Čtveřice studentů ukradla z Westminsteru bájný Kámen osudu. Ve Skotsku tím spustili nové národní obrození
Na Štědrý den roku 1950 se ve Westminsterském opatství udála zvláštní loupež. Pachatelé se vloupali do korunovačního sálu, odkud ale neodnesli žádné umělecké dílo, ani součást nesmírně drahé výzdoby. Zmizel pouze starý kámen, který ležel dlouhá staletí pod sedadlem trůnu krále Eduarda I. Lupiči však dobře věděli, co z korunovační komnaty odnáší. Prastarý obelisk byl ve Skotsku známý jako Kámen osudu a sloužil odnepaměti jako symbol skotské státnosti. Přes obrovskou policejní akci se Angličanům pachatele nikdy nepodařilo potrestat. Skotové však jejich identitu dobře znají a čtveřici studentů považují za národní hrdiny.
Když policista spatřil na obchůzce Westminsterského opatství mladou dvojici v zaparkovaném autě, nepojal nejprve žádné podezření. V časných hodinách Štědrého dne byly ulice kolem opatství prázdné a uniformovaný Bobby se raději šel ujistit, jestli studenti nepotřebují pomoc. Když zaklepal na okénko vozu, vyrušil dvojici z vášnivého objetí. Chlapec s dívkou mu rozpačitě vysvětlili, že se oba vrátili na vánoční prázdniny, dlouho se neviděli a nemají peníze na hotel. Strážník měl pro mladé milence pochopení, připomenul jim ale, že by před opatstvím parkovat neměli. Dvojice se omluvila a za chvíli už policista mával odjíždějícímu autu na rozloučenou. Netušil, že se ve voze skrývá Kámen osudu. Prastarý symbol skotských králů.
Symbol skotské státnosti
Kámen osudu neboli Kámen ze Scone, známý také jako An Lia Fàil či Clach-Na-Cinneamhuinn, je blok červeného pískovce s historií sahající až k prvnímu skotskému králi Fergusovi. Podle některých legend ho Fergus přivezl z irského posvátného vrchu Tara. Jiné pověsti tvrdí, že kámen patřil starozákonnímu patriarchovi Jákobovi a do Skotska ho přivezl prorok Jeremiáš. V každém případě byl kámen svědkem korunovací skotských králů až do 13. Století, kdy ho během první skotské války za nezávislost ukořistil anglický král Eduard I. Obelisk přivezl do Westminsteru a nechal ho vložit pod sedák královského trůnu, aby tím symbolizoval svrchovanost své vlády nad územím Skotska.
Na původní účel pískovcového kvádru se během staletí pozapomnělo. Eduardův trůn se zapuštěným Kamenem osudu se ale stal korunovačním trůnem anglických králů a v sále Wesminsterského opatství zůstal až do 20. století. Na Vánoce roku 1950 se čtveřice studentů Univerzity v Glasgow zařekla, že stovky let trvající křivdu napraví a kámen vrátí do jeho domoviny.
Vánoční akce
Ian Hamilton, Gavin Vernon, Kay Mathesonová a Alan Stuart byli mladí lidé plní ideálů. Všichni čtyři studovali na univerzitě v Glasgow a docházeli do národoveckého spolku Scottish Covenant Association. Jeho snaha ustanovit nezávislý parlament tehdy ve Skotsku nijak výrazně nerezonovala. Studenti proto doufali, že návratem posvátného kamene na svůj záměr upozorní. Když na univerzitě začaly vánoční prázdniny, nasedla čtveřice do dvou automobilů a podnikla únavnou osmnáctihodinovou cestu z Glasgowa do Londýna. Že nešlo o profesionální zločince dokazuje fakt, že až na místě začali spřádat plány, jak se kamene zmocnit.
Jako první se do opatství vydal vůdce čtveřice Ian Hamilton. Těsně před zavírací dobou se připojil k poslední skupině návštěvníků, schoval se v tmavém výklenku a doufal, že se mu v noci podaří zevnitř otevřít vchodové dveře. Takřka okamžitě ho ale odhalil kastelán. Ten se naštěstí spokojil s vysvětlením, že mladík nemá kde bydlet a v opatství hodlal přenocovat. Daroval mu proto půl libry a s napomenutím ho propustil.
Průnik Rohem básníků
Spiklenci se nenechali neúspěchem odradit a druhý den se vypravili k opatství znovu. Zaparkovali jedno z aut poblíž Rohu básníků, kde se nachází hrobky slavných britských poetů. Vchod do této části opatství nevedl přes těžká dubová vrata, ale skrz lehké dveře z měkkého dřeva. Po krátkém úsilí se jim skutečně podařilo zámek nepozorovaně vylomit a vplížit se do korunovačního sálu. Před trůn položili kabát, chopili se řetězů zakovaných v kameni a zatáhli. Kámen osudu se k jejich hrůze sesul na kabát a rozlomil se na dva kusy. Mezi čtveřicí vypukla panika. Jako první se vzpamatoval Ian Hamilton. Popadl menší část kamene – která přesto vážila skoro 40 kg – a utíkal s ní zpět k zaparkovanému autu. Spolu s čekající Kay Mathesonovou úlomek uložili na zadní sedadlo, přikryli ho a na poslední chvíli si všimli přicházejícího policisty. Roli přistižených milenců zahráli tak věrohodně, že se jim podařilo bez problémů ujet.
Útěk netrval dlouho. Ian si totiž vzpomněl, že u sebe má mít klíče od druhého vozu, kterým měli z místa činu odjet Gavin Vernon a Alan Stuart. Klíče však nemohl najít, a uvědomil si, že mu musely vypadnout někde v opatství. O chladnokrevnosti a odhodlanosti mladého studenta svědčí to, že se do opatství nejenom vrátil a klíče našel, ale dokázal z trůnního sálu vyvléct i druhý kus Kamene osudu. S velkou námahou ho naložil do auta a vydal se na cestu na sever. Po několika minutách se na něj opět usmálo štěstí, a na předměstí potkal oba zbývající spiklence. Když společně vyjížděli z Londýna, strážný v opatství zděšeně vytáčel číslo policie.
Přísně střežená hranice
Krádež starého artefaktu vyvolala obrovskou pátrací akci. Vzhledem k povaze ukradeného předmětu bylo jasné, že bude putovat na sever do Skotska. Policie proto přistoupila k bezprecedentnímu kroku a neprodyšně uzavřela na hranici veškeré komunikace. Ani zloděje ani kámen však detektivové nenašli. Netušili totiž, že hledají na špatném místě. Čtveřice studentů době věděla, že těžce naložený automobil v tehdejším řídkém provozu upoutá pozornost. Větší úlomek proto Hamilton a Stuart zakopali na odlehlém poli v hrabství Kent. Menší část ukryla Kay Mathesonová společně s automobilem v garáži svého kamaráda ve Střední Anglii a do Skotska se vrátila vlakem.
Během následujících dvou týdnů se spiklenci dostali do hledáčku policie. Na stopu detektivy přivedla historie Hamiltonových výpůjček v univerzitní knihovně, kde nápadně často figurovaly knihy o Kameni osudu. Čtveřice však u výslechů nic neprozradila. Po čtrnácti dnech, kdy rozruch poněkud utichl, se studenti vydali zpět přes hranice. Menší úlomek vyzvedli snadno. Na poli, kde byla zakopána větší část, ale mezitím rozbila tábor skupina světských kočovníků. Když jim spiklenci vysvětlili situaci, nadšeně jim pomohli kámen vykopat a naložit do auta. Zanedlouho poté se Kámen osudu poprvé po 600 letech vrátil do Skotska. Čtveřice ho symbolicky pokropila whisky a odvezla ho ke kameníkovi, který obě části spojil zapuštěnou měděnou výztuží.
Začátek nového obrození
Opravený kámen se stal středobodem schůzí Skotské asociace. Její členové ho dovedně ukrývali, s vlastnictvím se ale nijak zvlášť netajili. Doufali totiž, že prastarý symbol skotské státnosti připoutá pozornost k jejich snaze ustanovit v zemi nezávislý parlament. Myšlenka vlastního zákonodárného sboru tehdy Skoty příliš nezajímala. Skotská národní strana obdržela ve volbách v roce 1950 pouze 0,4 % hlasů a Labouristé, v jejichž programu skotská státnost okrajově figurovala, se snahy posílit autonomii nejsevernější země Spojeného království zcela vzdali. Publicita kolem odvážné akce se tedy nacionalistům dobře hodila a otázka ustanovení skotského parlamentu se díky ní ocitla na pořadu dne. Britské úřady se oproti tomu snažily rozruch rychle ututlat. Nikdo ze čtveřice studentů nebyl formálně obviněn z krádeže, jejich jména zůstala utajená a britská média o nich mluvila pouze jako o „vandalech“. Ve Skotsku je oslavovali jako hrdiny.
Kámen byl po několika měsících skrývání převezen do rozvalin opatství Arbroath, kde Skotové roku 1320 vyhlásili nezávislost. Jeho poloha byla oznámena britským úřadům, které ho vyzvedly a převezly zpět do Westminsterského opatství. Dva roky poté na něj usedla během korunovační ceremonie královna Alžběta II. Je možné, že si uvědomila, že domov prastarého obelisku leží daleko na severu. V roce 1996 se na její pokyn Kámen osudu vydal na cestu do Edinburghského hradu. Je zde uložen dodnes, do Westminsteru se vrátil jen na krátkou dobu, kdy na něm byl korunován král Karel III. Ceremonii v roce 2022 pozoroval už jen jediný žijící člen čtveřice Ian Hamilton. V rozhovoru pro BBC o svém odvážném kousku prohlásil, že ho nikdy nelitoval. „Udělat něco pro vlastní zemi a neprolít při tom ani kapku krve, to je něco, na co může být člověk hrdý.“
