nahoru

Bylo to neskutečné drama, které nebylo vidět ani v televizi, popisuje polský diplomat evakuaci lidí z Kábulu

Michał Olszański 23. září 2021 • 11:20
Bylo to neskutečné drama, které nebylo vidět ani v televizi, popisuje polský diplomat evakuaci lidí z Kábulu
foto: Reuters

Média celého světa, včetně českých, hojně popisovala útěk tisíců Afghánců přes letiště v Kábulu, když Afghánistán opět dobyl Tálibán. Ovšem mnohé podrobnosti kolem letů uprchlíků zůstaly utajeny. Jak to vypadalo v Kábulu ve skutečnosti a co všechno se kolem toho dělo, popisuje v rozhovoru náměstek ministra zahraničí Polské republiky Marcin Przydacz, koordinátor evakuační mise polských spolupracovníků z Afghánistánu. „Nic takového jsme ještě nikdy v historii nedělali,“ říká Przydacz.

Všechny překvapila dynamika, s jakou se v srpnu měnila situace v Afghánistánu. Nutnost vypravení evakuační mise jistě zaskočila i polské ministerstvo zahraničí, je to tak?

Datum stažení mezinárodního kontingentu z Afghánistánu bylo známé několik měsíců. Poslední polský voják opustil tuto zemi 30. června. Všichni naši spolupracovníci, kteří o to požádali, byli do tohoto dne evakuováni.

Američané i další spojenci ale odhadovali, že vláda v Afghánistánu zůstane delší dobu v rukou sil předchozí vlády. Všichni jsme si byli vědomi toho, že dojde ke konfliktu s Táliby, ale předpokládali jsme, že dobývání území, pokud k němu vůbec dojde, bude trvat dlouho. Pro všechny analytiky bylo tempo přesunu sil Tálibánu a imploze afghánského státu velkým překvapením. V polovině srpna byl obsazen Kábul. V té době jsme již situaci pečlivě monitorovali s ohledem na lidi, kteří by chtěli být evakuováni. Tím se zabývala mimo jiné naše ambasáda v Indii. Část států, které měly svá zastoupení na místě, připravovaly evakuaci. My jsme v Kábulu ambasádu neměli. Byla uzavřena, jako mnoho dalších polských ambasád, ještě za ministra Radka Sikorského. Tehdy se tvrdilo, že polské zájmy mohou být na těchto místech zastoupeny diplomacií Evropské unie. Skutečnost ale byla jiná. Státy, které byly přímo tam, mohly zareagovat rychleji.

Po obsazení Kábulu se ministerstvo zahraničních věcí rozhodlo, že vypravíme misi, jejímž cílem bude umožnit návrat do vlasti polským občanům, ale i evakuace afghánských spolupracovníků. Je zřejmé, že v situaci, kdy jsme v místě neměli ambasádu, byla taková mise nesmírně obtížná. Také bychom neměli zapomínat, že k realizaci této mise došlo velmi rychle. Lety se zpravidla plánují s několikatýdenním předstihem. My jsme měli jen hodiny. Taková akce vyžaduje řadu diplomatických souhlasů – polská zastoupení v okolí dělala, co mohla, aby je získala.

Náměstek ministra zahraničí Polské republiky Marcin Przydacz Náměstek ministra zahraničí Polské republiky Marcin PrzydaczFoto gov.pl

Kdo se nakonec dostal na seznamy evakuovaných?

Každý držitel polského pasu se svou rodinou měl garantován vstup do našeho letadla. Druhou skupinou byli zaměstnanci naší bývalé ambasády a jejich rodiny. Již dříve jsme provedli podrobné šetření, abychom získali údaje všech našich spolupracovníků. Byli jsme také v kontaktu s bývalými velvyslanci. Největší skupinou ale byli spolupracovníci našeho vojenského kontingentu. I zde jsme pracovali na dvou frontách. Provádělo se jednak vyhledávání v archivech, zejména ministerstva obrany. Dále se nám tito lidé sami hlásili s tím, že byli tlumočníci nebo řidiči našich vojáků, a my jsme tyto informace ověřovali. Kontaktovali nás také důstojníci polské armády, se kterými tito lidé byli v kontaktu. Všichni byli prověřeni příslušnými institucemi zodpovědnými za bezpečnost našeho státu. Chtěli jsme pomoci co největšímu počtu lidí a zároveň dbát na bezpečnost našich občanů doma.

Jaké dokumenty musely být poskytnuty lidem, kteří se chtěli dostat do našich letadel?

Naše ambasáda poslala lidem, se kterými byla v kontaktu, dokument s informací, že jsou doporučeni k evakuaci. V počáteční fázi to stačilo, aby mohli projít přes tálibánské check-pointy. Později tyto požadavky rostly. Tálibánské síly se chovaly čím dál nervózněji, takže jsme vystavovali i další potvrzení, například o tom, že daný člověk může získat humanitární vízum. Ve chvíli, kdy Tálibán oznámil, že občané Afghánistánu již nebudou mít možnost opustit zemi, jsme měli již v podstatě všechny v bezpečí. Klíčový byl čas i efektivita.

Jak vypadala vaše práce tam na místě?

Naši první diplomaté, kteří jeli do Kábulu, neměli na letišti vůbec nic. Nikdo na ně nečekal. Museli se o všechno postarat, dokonce i o nocleh. Nejprve to byl jen kus betonu. Prostřednictvím diplomatických kontaktů, kontaktů v místě a díky zapojení Poláků, kteří měli být sami evakuováni, se to řešilo na místě. V těchto klíčových prvních dnech se rozhodli nám pomoci. V průběhu mise to měli další konzulové, kteří přiletěli, již samozřejmě trochu jednodušší. Museli jsme sehnat auta, zařídit u Američanů, kteří spravovali letiště, autobusy, kterými by bylo možné přivézt lidi k letadlům. V klíčové chvíli jsme v Afghánistánu měli několik desítek lidí včetně vojáků.

O uprchlíky jsme se museli postarat již na samotném letišti. Oni čekali několik dní, aby se tam dostali. Byli vyčerpaní, dehydrovaní, hladoví nebo nemocní. Byly mezi nimi malé děti. Museli jsme jim zajistit jídlo a péči, včetně lékařské péče. Nejobtížnější to bylo během prvních dnů, kdy bylo potřeba naučit se sehnat vodu nebo příděly potravin. Když potom vzniklo něco na způsob tábora, bylo to už trochu jednodušší. I když například sehnat na vojenské základně mléko pro děti byla výzva. Na pomoc se hlásili i Afghánci. Někdy nechtěli letět nejbližším letadlem s tím, že by ještě rádi zůstali na letišti a pomohli. Stávaly se takové situace, že matky přišly o mléko, ale jiné ženy se nabídly, že jim jejich děti nakrmí. Tato mise je velkou demonstrací lidskosti.

Naši zástupci v Taškentu se přesunuli na letiště v uzbeckém Navoiy, kde se z vojenských letadel přestupovalo do civilních. Každý let vyžaduje řadu povolení, na které se v některých zemích čeká i 30 dní. Nám se povedlo je získat za pár hodin.

V Navoiy se nám podařilo vytvořit jakýsi hub. Naše smlouva s Uzbekistánem předpokládala přestup board to board, tedy z letadla do letadla. Bylo nutné tyto lety zkoordinovat, aby vojenské letadlo mohlo odletět do Kábulu pro další lidi. To se podařilo díky našim dobrým vztahům s diplomaty v Uzbekistánu. Díky dřívějším kontaktům jsme zkrátka měli komu zavolat a požádat o laskavost. Stávalo se, že letadlo již bylo ve vzduchu, ale my jsme teprve dolaďovali nějaké formality týkající se letu a přistání. Občas jsme diplomaty jiných zemí budili uprostřed noci nebo o víkendu. To vše by nebylo možné, nebýt diplomatické přítomnosti na těchto místech, zahraničních návštěv a kontaktů na politické úrovni mezi ministerstvy zahraničních věcí.

Také jste byli po celou dobu „na drátě“ s letištěm v Kábulu…

Někdy měl konzul na kontrolu jednoho člověka jen pár minut. My jsme s nimi byli v neustálém kontaktu, a pokud se vyskytly nějaké problémy, pomáhali jsme s ověřením těchto lidí. Například se stalo, že se objevila rodina, která podle našich informací měla mít čtyři děti, ale přišla s pěti. Museli jsme zjistit, zda se jim mezitím skutečně narodilo další dítě.

Tam, v Kábulu, panoval chaos. Všichni jsme viděli ty obrázky mnohatisícového tlačícího se davu lidí. Někdo se třeba dostal ke konzulovi, byl prověřen, ale ukázalo se, že v davu zůstala jeho rodina. Konzulové na ně čekali tak dlouho, jak bylo potřeba. Někdy se tyto lidi podařilo najít a zajistit jim bezpečnost až po několika hodinách.

A nám se stále hlásili další lidi, často na poslední chvíli. Někteří dlouho váhali, než se rozhodli, že se pokusí dostat se na letiště. Situace byla po celou dobu velmi napjatá.

Tady ve Varšavě byly nepřetržité služby celý den. Volali vojáci, novináři, politici, zástupci humanitárních organizací, kteří chtěli pomoci svým známým z Afghánistánu. Pracovali jsme pod velkým tlakem, protože na jednu stranu jsme chtěli pomoci co největšímu počtu lidí, ale na straně druhé také zajistit veškeré bezpečnostní standardy.

Na samotném letišti panovalo nebezpečí teroristického útoku, hrozba postupujícího davu a vedle se usadili Tálibové. Během hovorů s konzuly jsem občas zaslechl výstřely. Naštěstí to byly jen výstřely do vzduchu. Byla to mise, jakou polské ministerstvo zahraničních věcí ještě ve své historii neprovedlo.

Největší problém byl dostat tyto lidi z davu a vůbec je v tom mnohatisícovém zástupu najít. Konzul měl před sebou spoustu lidí, kteří většinou nebyli na žádných seznamech, jen chtěli využít příležitosti a dostat se ze země. No a otázkou bylo, jakým způsobem poznat „naše“. Na ruku se kreslila různá domluvená znamení, která navíc bylo nutné často měnit, protože když si někdo z davu všiml, že dané znamení pomohlo dostat se do bezpečí, sám si ho také nakreslil na ruku. Také jsme žádali o to, aby naši lidé vytvořili skupiny, které bylo možné lépe rozpoznat. Dávali jsme jim názvy podle polských měst, takže pokud v dané skupině někdo držel třeba nápis „Krakov“, bylo to pro naše konzuly jasné znamení. Samotní konzulové byli také snadno identifikovatelní podle nápisu „Polsko“ nebo podle bílé a červené barvy.

Stávalo se někdy, že naši zástupci chodili do toho davu u letiště?

Z bezpečnostních důvodů jsme se snažili se tomu vyhýbat. Ani ostatní diplomaté to nedělali. Afghánci se začali dostávat na letiště odpadním kanálem. Tam byl dav méně početný a bylo snadnější z něj někoho vylovit. Dokonce i přímo fyzicky – podáním ruky a vytažením na břeh. Měli jsme třeba tlumočníka, který se rozhodl pro evakuaci na poslední chvíli, a dlouho jsme ho nemohli najít. Zeptali jsme se důstojníka, který s ním spolupracoval, na nějaké zvláštní znamení. Ukázalo se, že žádné nemá, ale že polští vojáci mu kdysi říkali „Jašek“. Konzul začal v davu křičet „Jašku! Jašku!“ A tak ho našel.

A stávalo se, že lidé prošli přes hlídky Tálibů?

V zásadě jsme nesouhlasili s tím, aby se šlo až tak daleko. Podmínkou pro ty, kteří odtamtud chtěli odletět, bylo, že se museli dostat k americkým nebo britským pozicím. Ale byly takové dny, že se tyto pozice nacházely velice blízko sebe. Vzpomínám si na situaci, kdy se muž s dítětem (z našeho seznamu) dostal k Američanům, ale ukázalo se, že na druhé straně zůstala jeho žena s malým dítětem. Konzulové a vojáci požádali o povolení přiblížit se k Tálibům a pokusit se vyjednat průchod zbytku této rodiny. Vzpomínám si, že po několika minutách jsem dostal fotografii té ženy, jak kojí dítě již v bezpečné zóně za zdí.

Co ovlivnilo rozhodnutí o ukončení mise?

Nebezpečí útoku bylo čím dál větší. V určitém okamžiku jsme již nemohli dál riskovat životy našich konzulů. Poslední letadlo s civilisty odletělo z Kábulu hodinu před tím, než k reálnému útoku došlo.

Bylo to štěstí, nebo jste útoky očekávali?

Byl to výsledek dobře vyhodnoceného rizika, který vyplynul z našich zpráv a interních analýz. Do mise jsme zapojili naše nejlepší zaměstnance, kteří znají reálie a orientují se v nich. Navzdory tlaku médií jsme nepodlehli a misi neprodloužili.

Bylo rozhodnutí ukončit misi to nejtěžší, které jste museli v jejím průběhu udělat?

Každé rozhodnutí bylo těžké. Od výběru lidí, kteří jeli do Afghánistánu, po to, jak jsme fungovali tam. Naši zástupci byli po několika dnech strašně unavení. Plánovali jsme je vyměnit za jiné, ale oni žádali, aby mohli zůstat. A rozhodnutí o ukončení mise? Chtěli bychom pomoci co největšímu počtu lidí. Naši spolupracovníci, které jsme měli na seznamech, byli evakuováni, ale objevili se další lidé, kteří se odvolávali na kontakty s Polskem, například prostřednictvím školení našich krajanů. Ale myslím, že to bylo správné rozhodnutí. Nikomu z našich lidí se nic nestalo a zachránili jsme 1300 lidí. Z nich více než dvě stovky byli lidé, o jejichž evakuaci nás požádala Litva a kteří letěli polskými letadly přímo do Vilniusu. Naše prostředky využili také lidé evakuovaní na žádost mezinárodních institucí, jako je Mezinárodní měnový fond nebo Olympijský výbor. Byly mezi nimi nizozemské a německé rodiny. Misi jsme uskutečnili výhradně pomocí vlastních zdrojů – vybavení, personálu a diplomacie. I přes obtížné podmínky a tisícikilometrové vzdálenosti jsme ukázali, že Polsko své lidi neopouští a že je skutečným a spolehlivým spojencem.

Co se děje s uprchlíky, kteří se dostali do Polska?

Byli legálně vpuštěni na území Polské republiky a nejdříve museli do karantény. Dostali čas na to, aby rozhodli o své budoucnosti. Značná část by chtěla jet dále na Západ za svými rodinami. Ostatní by rádi zůstali v Polsku, takže běží příslušný proces legalizace jejich trvalého pobytu.

Záleží nám na tom, aby lidé, kteří se rozhodnout u nás zůstat, měli podporu, mohli si najít práci, aby děti mohly chodit do školy, naučit se jazyk a osvojit si u nás platné právní a kulturní normy.

Rozhovor byl původně publikován v deníku Gazeta Lubuska, přeložila Klára Kamenská.

Co je hnutí Talibán?VIDEO Videohub

Michał Olszański




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.