůj celoživotní sen vlastnoručně zničil. Ještě větším paradoxem je, že dílo zkázy bylo korunováno triumfem. Hluboko pod vrstvou země skrývající rozvaliny Troji Schliemann narazil na další pohřbené město. A tentokrát se v jámách zablýskl drahý kov.
Poklad krále Priama
Když začali kopáči vyhazovat na povrch úlomky zlatých šperků, rozkázal Schliemann práce zastavit. Dělníky z naleziště vyhnal a pustil se do kopání sám. Postupně ze země vyjmul stříbrné a zlaté nádoby, zdobené hroty zbraní, stovky mincí a drobných šperků, a nakonec i vázu s překrásnými zlatými diadémy, bohatou zlatou čelenkou a náhrdelníkem s jemně tepanými řetízky. Šperky byly tak nádherné, že Schliemann, věren svým vědeckým metodám, okamžitě usoudil, že nemohly náležet nikomu jinému než Heleně Trojské. Poklad proto prohlásil za poklad krále Priama, sbalil ho do truhly, podplatil otomanského úředníka pověřeného dohledem nad vykopávkami, a ujel ze země.
Otomanské úřady se o nálezu dozvěděly až ve chvíli, kdy Schliemannova žena začala do společnosti docházet ozdobená zlatými diadémy. Vydaly proto rozkaz, aby archeolog propašovaný poklad vrátil. Schliemann žádost nejprve ignoroval a až později souhlasil s navrácením části nálezu výměnou za povolení pokračovat ve vykopávkách. Zbylé šperky od něj koupilo berlínské Etnografické muzeum, odkud ho při dobytí Berlína na konci II. světové války ukradli sovětští špióni. Poklad krále Priama dodnes ukrývá Puškinovo muzeum v Moskvě. Jméno je ovšem zavádějící, protože Trojský král poklad nikdy nevlastnil. Průzkum Schliemannových vykopávek totiž odhalil, že se nezkušený archeolog prokopal k rozvalinám města o tisíc let staršího, než byla jeho bájná Troja.
Hrdina i padouch vlastního příběhu
Přes všechny omyly a neomluvitelné barbarství během vykopávek se Schliemannovi nedá upřít jedno – měl pravdu. Na místě, kde dynamitem a krumpáči ničil nenahraditelné památky, se skutečně skrývaly trosky několika měst a jedno z nich byla Homérova Troja. Ve vrstvě Schliemannem pojmenované „Troja VIIa“ našly následné archeologické expedice pozůstatky hradeb, věží a soustavy opevnění poznamenané intenzivním dobýváním. Město známé z legend díky víře nadšeného amatéra spatřilo po stovkách let světlo světa.
Nález Troji a další archeologické vykopávky v Řecku z Heinricha Schliemanna udělaly celosvětovou celebritu. On sám dokázal svou slávu obratně přiživovat. Dával rozhovory novinám, psal knihy, pořádal přednášky v muzeích i besedy s fanoušky historie. Nikomu z jeho příznivců nevadilo, že samozvaný expert nedokázal svůj největší objev ani identifikovat a neopatrností ho z velké části zničil. Přehlíželi i Schliemannův zvyk přivlastňovat si práci svých skromnějších kolegů i tendenci nálezy zveličovat a vymýšlet si k nim nepodložené legendy. Jeho příklad podnítil v celé Evropě novou vlnu zájmu o historii. V Anglii začala záliba v archeologii hraničit s posedlostí. V jeho rodném Německu se Schliemannova práce stala základem teorie o árijské rase a jejím oblíbeném symbolu – svastice.
Sláva a obdiv provázely archeologa až do jeho smrti. Zemřel přesně před 135 lety, 26. prosince 1890 ve věku 68 let. Je pohřben v Aténách v hrobce vystavěné do podoby antického chrámu ozdobeného citáty s Iliady a Odysei. Jeho život dodnes slouží studentům archeologie jako inspirace i jako odstrašující příklad. Bez jeho práce bychom možná stále Troju považovali za mýtus. Kvůli jeho práci ji ale nikdy nebudeme moct poznat v její původní podobě.
