Miroslav Hlaváč: Je něco hroznýho, když mámě musíte říct, že jí umřel syn. To se nedá slovy popsat
Prezident Petr Pavel dnes na Hradě jmenoval nového náčelníka generálního štábu Miroslava Hlaváče. Vystřídá dosavadního šéfa armády Karla Řehku, se kterým si oficiálně předají funkci tradičně při slavnostním nástupu u příležitosti Dne ozbrojených sil na Vítkově. Náčelník generálního štábu je nejvyšší vojenská funkce v zemi, odpovídá za velení, připravenost a rozvoj ozbrojených sil. Je hlavním vojenským poradcem ministra obrany a vlády. O své vojenské kariéře promluvil v minulosti ve velkém rozhovoru pro Reflex, který si dnes můžete připomenout.
Co jste dělal 11. září 2001, kdy teroristé zaútočili na Ameriku?
Byl jsem na misi SFOR v Bosně a Hercegovině. Zpravodajství CNN jsem sledoval na operační skupině velitelství divize. V první chvíli jsem si říkal, že běží nějaký film… Byl to šok.
Sedmého října 2001 začala operace Trvalá svoboda, na niž navázaly další vojenské mise. Vy jste od února do srpna 2011 v afghánském Lógaru v rámci operace ISAF velel 7. provinčnímu rekonstrukčnímu týmu.
Byla to náročná mise. Víte, že pokud něco v přípravě podceníte, může se vám to vymstít. Nesmíte opomenout sebemenší detail. I ten nejlepší výcvik vás však nepřipraví na vše, co může v takovéto operaci nastat.
Bylo těžké unést, že na vašem rozhodnutí závisejí životy druhých?
Tu odpovědnost musíte přijmout. Pořád se sám sebe člověk musí ptát, jestli udělal vše dobře. Při rozhodování a vydávání rozkazů jsem chtěl splnit úkol, ale zároveň jsem se snažil minimalizovat riziko pro jednotku. Za každým raněným a mrtvým vojákem totiž vidíte jeho rodinu… Někteří vojáci prahli po odznaku za bojový kontakt, jenže proto tam nebyli. Případnou touhu jednotlivců po dobrodružství musí velitel ukočírovat.
Zažil jste sám nějaký kritický moment?
Naše patrola, kde byli Američané, Afghánci a čeští vojáci, byla na odloučeném checkpointu takzvaně nastřelená. Nejednalo se o velký, komplexní útok, vyhlédli si nás dva osamocení útočníci. Naši koaliční partneři do prostoru, odkud na nás pálili, impulsívně nasypali „dvě tuny železa“. Češi, byli tam se mnou Chrudimáci, ovšem přesně dodrželi, co měli – provedli pozitivní identifikaci cíle, až pak stříleli. Já na ně byl tak hrdej! Na jejich profesionalitu.
Jak jste přistupovali k povstalcům, kteří na vás útočili?
Při studiu ve Spojených státech nám američtí veteráni říkali: „Nikdy nepodceňujte protivníka! Musíte ho respektovat.“ Vysloužilý plukovník, který jako poručík bojoval ve Vietnamu, mi říkal: „Podívej, my jsme ve své době považovali vietnamskou pěchotu za nejlepší na světě.“ Zdůrazňoval: „Vždycky si važ svého nepřítele. Snaž se uvažovat, co bys dělal, kdybys byl na jeho místě. Jinak ho podceníš – a on tě dostane. Jakmile si ho přestaneš vážit, je to pro tebe cesta do pekel.“ Když jsme se připravovali do operace v Afghánistánu, věděli jsme, že hlavní způsob povstaleckého boje je guerillové válčení.
Prvního července 2014 oslavila 4. brigáda rychlého nasazení dvacáté narozeniny a vy jste se jako velitel těšil na dovolenou. Za týden bylo všechno jinak…
Vrcholila výsadková příprava, 8. července jsme před sebou měli seskoky do vody, pro výsadkáře jsou to jedny z nejhezčích seskoků. Ráno mi zazvonil telefon, volal tehdejší ředitel Společného operačního centra, generál Opata. Řekl mi, co se stalo. V blízkosti našich vojáků se odpálil sebevražedný útočník. Čtyři vojáci na místě zemřeli, pátý byl těžce raněný a svým zraněním podlehl o několik dní později. Neprodleně jsem musel sestavit pět týmů, které musely informovat jejich nejbližší. Museli jsme jednat rychle, aby se zprávu rodiny dozvěděly dřív, než bude v médiích. Musíte okamžitě rozhodnout, i komu to oznámíte nejdřív. Manželce, nebo mamince?
Nevím, naštěstí jsem v takové situaci nikdy nebyla. Komu jste to musel říci vy?
Jedné mamince. Byla sama, my stáli ve dveřích, byl jsem rád, že je se mnou kaplan, člověk s větší empatií, než mám já. Když jsem jí to říkal, podlomila se jí kolena, stačil jsem ji chytit, aby nespadla. Je něco hroznýho, když mámě musíte říct, že jí umřel syn, to se nedá popsat… To je ta nejhorší věc, kterou jsem zažil. Měl jsem tuto povinnost dvakrát a už bych to potřetí zažít nechtěl.
Místo na dovolenou jste jel na pět pohřbů.
Čtyři vojáci byli z Chrudimi, jeden ze Žatce…
Maminka vojáka, jenž zahynul v Afghánistánu, mi před měsícem říkala, že je šťastná, že už čeští vojáci v Afghánistánu nejsou. S jakými emocemi sledujete dění v této zemi vy?
Pocity to ve mně vyvolává různé. V každém případě jsme svůj vojenský úkol a cíle splnili. Je třeba dodat, že politický a vojenský pohled se někdy poněkud rozcházejí. My vojáci můžeme říci a říkáme svá stanoviska, doporučení, musíme ovšem respektovat politická rozhodnutí. Zde zásadní roli sehrála americká administrativa, její postoj byl jednoznačný.
Označil byste něco za chybu?
Chyby se pochopitelně udělaly, na některé se upozorňovalo už v průběhu operace. Řekl bych, že největší chybou bylo, že se přecenil vztah Afghánců ke státu jako takovému. Pomáhali jsme rozvoji země, což se do jisté míry podařilo – výrazně se zvýšila gramotnost obyvatel, dostupnost zdravotní péče, přístup k pitné vodě. Přesvědčit Afghánce, aby svůj stát vnímali jako svou vlast, se však nepodařilo. Oni mají pouto ke své rodině, etnické skupině, k vesnici, kde žijí. Afghánistán je pro ně prázdný pojem, afghánská vláda v Kábulu je jim vzdálená, uniká jim, proč by se s ní měli ztotožnit.
Hovoří se o promarněných letech, zbytečném úsilí, závratných sumách vyhozených oknem…
Nemyslím si to. Dvacet let bezprostředního kontaktu se západní civilizací Afghánce nepochybně ovlivnilo. Dokážete si představit, že by se v roce 2001 uskutečnila v Kábulu demonstrace za práva žen? A jen malá poznámka. Všimněte si, že když Tálibán převálcoval Afghánistán, první, čím se naše, západní společnost začala zabývat, byla práva afghánských žen. V žádném případě nesouhlasím s tím, aby se postavení žen marginalizovalo, ale máte dojem, že ženská práva jsou nyní pro Afghánce ten nejpalčivější problém?
Co je pro ně tedy podstatné?
Aby přežili, aby si našli uplatnění v novém režimu, zajistili obživu pro svoji rodinu. Tohle je teď nejvíc trápí.
O stažení z Afghánistánu se také psalo jako o zbrklém ústupu, či přímo úprku.
Ne nadarmo se říká, že po bitvě je každý generál. Unáhlené soudy jsou jednoduché. V roce 2015 afghánské bezpečnostní síly od Aliance převzaly odpovědnost za bezpečnost země. Bylo nabíledni, že se mezinárodní jednotky začnou stahovat. Čeští vojáci odešli z Afghánistánu jako jedni z posledních. Evakuační operace byla připravena, první letadlo vzlétlo pár hodin po rozhodnutí Bezpečnostní rady státu.
O ztrátách jsme mluvili. Co jsme si z Afghánistánu odnesli?
Neocenitelné zkušenosti. Téměř všichni současní generálové prošli zahraniční operací, obrovské zkušenosti tam získali také nižší velitelé. Máme odborně zdatné, zkušené a sebevědomé vojáky. To je pro naši armádu největší přínos.
Často se nyní hovoří o vojenském využití dronů.
Moderní bezpilotní systémy mají stále významnější roli při vedení bojových a podpůrných činností. Česká armáda drony používá, naše jednotka bezpilotních prostředků byla například v roce 2015 nasazena v Afghánistánu. Tuto nezbytnou vojenskou schopnost chceme pochopitelně dál rozvíjet. Je důležitá při včasném rozpoznání hrozeb, průzkumu v terénu, ochraně jednotek, zaměření nepřátelských cílů. Loni v lednu proto vznikl nový prapor bezpilotních systémů.
Vrátíme se o čtyřicet let zpátky. Pamatujete si ještě na nábor do armády? Socialističtí důstojníci slibovali žákům modré z nebe, lákali je na fotbal, na hokej…
Dodneška si pamatuju toho malého, tlustého, plešatícího, umaštěného majora, který k nám přišel do třídy. Typický komunistický důstojník, vypadal jako karikatura vojáka. Slíbil by nám cokoliv. V mém případě však přesvědčoval přesvědčeného. Od chvíle, kdy jsem jako kluk začal přemýšlet o tom, co bych chtěl dělat, jsem měl jasno. Chtěl jsem být voják.
Proč? Spíš se divím, že vás taková osoba od vašeho úmyslu neodradila.
Pro mě neexistovala jiná alternativa.
Máte vojenskou tradici v rodině?
Vůbec.
Co vám na výběr povolání řekli doma?
Maminka s tím nesouhlasila. Přemlouval jsem ji. Důstojníci uspořádali informační schůzku pro rodiče. Maminka na ni nešla. Vyčetl jsem jí to. Prohlásila: „Když tam chceš jít, tak půjdeš. A zkus se vrátit!“ Na nádraží v Plzni jsem nastoupil do vlaku, který jel z Chebu do Košic a odvážel na vojenskou školu v Martině čtrnáctileté děti. Zamával jsem mamince z okna a v ten okamžik asi skončilo moje dětství. Byl jsem skoro nejmenší z naší čety. Vylepaný, v plandající uniformě, šest set padesát kilometrů od domova jsem zaváhal, jestli jsem se rozhodl správně. Měl jsem na krajíčku.
Nemohl jste se vrátit?
Postupně jsem si zvykl.
Nesetkal jste se s nevraživostí, že sloužíte v socialistické armádě?
Když jsme na střední vojenské škole jezdili sbírat brambory, starší lidé, kteří zažili válku, se k nám chovali vstřícně. Mladší generace vojáky v lásce neměla, nadávali nám do darmožroutů, zejména v pátek večer před hospodou.
Komunistická ideologie armádu dost ovlivňovala.
Někteří politruci nám byli pro smích, jiní byli… Nechci používat vulgární výrazy. Chtěl jsem být dobrý velitel čety, štvalo mě, že na cvičení musím vozit nástěnku, vystřihávat články z Rudého práva. V osmnácti ve dvaceti jsem se zajímal především o sport a holky, ne o politiku a ideologii, to šlo mimo mě. Jsem zářný příklad chlapa, který dospívá a ujasňuje si priority až kolem třicítky. Listopad mě zastihl na vysoké škole ve Vyškově. Bylo mi čtyřiadvacet let. Když jsem se poprvé ocitl na Západě, na škole v Nizozemsku, bylo to pro mě zjevení. Podstata vojenství je stejná, ale systém byl jiný, mnohem otevřenější, přívětivější, žádné zupáctví. Panoval tam docela jiný vztah mezi důstojníky, praporčíky a obyčejnými vojáky.
Vstup do NATO v březnu 1999 představoval pro českou armádu výrazný předěl.
Švejkování definitivně skončilo. Bylo jasné, že už se nic neokecá, že vojáci musí být připravení, vycvičení, mít odpovídající vybavení, domluvit se anglicky.
Jako velitel 8. kontingentu v silách KFOR jste ve svém úvodním slovu v roce 2006 prohlásil: „Sloužíme v duchu hesla: Ti, jimž je lhostejná svoboda druhých, si ji sami nezaslouží.“ Kdo vám poradil, abyste si zvolil zrovna citát Abrahama Lincolna?
V době, kdy jsem velel v Kosovu, jsem neměl nikoho, kdo by mi v tomto ohledu radil. Projev jsem psal sám. A jak mě to napadlo? Nejsem žádný přívrženec shromažďování památečních cetek, ale když jsem dokončil studium ve Spojených státech, chtěl jsem si přece jen něco odvézt na památku. V obchodě v jedné zapadlé ulici jsem si všiml hrnku, na němž byl napsaný právě tento citát. Je výstižný. Toto poselství je mimo jiné odpovědí na otázku, proč se vůbec máme účastnit zahraničních operací. Když začala válka v bývalé Jugoslávii, řada lidí zastávala názor: „Ať si to vyřeší sami, nás se to netýká.“
Pro mnoho Evropanů bylo nepředstavitelné, že pár set kilometrů od jejich domova, v zemi, kde trávili dovolenou, se lidé navzájem zabíjejí.
Když skončila studená válka, zavládla euforie. Někteří politici a politologové usoudili, že se svět změnil, je bezpečnější, že nastane klid a mír. Nikdo nečekal, že v evropské zemi vypukne ozbrojený konflikt. Lidé se to snažili vytěsnit. Na začátku devadesátých let jsem byl – jak jsem se už zmínil – na kursu v Nizozemsku. Soustředil jsem se na to, jak si rozšířit vojenskou odbornost, nešlo si však nevšimnout, že naši školitelé vnímají skutečnost, že se v Evropě válčí, jako velké riziko. Po návratu jsem se přihlásil do mezinárodní vojenské mise IFOR.
Bylo náročné nikomu v občanské válce nestranit?
Zachovat nestrannost bylo zcela zásadní! Když máte dojem, že všemu začínáte rozumět, že víte, kdo je špatný a kdo dobrý, jste na něčí straně. V tom případě je nejvyšší čas odjet nebo se probrat zpátky do reality. Hluboký konflikt, který vychází z desítek let starých kořenů, nelze pochopit za několik měsíců.
V misi KFOR jste velel mezinárodnímu úkolovému uskupení Střed, měl jste pod sebou vojáky z Finska, ze Švédska, z Lotyšska, ze Slovenska, z Irska a z České republiky. Akceptovali vaši podřízení, že jim velí člověk z bývalého východního bloku?
Nesetkal jsem se ani s náznakem toho, že by mě někdo zpochybňoval. Náčelník mého štábu, irský podplukovník Brendan Geraghty, i můj zástupce, finský plukovník Jukka Tuononen, mi naopak říkali, že česká armáda má předpoklady, aby v mezinárodních operacích přebírala větší díl odpovědnosti, všímali si vysoké profesionality našich vojáků. Pochopitelně určitá rivalita mezi lidmi existovala. Můj zástupce z Finska se špičkoval se švédským důstojníkem, opakoval mu, že Finové můžou na šampionátu v hokeji klidně prohrát všechny zápasy až na jeden – ten se Švédy. Jakmile se však jednalo o plnění vojenského úkolu, mezinárodní jednotka se semkla. Pravda ale je, že na české vojáky jsem kladl větší nároky než na ostatní, byl jsem na ně tvrdší.
V roce 2010 jste vyměnil zelený baret za červený, začal jste velet 4. brigádě rychlého nasazení. Kolik vám bylo, když jste absolvoval svůj první seskok?
Bylo mi pětačtyřicet. Věděl jsem, k jaké jednotce jdu, co má brigáda za sebou, jací lidé jí veleli. Absolvoval jsem výsadkářský výcvik s vojáky o generaci dvě mladšími. Přišlo mi samozřejmé, že pokud jí mám velet, musím to zvládnout. Být výsadkář neznamená nasadit si červený baret, člověk pro to musí něco udělat, aby ho mohl nosit.
Zalíbilo se vám hned skákat padákem?
Tehdejší velitel výsadkového praporu v Chrudimi, Zdeněk Kolář, mě ujišťoval: „Do dvacátého seskoku se to v tobě bude prát, ale když vydržíš, zalíbí se ti to a už bys neměnil“ a měl pravdu. Neumím si ale představit, že českoslovenští parašutisté za války absolvovali pár cvičných seskoků, měsíce i roky neskákali a pak byli vysazeni do protektorátu. Skláním se před jejich odvahou.
To vždy říkal parašutista Jaroslav Klemeš z výsadku Platinum-Pewter: že se současní výsadkáři divili, jak málo měl seskoků – čtyři cvičné a pátý operační. To pro vás ovšem není nic nového, byli jste přátelé. Pamatuji si, že na vás pan generál nedal dopustit, hovořil o vás jako o bratrovi. V závěru jeho života jste se mu hodně věnoval.
Když jsem začal brigádě velet, setkali jsme se na akci pro výsadkové veterány. V Chrudimi, mezi výsadkáři, byl šťastný. Zapovídali jsme se, připadlo mi, jako bychom se znali léta, naše přátelství pokračovalo, i když byl potom v domově pro válečné veterány v ÚVN.
Dal vám nějakou radu do života?
Nemusel dávat žádné rady. Vnímal jsem jeho hrdost na to, že obětoval svoje mládí republice. Nikdy to přitom nahlas takhle nevyslovil. Odešel z protektorátu bojovat, když mu nebylo ještě ani osmnáct. Často mluvil o vztahu ke svému otci a o tom, jak si cenili Československa. Uměl odpouštět, byl smířlivý. Někteří lidé jsou nesmiřitelní, přitom sami nic pořádně nedokázali, neprožili. Nejen vůči Jardovi, ale i k jeho kamarádům, spolubojovníkům, cítím závazek. Přál si, aby měli své následovníky. Velmi mu záleželo na tom, aby se na československé parašutisty nezapomnělo, nikdy nechyběl 18. června v kryptě kostela v Resslově ulici…
Díváte se na válečné filmy?
Sleduji dokumenty s válečnou tematikou a filmy, které mají reálný základ, fikce mě příliš neoslovují. Rád čtu knížky o vojenské historii nebo severské detektivky. Když už nemám sílu číst, jdu si zaběhat.
Vaším dobrým kamarádem je režisér Vladimír Michálek. O čem si vy dva povídáte?
Tak většinou vypráví Vladimír. Rozumíme si. Dokážeme spolu mlčky posedět, zasmát se, pobavit. V něčem se shodneme, v něčem ne. Pozice, kterou v armádě zastávám, je náročná a zodpovědná, nahlédnout do uměleckého prostředí je pro mě skutečný relax. Zpočátku jsem byl v jeho kruzích za exota, Vladimír ostatní rád upozorňoval, že jsem voják, a lidi od filmu na mě koukali, jak kdybych spadl z Marsu. Poprosil jsem Vladimíra, ať mě představuje jen jako svého kamaráda, nechtěl jsem poutat pozornost, zajímaly mě jejich umělecké problémy, zážitky, u toho si člověk vážně odpočine.
Pořád vás baví být v armádě?
Být voják není pro každého, uznávám. Vojenský život mě naplňuje.
Provází ho řád a služba… Nepoznamenalo vás to?
Někdy je možná v osobním životě moje nevýhoda, že vidím věci buď černě, nebo bíle. Tuto mou vlastnost asi armáda zvýraznila. Díky Jardovi už ale dokážu být smířlivější a díky Vladimírovi dokážu vidět i některé barvy.
Třeba zelenou?
Třeba. Každá barva je pěkná, když je zelená.
