Velitel Slovenského národního povstání Viliam Žingor zavrhl stalinismus, skončil v komunistických mučírnách
Na Slovensku byl před 75 lety popraven partyzán a jedna z ústředních postav Slovenského národního povstání Viliam Žingor. Zapřisáhlý antifašista se po válce postavil proti stalinistickým metodám nového režimu, a byl proto komunisty obviněn z přípravy ozbrojeného partyzánského povstání. Žingor se před StB skrýval v horách a po zatčení se stal ústřední postavou odstrašujícího monstrprocesu. Na základě důkazů získaných doslova středověkým mučením byl v prosinci 1950 oběšen.
Historie nám jasně ukazuje, že totalitní diktatury ve svém středu nesnesou zásadové jedince. Stejně jako Češi po válce zavírali a popravovali hrdiny zahraničního odboje, na Slovensku se komunisté pustili do čistek v řadách partyzánů, kteří zachraňovali čest národa pošpiněnou kolaborací s fašismem. Justičním vraždám padla za oběť celá řada vůdčích osobností Slovenského národního povstání, mimo jiné Vladimír Velecký, Ladislav Nosák a Samuel Bibza. Smutné osudy protifašistických bojovníků velmi názorně ilustruje příběh jejich velitele Viliama Žingora.
Ve službách štátu
Žingor se narodil v malé vesničce Bystrička pri Martine. Pocházel z rolnické rodiny, a léta strávená na střední a vysoké škole proto věnoval studiu zemědělství. Základní vojenský výcvik a kurz pro důstojníky v záloze si odbyl jako rolník a výrobce brynzy. Po Mnichovské dohodě a rozbití Československa byl povolán do jednotek Slovenského štátu.
Křest bojem Žingor prodělal paradoxně ve válce proti fašistickému spojenci - Maďarsku. Při formování Československa po I. světové válce připadla část takzvaných Horních Uher novému slovenskému státu. Maďaři se se ztrátou území nehodlali smířit, Slovensko vojensky napadli a byli zatlačeni zpět jen díky legionářům vracejících se z bojů na dálném východě. Po vyhlášení Slovenského štátu v roce 1939 se Maďarsko o svá území okamžitě přihlásilo zpět a mezi oběma zeměmi se opět rozhořel ozbrojený konflikt. Viliam Žingor během něj působil v jednotkách bránících Spišskou Novou Ves a byl za příkladnou službu povýšen na poručíka. Boje zastavila intervence Německa. Nacisté přidělili Maďarsku část východního Slovenska a nařídili znesvářeným spojencům smír, aby šarvátkami nenarušovali chystanou invazi do Polska.
Po vypuknutí II. světové války se slovenská armáda zapojila jak do napadení Polska, tak do pozdějšího tažení do Sovětského svazu. Villiam Žingor na frontě působil několik měsíců v logistických jednotkách. Svědectví válečných zločinů páchaných na civilním obyvatelstvu ho utvrdily v přesvědčení, že se nacistického tažení nehodlá účastnit. Když byl převelen zpět na Slovensko, začal o masových vraždách na Ukrajině otevřeně hovořit, a zprávy dokonce šířil i prostřednictvím vlastnoručně vyráběných letáků. Když dostal v létě roku 1943 další povolávací rozkaz, odmítl ho uposlechnout a uprchl do hor.
V horách
Zázemí v důvěrně známých horských lesích nad Bystričkou začal Viliam a jeho bratr Bohuš budovat už několik měsíců před útěkem. Měli proto k dispozici skrýš v bunkru a skladiště zbraní. Postupně se kolem nich zformovala jedna z prvních partyzánských skupin na Slovensku tvořená zběhy, dobrovolníky a utečenci ze zajateckých táborů. Bojovou činnost ve větší míře zahájili partyzáni až v létě 1944, kdy na Slovensko začali přicházet výsadkáři z Ukrajinského štábu partizánského hnutí v Kyjevě. Velitelem prvního jedenáctičlenného výsadku byl Pjotr Alexejevič Veličko. Ambiciózní poručík dění na Slovensku ve velké míře ovlivnil a stál i za velmi kontroverzní epizodou, do které byl zapojený i Viliam Žingor.
Soud ve Sklabině
Skupiny Žingora a Velička se spojily v srpnu 1944 a společně se přesunuly do Kantorské doliny nad vesnicí Sklabiňa v podhůří Velké Fatry. Společně zde vybudovali silnou partyzánskou jednotku, která měla být základem chystaného povstání. Organizátoři SNP se mezitím snažili plány ozbrojené akce utajit. Potřebovali čas na lepší vyzbrojení a doufali, že se postupující Sověti dostanou blíž k východním hranicím Slovenska. Veličko, který měl podle svědectví problémy jak s respektováním slovenských velitelů, tak s alkoholem, ale utajení ignoroval. Dvacátého prvního srpna sešel s partyzány z hor do Sklabině, vyvěsil zde československou vlajku a obec vyhlásil za svrchované území nové Česko-Slovenské republiky. Bolševické metody vládnutí vzápětí demonstroval uspořádáním lidového soudu a hromadné popravy desítek sklabinských civilistů obviněných z kolaborace s nacismem. Údaje o průběhu incidentu se různí, exhumace hromadného hrobu údajně odhalila až 149 obětí. Na soudech a popravách se měl podílet i Viliam Žingor.
Partyzáni po válce
Veličkova neochota koordinovat partyzánský boj s velením SNP vedlo k předčasnému vypuknutí povstání i k jeho porážce. I Žingorova skupina, která se mezitím rozrostla na 2. československou partizánskou brigádu M. R. Štefánika, se musela stáhnout zpět do hor a vyčkat na příchod Sovětů. Po skončení války se Žingor stal národním hrdinou a byl oslavován jako novodobý Jánošík. Respektovaní partyzánští velitelé však začali být novému režimu brzy nepohodlní. Existuje nepotvrzená teorie, že i sám velitel Slovenského národního povstání Ján Golian nebyl popraven nacisty v koncentračním táboře Flossenbürg, ale byl unesen NKVD do sovětského gulagu. (Kniha „Slovenskí generáli 1939 – 1945“ zmíněná zde) Důvod byl nasnadě. Zásadový člověk, který se nebál otevřeně postavit proti jednomu totalitnímu režimu, se mohl začít kdykoliv vymezovat proti diktatuře nové.
Poválečné Slovensko se snažilo co nejrychleji odpoutat od své fašistické minulosti. Nejjistějším způsobem, jak se dostat k veřejnému a politickému vlivu byla proklamace účasti na Národním povstání. Hned po květnu 1945 se na Slovensku začali k partyzánské příslušnosti hlásit stovky oportunistů, často i takových, kteří ještě před několika měsíci ochotně kolaborovali s nacisty. Veteránům bojů v horách se to pochopitelně nelíbilo. Postavit se ale novým funkcionářům krytých stalinistickým Sovětským svazem se však nevyplácelo. Viliam Žingor na nebezpečí nedbal. Sám sice vstoupil do komunistické strany, předsedal Svazu slovenských partyzánů a byl zvolen do Slovenské národní rady. Kariéristické „hovnopartyzány“, jak jim přezdíval, ale otevřeně kritizoval a stavěl se i proti čím dál tím větší provázanosti slovenských komunistů se Sovětským svazem. V létě 1947 se v rodné Bystričke setkal s Janem Masarykem. Není známo, co si během důvěrného rozhovoru sdělili, Žingor ale nedlouho poté z komunistické strany vystoupil.
Hon na partyzány
Po puči v únoru 1948 byl Viliam Žingor zbaven mandátu poslance a stal se nepohodlnou osobou. Často musel střídat zaměstnání, živil se jako skladník, pomocný účetní i jako řadový dělník v konzervárnách. Aby ochránil rodinu před neustálým fízlováním agentů StB, odstěhoval se k přítelkyni do Hlohovce. Odsud se pak rozhodl odejít do hor, které ho už několikrát před tím ochránily. Přestěhoval se do malé chaty svého kamaráda v lesích Račkovej doliny, kde ho agenti státní bezpečnosti nemohli dlouho odhalit. Vypátrali ho až poté, co jeho přítelkyně otěhotněla a oznámila své bydliště v porodnici. Komando StB bývalého vojevůdce 27. listopadu 1949 zatklo a obvinilo ho z velezrady, špionáže a přípravy ozbrojeného povstání. Spolu s ním padlo do spárů komunistické moci dalších 160 bývalých partyzánů, včetně vysoce postavených velitelů Národního povstání.
Viliam Žingor byl spolu s dalšími spolubojovníky ve vykonstruovaném monstrprocesu odsouzen k trestu smrti. O způsobu, jakým komunisté z bývalého partyzána vynutili přiznání, vypovídá svědectví jeho rodiny. Jeho žena, dcera a otec se s ním směli setkat několik dní před popravou. Málem ho nepoznali, protože místo stokilového chlapa spatřili na kost vyhublého muže s pažemi vykloubenými hodinami natahování na středověký skřipec. Nepomohly pokusy o odvolání ani apel k prezidentu Gottwaldovi. Bývalý partyzánský velitel byl 18. prosince 1950 popraven a pohřben do neoznačeného hrobu.
Dlouhé čekání na rehabilitaci
K pokusu o rehabilitaci velitele partyzánů došlo až v roce 1968. Když se ale k moci dostal normalizační prezident Husák, byl Žingorův osud opět ututlán. Jeho jméno očistil až Václav Havel, který ho v roce 1991 povýšil na generálmajora in memoriam a udělil mu Řád Milana Rastislava Štefánika III. třídy.
