Sériová vražedkyně kojenců chce na svobodu, pomáhá jí exministr pro brexit. Vraždila děti, nebo je nevinná?
Zdravotní sestra Lucy Letbyová měla v letech 2015 a 2016 schválně vyvolat kolaps a následnou smrt desítek kojenců z novorozeneckého oddělení nemocnice v anglickém Chesteru. Nový dokument Netflixu Vyslýchání Lucy Letbyové zvířil vody hlavně ve Velké Británii, která případem už deset let žije, ale na vrcholu sledovanosti se usadil i u nás. Originální název zní The Investigation of Lucy Letby. Klíčovým slovem, které filmu opravdu odpovídá lépe, je investigativa neboli vyšetřování. Dostáváme celistvé převyprávění příběhu nejmasovější vražedkyně dětí v moderní historii Velké Británie. Tedy pokud to udělala – vysílání dokumentu by mohlo být předehrou k obnovení jejího procesu.
Český název láká na dosud nezveřejněné policejní záběry z výslechů Letbyové. Běhá z nich mráz po zádech, stejně jako z dramatických záběrů ze tří zatčení neblaze proslulé zdravotní sestry. Dramatických hlavně kvůli kvílení její matky. Sama Letbyová vždy jen vyjde ze svého pokoje se zataženými záclonami a stoicky požádá o rozloučení se svými kočkami. O jejich dobro se pak také stará v dopisech kamarádce označené v dokumentu jako Maisie.
Maisie v dokumentu uvádí zkušenosti z let, kdy se od sebe s Lucy na zdrávce nehnuly. Prý se jí jednou svěřila, že starostlivost rodičů ji někdy až dusí. Na praxi v nemocnici se k Lucy a Maisie prý doktoři i sestry chovali odtažitě, Letbyová přesto požádala o práci na novorozeneckém oddělení.
„Vy víte, že jsem to neudělala, že?“ prohodí Lucy při zatýkání k rodičům. „Samozřejmě, že to víme,“ pláče matka. Letbyovi podle svého prohlášení dokument neviděli, protože by to nepřežili.
Netradiční role AI
Zatímco pachatelku tvůrci portrétují v syrových nedbalkách, svědky a přeživší, kteří si to přáli, schovává nejen za pseudonymy, ale rovnou za AI figuranty. Je to zmíněno v počátečních titulcích, které se na obrazovce jen mihnou, takže divák, který se ještě uvelebuje na gauči, o důležitou informaci snadno přijde.
Sarah, matku zemřelé Zoe, divák původně považuje za podezřele spokojenou a vyrovnanou. Názor změní, až když se při následné rešerši o celé šarádě dozví. Zjistí, že přímo o Sarah vlastně nic neví. Jen to, že se nechala nahradit umělou inteligencí. Je to pochopitelné. Nestála o to, aby jí lidé na ulici po zbytek života vyjadřovali upřímnou soustrast. Jméno její zemřelé dcery bylo také změněno.
Druhou aktérkou, která zvolila AI kamufláž, je Letbyina kamarádka Maisie. Ta autorovi článku zase přišla až příliš atraktivní a bezstarostná na to, že se vydala na válečnou stezku obhájkyně odsouzené vražedkyně miminek.
Záběry, ve kterých jde Sarah spolu se svým synem položit kytku ke stromu života na památku jeho zemřelé sestry Zoe, nevědomý divák považuje za natočené nějakou velmi moderní technikou. Celkově se ale dá říct, že AI je filmařsky v začátcích a dřevní dokumentaristé se zatím o chleba bát nemusí.
Ministr brexitu věří v nevinu
Lucy Letbyová už pět let pyká za mřížemi za nepředstavitelné zločiny. Nikdy se k nim nepřiznala a nikdo ji při ničem nepřistihl. Za mříže ji dostaly takzvaný „circumstantial evidence“ neboli nepřímé důkazy. Její rodiče to nevzdali a najali jí nového advokáta. Mark McDonald je spolu s nimi přesvědčen o její nevině. A sehnal vlivného spojence, britského poslance sira Davida Davise.
Někdejší britský ministr pro brexit svým majestátem značně přispěl ke znejistění Letbyina mediálního obrazu coby zrůdy. Pomohl mu k tomu jeden pikantní detail. Průlomovým důkazem v původním procesu byla studie profesora neonatologie Dr. Shooa Leea. Tělíčko jednoho ze zemřelých dětí mělo na sobě původně nevysvětlitelné skvrny. Žaloba tehdy triumfovala Leeovou studií, podle které je způsobila plicní embolie. Tu měla Letbyová u několika dětí vyvolat injekcemi vzduchu.
Nikdo nevraždil
McDonald doktora Leea, který o procesu původně vůbec nevěděl, kontaktoval. Po prostudování příslušných materiálů se kapacita obořila, že její studie byla dezinterpretována. Sestavila konsilium čtrnácti kolegů a 4. února loňského roku spolu s Davisem a McDonaldem uspořádala tiskovou konferenci. Davis na ní Leea uvedl jako „hlavní hvězdu dnešní show“. Lee oznámil, že „experti nepotvrdili žádné vraždy“.
Zemřelí kojenci jdou podle Leea na vrub systémovému selhání péče. K případu Sarah, matky Zoe, poznamenává, že měla hned po císařském řezu dostat antibiotika. Dostala je pozdě. Vinu z Letbyové přenáší na nemocnici, která měla nedostatek zaměstnanců a z pracovité sestry udělala obětního beránka. Primář nedostatek zaměstnanců přiznává. Dodává však, že šlo o celonárodní standard.
Syrovost versus umělost
Sarah říká, že ji nikdo nevaroval, že na Leeově tiskovce bude řešen případ její dcery. Davisovu poznámku o „hlavní hvězdě show“ označí za odpornou. Jinak z její tváře příliš nevyčteme. Komu se nedoneslo, že jde o AI, může si pomyslet, že už je víceméně smířená s osudem. Možná je, ale to nevíme.
Žánr dokumentu ve jménu ochrany přeživších a svědků v případě Vyslýchání Lucy Letbyové poněkud přichází o původní vymezení. Na jednu stranu je snaha o anonymizaci pochopitelná a chvályhodná, na druhou ochuzuje poselství snímku.
Když máme pocítit dopad, jaký má na přeživší jakékoli další mediální oživování jejich případu, sdělit nám to opravdu může jedině jejich zmučený výraz. Filmový dokument tu ostatně máme právě proto, že slova někdy nestačí.
Výčitky svědomí, nebo nic?
Proti Letbyové svědčí, že si domů odnesla lékařské spisy zabitých. Podle ní se jí omylem ocitly v kapsách, a protože se vynášet nesmí, bála se je odnést zpátky do nemocnice. Skončily proto v krabici v její skříni. Vždy když se při výslechu dostane do úzkých otázkou, která už už klepe na dveře jejího pokorného přiznání, nepokorně odvětí: „No comment.“ Její nezúčastněná motorika připomíná někdejšího zdravotníka havlíčkobrodské nemocnice Petra Zelenku, známého pod přezdívkou heparinový vrah. Ten si dnes ve vězení odpykává doživotní trest.
Kromě lékařských spisů se v Letbyině skříni našly také hustě popsané papíry s výroky jako „zabila jsem je“, „jsem vražedkyně“ či „jsem zlo“. Obecně se považují za přiznání, ale Letbyová o nich pronesla, že je psala na pokyn terapeutky. Cítila se provinile, protože na ni všichni házeli vinu.
Proč na ni všichni házeli vinu? Její noční služba byla společným jmenovatelem všech kolapsů a smrtí novorozenců, u kterých přitom podle anamnézy žádné potíže nikdo nečekal. Šlo o strmý nárůst oproti době před Letbyiným nástupem, kdy se úmrtnost v chesterské nemocnici pohybovala v celostátním průměru. Poté, co Letbyovou přesunuli na denní směnu, děti začaly umírat ve dne. Na její směně. Když byla konečně odstavena, děti umírat přestaly. Z toho by jeden opravdu dostal mindrák.
Zhroucení nebo emoční plochost?
McDonald oponuje, že po Letbyině vyhazovu byla nemocnice degradována na nižší stupeň odbornosti, což podle něj vysvětluje náhlý konec všech úmrtí. A vítězoslavně dodává, že ve skrumáži Letbyina brainstormingu našel i výrok „jsem nevinná“.
Vyšetřovatelé v dokumentu uznávají, že Letbyová je schopná sestra. Projevuje precizní znalost všech procedur a nouzových scénářů. Některým dětem měla přivodit kolaps injekcemi inzulinu. (Kromě toho také injekcemi vzduchu, překrmováním nebo dušením). Letbyová ví, že inzulin může způsobit smrt. Byl-li nalezen v systému zemřelých dětí, Letbyová uznává, že to nejspíš bylo příčinou jejich smrti. Aplikovala jim ho ona? Ne. Víme, že jim aplikovala nitrožilní výživu. Ta byla skladována přímo vedle inzulinu.
To, že Letbyová byla při výsleších tak defenzívní a prostá emocí, její věrná kamarádka Maisie přičítá dlouhodobému tlaku, kterému musela při vlekoucím se vyšetřování čelit. Primář přiznává, že malý stín pochybností o její vině či nevině tu je, ale je opravdu malý. Je pravda, že se při tom divně zasměje. Co je pro primáře stín malý, je pro Marka McDonalda stín velký. Na Letbyovou to přece mohl někdo narafičit.
Sociopatka od vedle?
Lucy Letbyová se nikdy nepřiznala a chybí u ní zřejmý motiv. Ze studií o asociální poruše osobnosti (dříve byla nazývána antisociální poruchou osobnosti, lidově sociopatie) ale víme, že k podobnému chování se někteří jedinci mohou uchylovat i bez zjevného důvodu. Z nudy. Vyznačují se povrchním šarmem a tím, že necítí výčitky svědomí a lžou bez zábran. Dovedou mistrně vzbudit soucit, který ovšem nedovedou cítit k druhým.
Mark McDonald si o své klientce nic takového zřejmě nemyslí. Nastoluje narativ o nemocnici s přepracovanými sestrami a doktory. Primář neoponuje, ale označuje to za celonárodní standard. Je trochu zvláštní, že Letbyovou vyhodil až po sedmnácti úmrtích a patnácti kolapsech kojenců bez předchozích varovných signálů. (Odsouzena byla za vraždu sedmi dětí a za pokus o vraždu šesti.)
Českem loni v prosinci otřásl incident v litoměřické nemocnici, kde lékaři museli během čtyřiadvaceti hodin resuscitovat čtyři kojence. U dvou se jim to nepodařilo. Nemocnice byla dočasně uzavřena a nyní funguje v omezeném režimu za hloubkového vyšetřování všech okolností. K větší ostražitosti možná přispěla i kauza Lucy Letbyové.
Legitimní obrana nebo zarputilá konspirace?
Bylo by fajn, kdyby se obnovený proces, pokud k němu dojde, pro dobro příštího dokumentu odehrával s přítomností kamer, ale spíš zase dostane zakázku ceněná soudní kreslířka Elizabeth Cooková. V době kobercového náletu AI na umělecké obory jde o jednu z mála funkcí, která má zatím své jisté. I proto že ruční kreslení dokáže na rozdíl od „víte čeho“ zachytit emoci.
Po odvysílání aktuálního dokumentu se prý Letbyové vysmívají spoluvězni. Personál ji musí sledovat, protože hrozí nebezpečí, že by si ublížila. Díky nezlomné víře svých rodičů může stále chovat naději. Přes všechny nepřímé důkazy přibývá lidí, kteří věří v její nevinu. Je to naděje opravdová, nebo jen konspirativní protest, jaký dnes díky dostupnosti mediálních kanálů provází skoro každý oficiální narativ; na kterém se účastní i odborné kapacity, takže nezřídka dospěje až k soudu nebo do politiky, viz seminář o covidu Jindřicha Rajchla koncem ledna v Poslanecké sněmovně?
Rozkolu ve veřejném mínění jsme u nás byli svědky také v kauze Petra Kramného, jehož snaha o obnovení procesu byla už několikrát smetena ze stolu. Byl pravomocně odsouzený k osmadvaceti letům za mřížemi. Jeho vinu „potvrdila“ pětidílná dokumentární série Kauza Kramný (Voyo, 2024).
Jakmile soud vyřkne ortel, média to berou jako slovo boží, je to ale pořád jen slovo člověčí. Lidé jsou omylní, proto spousta zemí zrušila dříve tak oblíbený trest smrti. Justiční omyly byly, jsou a budou. Nikdo by se jistě nechtěl nějakého stát obětí, přijít na dobu neurčitou, možná i navždy o pověst a svobodu. Někdy i o život. Stín pochybností je tedy asi na místě.
