Český krtek v CIA Karel Köcher: Moskvu nejvíc zajímalo, kdo je v okolí prezidenta USA pro jaderný útok

Už jste viděl Spielbergův film Most špiónů o výměně Rudolfa Abela a Garyho Powerse, nominovaný na několik Oscarů?

Tenhle film občas až barvotiskově zjednodušuje realitu, ale má nesporné klady. Jeho nejatraktivnější stránkou je vztah dvou hlavních protagonistů – sovětského rozvědčíka Abela a amerického advokáta Donovana. Oceňuji obzvlášť to, že Spielberg Abela nedémonizoval, naopak představil ho jako člověka, jenž má čest a je třeba ho respektovat, přestože ve studené válce byl na druhé straně barikády.

A právník Donovan?

Američané, jako byl Donovan, skutečně existují. Jednoho jsem poznal osobně. Profesor ústavního práva na Columbia University Gerard Lynch s obrovským nasazením hájil mou ženu před americkým ústavním soudem, kam až doputovalo její odmítnutí vypovídat proti mně před obžalovací porotou. Lynch, jejž Barack Obama před několika lety jmenoval soudcem Federálního odvolacího soudu, je také autorem rok starého soudního rozhodnutí, že systematické shromažďování záznamů telefonních rozhovorů Američanů Národní bezpečnostní agenturou, NSA, je nezákonné. To rozhodnutí souviselo přímo se zveřejněním materiálů z databáze NSA Edwardem Snowdenem a Lynchovi vyneslo zuřivou nenávist pravicových kruhů.

Ve vašem případě figuroval i německý advokát Wolfgang Vogel...

Vogela zobrazil Spielberg trapně šablonovitě a nepravdivě. Vogel krátce před výměnou přiletěl do Spojených států a přišel za mnou do vězení. Sdělil mi podmínky dohody mezi Sověty a Američany. Vogel byl erudovaný, uhlazený, jemný člověk, žádný gangsterský typ. Na Glienickém mostě jsem za bílou čarou nastoupil do jeho vozu. Řídila Vogelova manželka, on z nějakého důvodu neřídil.

U vaší výměny asistoval také John Martin, který byl u výměny Abela a Powerse a vystupuje i ve Spielbergově filmu.

Právě John Martin, šéf bezpečnostního odboru na ministerstvu spravedlnosti, smetl v listopadu 1984 se stolu nabídku FBI a CIA, abych přešel na jejich stranu doopravdy, a vyžádal si mé zatčení. Kdyby bylo na něm, žádná výměna by nebyla. Což by pražské normalizátory nijak netrápilo. Ti o mě nestáli a klidně by mě nechali hnít v americkém vězení.

Zahrál Mark Rylance sovětského špióna dobře?

Skvěle. Abel – vlastním jménem Viljam Fišer – pocházel z rodiny ruských Němců. Před smrtí prý řekl dcerám: „Nezapomeňte, že jsme Němci.“ Pokud jde o jeho ideologický zápal, nevěřím, že by byl bolševický fanatik. Myslím, že jsme si v tomhle směru byli podobní. Jak to mám vysvětlit. Když předáváte Rusům americká tajemství, tak to ještě neznamená, že jim dáváte takové informace, aby mohli zaútočit. Rusové se tehdy opravdu obávali – a mimochodem dodnes se obávají –, že budou napadeni. Takže pro ně byly cenné i informace, že nějaký poplach je planý a že akutní nebezpečí z americké strany ve skutečnosti nehrozí. V pražské centrále rozvědky byly ovšem informace zklidňující napětí přijímány s krajní nevolí. Pro normalizační obročníky bylo žádoucí, aby americko-sovětské vztahy byly co nejnapjatější, protože jenom tak mohli zdůvodňovat své setrvávání u moci.

Nechcete být konkrétní a prozradit předaná tajemství?

Opravdu nechci, některé skutečnosti mohou i po letech vyvolávat emoce. Jak říká jedno anglické přísloví: Let’s sleeping dogs lie. Spící psy nechte ležet.

Co Rusy zajímalo nejvíc?

Zatímco československá rozvědka mi zadávala stupidní úkoly – například opisovat espézetky pracovníků CIA –, Moskva to převážně nechávala na mně. Co je zajímalo? Například vývoj vlivu jestřábů a umírněných na amerického prezidenta, kdo je pro dohodu, kdo pro nukleární útok.

Jak jste mohl vědět, co se děje v Bílém domě?

Manželka mého šéfa ze CIA pocházela z milionářské rodiny a pomáhala financovat Reaganovi jeho kampaň, už když usiloval o post kalifornského guvernéra. Stala se pak jednou ze sekretářek Nancy Reaganové v Bílém domě. Byla to dobrá linka.

Ze CIA jste odešel v roce 1976 po návratu z Československa…

Československá rozvědka mi vyhrožovala fyzickou likvidací, jestliže ze CIA neodejdu. Byli přesvědčení, že pracuju pro Američany. Bezpečnostní prověrka pro „top secret“ mi ovšem zůstala. Se svými kolegy a známými z amerického zpravodajského establishmentu jsem se nepřestal vídat. Bylo by nápadné, kdybych se jich najednou začal stranit. Naopak s pražskou rozvědkou jsem kontakt neměl. Časem se mi podařilo najít místo na univerzitě, učil jsem filozofii a logiku a myslel si, že jsem konečně našel klid. Jenže Praha se znovu ozvala v roce 1981.

Co chtěli?

Zvolení Ronalda Reagana prezidentem USA vyvolalo v Moskvě obavy z možného nukleárního konfliktu a Andropov na Prahu zatlačil, aby se mi omluvila a požádala mě, abych se znovu pustil do rozvědné činnosti. Do New Yorku kvůli tomu za mnou přijel Jan Fila, jenž tam předtím pracoval jako rozvědčík. Řekl mi, že by sovětská rozvědka velmi ocenila, kdybych pro ně mohl získávat informace o strategických plánech Reaganovy administrativy. Fila dodal, že prosba, již mi tlumočí, přichází od lidí v sovětské rozvědce, kteří usilují o demokratické reformy ve východním bloku a ukončení studené války.

Jaký byl podle vás Reagan ­prezident?

To bych raději přenechal historikům. Pokud šlo o Reaganův intelekt, ten postupně slábl. Nakonec udržel pozornost na jedno téma maximálně sedm minut. Nedokázal pochopit rozdíl mezi taktickými a strategickými zbraněmi. Přitom však pořád úžasně působil na lidi. Úřad prezidenta pojal jako roli v béčkovém filmu a na stříbrném plátně nacházel také inspiraci. V jednom snímku o studené válce mluví hrdina o vesmírném protiraketovém deštníku. To mu utkvělo v hlavě a pak na tom ztroskotala vrcholná sovětsko-americká schůzka v Reykjavíku. Reagan také zapomínal rozlišovat mezi svými dávnými rolemi a realitou. Například kdysi hrál amerického vojáka ve filmu o osvobození koncentračního tábora Buchenwald. Izraelskému premiérovi Šimonu Peresovi pak při jeho návštěvě tvrdil, že osvobozoval Buchenwald. Peres to sdělil izraelským médiím. Byla z toho strašná ostuda.

Měl jste do Moskvy přímý ­kontakt?

Svoje zprávy jsem předával jenom Filovi a jeho nástupci nebo nechával v mrtvých schránkách.

Koho napadlo, aby vás vyměnili právě za Ščaranského?

Byl to můj nápad. Na papír z notesu jsem propiskou napsal vzkaz šéfovi zahraniční rozvědky KGB Krjučkovovi s prosbou o výměnu a požádal právníka, aby psaní odvezl do Prahy. Za deset tisíc dolarů to rád udělal. Jan Fila dopis předal rezidentovi KGB v Praze. Moje situace byla velmi svízelná, přestože tomu ze začátku nic nenasvědčovalo. Původně mě FBI nezatkla, jenom mě 14. listopadu 1986 na několik hodin zadržela. Zástupci FBI a CIA mi nabídli imunitu, jestliže přejdu na americkou stranu. Byla to nabídka, která se nedá odmítnout – tím spíš, že se mělo jednat o spolupráci budoucí, tedy hypotetickou. Do konce měsíce jsem měl vycestovat s manželkou do Rakouska.

Ale k tomu nedošlo…

Nedošlo. Do hry vstoupil vysoký úředník ministerstva spravedlnosti, jenž trval na mém potrestání. Vymohl si mé zatčení a vazbu pro mou ženu coby klíčového svědka. Neuvědomil si, že tím pro žalobce, jímž byl pozdější starosta New Yorku Rudy Giuliani, vytvořil právně neudržitelnou situaci. Jednak proti mně neměli žádné použitelné důkazy, jednak nemohli popřít slib beztrestnosti. Moje žena odmítla vypovídat s odvoláním na právo nevypovídat proti manželovi. Nejdřív za to byla odsouzena pro pohrdání obžalovací porotou, nakonec spor vyhrála.

A vy?

Já ve vazbě zůstával, aniž mě kdo vyslýchal. Marně jsem čekal na soudní líčení, které by muselo skončit osvobozujícím rozsudkem. Místo toho se mě jeden spoluvězeň pokusil zabít. Z nůžek, jež mu poskytl dozorce, si vyrobil nůž. Další pokus následoval... Právě tehdy jsem se obrátil na Krjučkova s tím, že mi hrozí smrtelné nebezpečí a že jediná cesta, jak mi pomoci, je nabídnout Američanům moji výměnu za Ščaranského. O jeho propuštění usiloval Západ už delší dobu. Bylo nabíledni, že když za mě Rusové Ščaranského nabídnou, Američané budou muset na nabídku chtíce nechtíce přistoupit. Jakmile Krjučkov můj dopis dostal, požádal politbyro, aby zrušilo zákaz amnestovat Ščaranského a pověřilo Gorbačova, aby navrhl výměnu na nadcházejícím vrcholném setkání s Reaganem. Myslel jsem tenkrát často na Abela a věřil, že to vyjde. Dokonce se mi o tom i zdálo.

Potkal jste ve vězení někoho, kdo s Abelem seděl?

V Metropolitním nápravném středisku na Manhattanu, kam mě umístili na oddělení pro nejtěžší zločince, jsem potkal jednoho z tehdejších nejmocnějších mafiánských bossů – kmotra rodiny Colombů. Jmenoval se Carmine Persico a vzkázal mi po dozorci, že mě zve na večeři. Odvedli mě za ním do kuchyňky, kam směli jen vězni požívající u dozorců speciální privilegia. Na stole byla mísa špaget s mletým masem. „Když jsem se dostal do kriminálu poprvé, byl jsem na cele s Abelem,“ řekl mi Persico, „byl to zajímavý, chytrý člověk. Co vy špióni jste vlastně zač? Kolik umíš jazyků?“ vyptával se. Persico je dodnes za mřížemi, dostal sto let. I z vězení se mu dařilo rozdávat mafii úkoly.

Ve vazební věznici jste strávil čtrnáct měsíců. Dost času na to, přemýšlet, jak a proč jste se tam ocitl.

Samozřejmě jsem uvažoval o tom, kdo mě zradil. Bylo zřejmé, že šlo o zradu. Věděly o mně řádově desítky lidí z československé i sovětské rozvědky. Napadlo mě pochopitelně, jestli to nebyl Fila. Je možné, že měl nějaké styky se CIA a že se ho na mě mohli ptát, pokud o mně už věděli. Jenže já velmi pochybuji, že by to byl on, kdo mě zradil. Měli jsme k sobě velmi přátelský vztah. Když mě v roce 1981 požádal o obnovení spolupráce, netajil se tím, že sdílí můj odpor k normalizačnímu režimu. Později také Fila obětavě usiloval o to, aby se moje výměna uskutečnila. Československá rozvědka byla proti, existuje o tom záznam. Mimo jiné jim nesmírně vadilo, že by se Ščaranskij dostal na svobodu.

Proč?

Pražská komunistická rozvědka byla divoce antisemitská. A pokud jde o Filu, docela chápu, že po mém návratu přeběhl k Američanům. Co mu zbývalo? Praha ho vinila ze zrady, určitě by ho zavřeli. KGB naopak dospěl k závěru, že o mně Američanům řekl Oleg Kalugin, bývalý generál sovětské rozvědky a asi nejvýznamnější agent CIA v KGB, jenž je dnes americkým občanem a žije ve Washingtonu. A já osobně bych se nedivil, kdyby mě práskl někdo z Prahy. Vlastně se k této verzi přikláním. Viděli ve mně nebezpečného nepřítele, přitom na mě kvůli Rusům nemohli. V této souvislosti je zajímavé, že Československo nebylo smluvním účastníkem jednání o výměně. Smlouvu o výměně podepisovaly jen USA, SSSR a NDR. A asi už se nikdy nedozvím, jestli Fila odnesl můj dopis Rusům na rezidenturu se souhlasem, nebo bez souhlasu pražské rozvědky.

Jaká byla reakce spoluvězňů na vaše propuštění?

Portorikánští separatisté, o nichž svět neví, se před celami radostí roztančili. Do Prahy mi nějakou dobu psal jeden bankovní lupič, irský terorista a samozřejmě Sandy Alexander, šéf newyorských Hells Angels, jenž mi ve vězení při pokusu o vraždu zachránil život.

Součástí dohody, kterou vám tlumočil Wolfgang Vogel, bylo i to, že se u soudu prohlásíte vinným. Třetího února 1986 vás tedy odsoudili na doživotí a o týden později jste už byl v Německu. Nebyl to z vašeho pohledu risk?

Byla to podmínka americké strany. Teprve potom jsem na svůj americký pas v doprovodu sedmi agentů FBI opustil území Spojených států. Manželka jela se mnou jako svobodný člověk. Na americkou leteckou základnu ve Frankfurtu přijel americký konzul a já jsem podepsal – jak to vyžadovala smlouva o výměně –, že se vzdávám amerického občanství. Psalo se mi obtížně, na rukou jsem měl pouta. Na noc mě dali na záchytku vojenské základny, spal jsem v jakési vaně na matraci s nepromokavým návlekem. Ráno 11. února 1986 mi pouta zase nasadili. Sundali mi je až na mostě, když nastal čas vystoupit z dodávky a překročit onu magickou čáru.

První přešel most Ščaranskij.

Rád bych mu byl řekl: „Šalom, Natan.“ Ale drželi mě v autě se zavřeným okénkem, dokud nepřešel. Američané si vyžádali krátkou časovou prodlevu, namítali – v podstatě oprávněně –, že se nejedná o výměnu špiónů. Ščaranskij špión nebyl. Čáru mezi Východem a Západem jsem překročil s naivním pocitem, že díky výměně dosáhnu na pozici, z níž budu moci podporovat opozici proti monopolu KSČ. Za čárou stál Vogelův mercedes.

Co by se stalo, kdybyste dnes přiletěl do USA?

Zavřeli by mě.

Kolik vás stála obhajoba?

Dvě stě sedmnáct tisíc dolarů. Platili jsme si ji se ženou sami. Rozvědka nám kompenzovala asi desetinu výloh. Kdybych měl advokáta ex offo, bylo by to rozhodně lepší. Zprvu mě zastupoval proslulý americký právník Michael Kennedy. Pak převzal obhajobu mé ženy, a aby se vyhnul střetu zájmů, předal můj případ svému tehdejšímu společníku Fiererovi. Jenže ten měl daleko ke Kennedyho profesionální bravuře i jeho morální integritě. Několik let po mém návratu do Československa ho odsoudili na šest let za to, že učil mafiány, jak křivě vypovídat. Odseděl si z nich dva a půl roku. Z advokátní komory ho vyloučili, a pokud vím, dělá nyní v Atlantě kouče nějakého basketbalového týmu.

Vaše věci zůstaly v USA?

Součástí dohody bylo, že svoje věci dostanu. Stěhovací agentura pečlivě sbalila celý byt. Včetně odpadků v koši.

Co jste si představoval, že budete v Praze dělat?

Nejraději bych byl učil. V jednání bylo místo na FAMU, kde jsem chtěl vést seminář kritického myšlení v duchu někdejších seminářů

A. M. Brousila, u něhož jsem na FAMU studoval. Děkan podal návrh na moje jmenování docentem, jenže mu to zatrhl vysokoškolský tajemník ÚV KSČ.

Vyučoval jste rád?

Bavilo mě to tady i v USA. Několik mých studentů mi dokonce napsalo do vazby. Mám schovaný dopis od studenta z Wagner College, v němž mi píše, že jsem mu svými přednáškami o existencialismu změnil život.

O světě tajných služeb jste nikdy přednášet nechtěl?

Před lety jsem připravil podrobnou osnovu semestrového kursu Manipulace dějin tajnými službami. Nedělal jsem si iluze, že bych takový kurs mohl učit na české vysoké škole, ale byl jsem připravený přednášet na Slovensku, v Anglii, ve Francii, v Německu, v Belgii, kdekoli, kde bych to jazykově zvládl. Nikdo z mých známých, na něž jsem se obrátil a kteří měli kontakty na zahraniční univerzity, mi ale nepomohl. Přitom jsem měl k dispozici doporučující dopis od přítele v MI6.

Měl jste známého v britské rozvědce?

Ano, oslovil mě v devadesátých letech a nabídl mi, abych pracoval jako pražský korespondent Eastern Europe Newsletter, otevřeného zdroje věnovaného politickému vývoji ve východoevropských postkomunistických zemích. Rozuměli jsme si výborně. Jednou mi řekl zajímavou věc: zápisy ze zasedání ÚV KSČ dostávala MI6 dřív než generální tajemník strany. Neřekl mi, kdo jim je dával, samozřejmě. Jen podotkl, že dotyčný za to nechtěl žádné peníze.

To je mimořádně zajímavá ­informace.

Víte, nic není černobílé. Bohužel jsou lidé, kteří jsou schopni pouze černobílého vidění a bytostně nesnášejí ty, kdo jdou vlastní cestou. Platí to pro normalizační rozvědku i autora knihy, jež o mně na podzim vyšla. Totožnost jejich mentalit je pozoruhodná. Autor má se mnou stejný problém jako estébáci.

Co přesně máte na mysli?

Neumí se vyrovnat s tím, že jsem se na jedné straně stavěl proti americkému úsilí o totální hegemonii a zároveň stranil československému disentu. Podívejte se, kam americká hegemonie vede. USA odstranily nebo oslabily významné spojence Ruska: Mu’ammara Kaddáfího, Saddáma Husajna a Bašára al-Asada. Jenže výsledkem nebylo nastolení nových, stabilních vlád přátelsky nakloněných Spojeným státům, ale beznadějně rozvrácený Střední východ, milióny migrantů, kteří zaplavují Evropu. Podle první správy StB jsem byl labilní, přelétavý, bezcharakterní, a jelikož jsem se nenechal řídit, tak i cholerický. Tytéž charakterové nedostatky u mě shledává i autor knihy a obsáhle cituje pracovní hodnocení, hlášení řídících orgánů a psychologické posudky ze složek, které na mě vedla první správa. Řadu skutečností se pak snaží poupravit, aby to ladilo s hodnocením. A je jedno, zda se to týká politiky, nebo osobního života. Například s Janou Černou, dcerou Mileny Jesenské, jsem chodil dva roky, staral se o její děti. Kde vzal, že jsem s ní měl „nedlouhý, spíše příležitostný vztah“?

Jenže vám bývá kladena vina za smrt sovětského diplomata Alexandra Ogorodnika, jenž byl odhalen jako americký špión a pak spáchal sebevraždu.

Jisté je – a už se mi to nechce pořád dokola opakovat –, že jsem Ogorodnikovu smrt nemohl zapříčinit. Argumentů je hodně. Ten nejpádnější spočívá v tom, že Ogorodnik byl zatčen koncem roku 1977, více než rok poté, co mě československá komunistická rozvědka označila za zrádce pracujícího pro Američany. V době, kdy po něm začala jít sovětská kontrašpionáž – to jest maximálně dva či tři měsíce před jeho zatčením –, jsem ho za amerického špióna nemohl označit. A zcela evidentně se tak nestalo ani předtím, protože hned po svém návratu z Bogoty do Moskvy na konci roku 1975 začal pracovat v supertajném oddělení sovětského ministerstva zahraničí, kde se zpracovávaly depeše sovětských velvyslanců, a působil tam až do svého zatčení. Na takové místo by se s podezřením, že je americký agent, za žádných okolností nemohl dostat.

Tvrdíte, že jste Václavu Trojanovi předal pro Chartu 77 prognózu, která se v Prognostickém ústavu připravovala pro generálního tajemníka ÚV KSČ…

Trojana jsem znal od šedesátých let. Je geniální matematik, má závratné IQ. V osmašedesátém jsem ho zapřísahal, ať se nevrací z Oxfordu, kde byl na stáži. O prognózu pro Jakeše mě požádal on sám, dal jsem mu svůj výtisk. Šlo o utajovaný materiál, výtisky byly číslované a já mohl jen doufat, že u něj StB neudělá domovní prohlídku. Trojan mě navštěvoval s Púčikem, jenž se po sametu stal zástupcem ředitele rozvědky. Chodili jsme si povídat do lesa, aby nás nemohli odposlouchávat.

Do Prognostického ústavu vás přijali na nátlak Moskvy?

Nastoupil jsem tam poté, co jsem se v osmdesátém sedmém vrátil z návštěvy Sovětského svazu. V Tbilisi mi tenkrát pustili film Pokání a po projekci jsme si připili na svobodu. V Prognostickém ústavu jsem si rozuměl s Miloslavem Rans-dorfem. Z ekonomů mi imponoval Vladimír Dlouhý, už tehdy světová třída, a Jan Mládek. V devětaosmdesátém vznikl na přání Fojtíka v ústavu seminář, kde se každý týden diskutovalo o tom, co nastane, až dosavadní režim skončí. Komárek přizval i disidenta Jaroslava Šedivého, jenž myl do té doby okna.

Litujete něčeho?

Že to všechno bylo vlastně marné úsilí. Myslel jsem si, že je možné něčeho dosáhnout. Mýlil jsem se, naše civilizace je ve vleku tak silných destruktivních sil, že se jim asi nedá ubránit.