nahoru

Filmový publicista František Fuka o bitcoinovém bohatství i o své rychlodabérské minulosti

Kateřina Kadlecová11. března 2021 • 12:00
Filmový publicista František Fuka o bitcoinovém bohatství i o své rychlodabérské minulosti
foto: Nguyen Phuong Thao

Před revolucí programoval a pirátil počítačové hry pro osmibitové počítače, patřil k nejpopulárnějším rychlodabérům zápaďáckých filmů na véháeskách, už přes čtvrt století recenzuje filmy a k těm anglofonním pro filmové distributory překládá z angličtiny titulky. Teď se FRANTIŠEK FUKA (52) na svém webu FFFilm pochlubil mimořádným zářezem: podařilo se mu prodat bitcoiny za 16 milionů.

To je ovšem jen zlomek bitcoinové hromádky, kterou mu čtenáři jeho recenzí od roku 2013 zaslali jako příspěvky na publicistickou činnost. A pak že jsou filmoví kritici špatně placení... V aktuálním Reflexu (č. 10/2021) najdete s populárním filmovým publicistou obsáhlý rozhovor, zde si můžete přečíst bonusové otázky a odpovědi, které se na papír nedostaly.

Jeden rozhovor s vámi, z roku 2012, byl zakončen otázkou: „Co byste vzkázal čtenářům Fanzine.cz?“ Vaše odpověď zněla: „Aby si přečetli můj blog a poslali mi co nejvíce peněz.“ Celkem vám to vyšlo – od roku 2013 jste od svých přispěvatelů v 75 transakcích vybral rovných 112 bitcoinů. Takže teď máte zhruba 110 milionů?

Abych to uvedl do kontextu: můj web FFFilm, kde publikuju texty o kinematografii, existuje už hrozně dlouho. Nejprve byl na Neviditelném psovi, pak na Novinkách, pak chvíli nikde a potom jsem zakotvil na vlastní doméně, kde jsem konečně mohl psát, jak jsem chtěl. Tam jsem požádal lidi, aby mi posílali peníze za to, že píšu. Výslovně jsem tam ale psal, že za to nedostanou nic extra – tedy není to tak, že by ti platící měli přístup k nějakým jiným, lepším článkům, jako to má třeba Kamil Fila (který recenzuje filmy na svém částečně zpoplatněném webu www.jestevetsikritik.cz; pozn. red.). Lidi mi za první měsíc poslali přes padesát tisíc korun, jak každý může vidět na transparentním účtu. Teď už samozřejmě posílají podstatně míň a trochu se stydím jim o peníze říkat, protože jich za a mám dost a za b bych měl podle mnohých místo psaní dokončovat slíbený dokument z Japonska Fukafutokyu , který jim všem dlužím… No a po nějaké době, v dubnu 2013, jsem na FFFilmu publikoval něco málo o bitcoinech, protože tam občas píšu i o jiných věcech než o filmu, a zopakoval jsem v té souvislosti svou prosbu z konce roku 2011, že mi dobrovolní přispěvatelé mohou posílat i bitcoiny. A nerdi, co mě znají z osmdesátých let díky starým počítačům a hrám, co jsem programoval, mi je z legrace opravdu začali posílat. Když mi tehdy někdo ze srandy poslal za recenze tři bitcoiny, jsou to dnes tři miliony…

…a tedy panelákový byt v krajském městě. Nikdy jste nepodlehl pokušení ten balík v extrémně nevyzpytatelné měně prodat?

Já si od začátku říkal, a taky to poctivě psal, že pokud se bitcoin uchytí, tak raketově vystoupá. Pokud tedy naprosto nezapadne. Řekl jsem si už někdy v červenci 2011, kdy jsem si založil bitcoinovou peněženku, že dokud mám být z čeho živ, na bitcoiny sahat nebudu. Tedy ne že bych na ně úplně nesahal – třeba v létě 2017 jsem si koupil elektrokolo a auto, ale kdybych si byl tehdy pořídil místo Škody Citigo teslu v Alze přímo za bitcoiny, musel bych se zbavit skoro všech svých tehdejších bitcoinů. Ještě že jsem to neudělal, takže teď mám na dům, nebo spíš na několik domů. Kromě pár neveřejných bitcoinových adres mám tu FFFilmovou, 1BULVY, a pak ještě další, co začíná 1FUKA, a na té jsem v průběhu času měl osm set bitcoinů. V začátcích téhle kryptoměny jsem totiž kupoval a prodával bitcoiny skoro komukoli, kdo si napsal; bral jsem to jako osvětu. Až když se začali ozývat lidi, co chtěli prodávat a kupovat za miliony, raději jsem přibrzdil. Ale přesto jsem byl ve věcech bitcoinu u soudu a v únoru 2014 mi banka zablokovala účet na příkaz policie, protože si ode mě někdo koupil bitcoiny za zhruba tři sta tisíc z nějakého podvodu. Pak se naštěstí prokázalo, že jsem v tom nevinně, ale byl jsem z toho trochu nervózní.

Ani ne rok poté jste byl v celkem obskurní cause, v prvním českém bitcoinovém procesu vůbec, zažalován za bezdůvodné obohacení ve výši 2200 Kč v souvislosti s prodejem bitcoinů. Jak to přišlo?

Existoval nějaký důchodce a nějaký podvodník; já ani jednoho z nich neznal. Ten důchodce vyvěsil inzerát, že shání jakési léky, a podvodník mu napsal, že mu je rád prodá. A současně oslovil mě, že ode mě chce koupit bitcoiny za dva tisíce korun. Načež mi na účet dorazily dva tisíce od důchodce, který byl podvodníkem instruován, ať je tam pošle. Ten dostal své bitcoiny a zmizel ze scény. Načež si důchodce vygooglil moje číslo účtu, protože léky nepřicházely, našel mou stránku s prodejem bitcoinů a obeslal mě s tím, abych mu vrátil takzvané bezdůvodné obohacení. Jenže já chybu neudělal, tak jsem mu ze slušnosti nabídl polovinu částky. A on řekl, že ne, že chce všechno. Tak jsem s tím šel k soudu, jen abych viděl, jak to dopadne. No a podle tehdy nového zákona to dopadlo tak, že jsem důchodci vrátil marži, kterou jsem měl při směně těch bitcoinů, což činilo něco pod pět stovek, a zaplatil svého právníka a důchodce zas toho svého, což ho jistě na nějakých deset tisíc vyšlo.

Těžil jste někdy bitcoiny?

Zkusil jsem to a nechal jsem počítač běžet asi dvanáct hodin, ale samozřejmě jsem nic nevytěžil. Nikdy jsem neměl extra výkonné grafické karty v počítačích, ostatně ani vhodný počítač, a navíc je to na mě moc technické. Ale řekl jsem tehdy o té možnosti kamarádovi a ten si nějaké bitcoiny natěžil.

Litují vaši bitcoinoví dárci své nepředvídavosti?

Někteří asi ano, soudě podle komentářů pod mým únorovým článkem anoncujícím, že prodám bitcoiny za patnáct milionů korun. Ale zatím nikoho nenapadlo vymáhat ty peníze zpět. Na transparentním účtu se dá snadno zjistit, kdo mi poslal nejvíc, bylo to myslím ke třem bitcoinům. A jednou mi kdosi poslal jako příspěvek na recenzování bitcoiny v hodnotě tehdejších pěti tisíc korun, to mi přišlo úžasné.

Jak jsem četla ve vašich dvou bitcoinových postech z poslední doby, prodat tuhle kryptoměnu dnes není žádná legrace…

…a od minulého roku se z bitcoinových transakcí neplatí daň 15 %, ale 23 %, a to nejen pro bitcoiny, ale pro veškeré jiné příjmy. Rozhodně budu svoje letošní daňové přiznání řešit s právníkem, není to úplně jednoduché.

Jak mimochodem snášíte svoje hatery, kteří vám lají kvůli nedokončenému dokumentu, bitcoinovým úspěchům i názorům na filmy?

Velmi dobře, delší zkušenost s trolly v Česku možná nikdo nemá. Já byl dávno před revolucí a před internetem aktivní na takové naivistické kombinaci prainternetu a prae-mailu, jmenovalo se to FidoNet. První český diskusní server se jmenoval MaMedia a naprogramoval ho v roce 1995 můj velmi dobrý kamarád, co tehdy chodil s mojí sestrou a bydlel u nás, takže se to programovalo v mojí ložnici. Tam jsem se naučil hodně o tom, jak se moderují diskuse a jak probíhá trollení a na tom se přes veškerý technický pokrok mnoho nezměnilo. Ne že bych si sám někdy rád na některých fórech nezatrolil...

Na platformě Edison film hub právě běží dokument Králové videa z časů, kdy se zápaďácké snímky zkopírované na véháeskách podomácku opatřovaly amatérským rychlodabingem a pak se v obývácích pořádaly projekce pro spousty lidí. Vy ve snímku vystupujete jako jeden z dabérů-pamětníků. Jak jste se k té práci dostal?

Já měl od raného dětství hrozně rád filmy. Na základce jsem chodil do kina na úplně všechny, co šly do distribuce; jsem ročník 1968 a v sedmdesátých letech a začátkem osmdesátých šlo o jeden dva filmy týdně, lístek stál sedm korun a na Kleopatru deset, protože byla dlouhá. Když jsem v nějakých čtrnácti letech chodil do Stanice mladých techniků a do Svazarmu na počítače, vypravoval jsem tam kamarádům děje amerických filmů – a oni je vůbec neznali! Později jsem jim podrobně popisoval třeba Návrat do budoucnosti a ono je to snad ani nezajímalo… Z prvních videí jsem byl naprosto nadšenej, chodil jsem na video párty, kde se sešli lidi a koukali a pili a já nepil, protože jsem abstinent, a jen hltal ty strašlivé, bůhví pokolikáté nahrané kopie zápaďáckých bijáků. Kamarádil jsem tehdy s lidmi ze sci-fi klubů, což byla základna plná nadšenců, a pro ně jsem ještě těsně před revolucí přeložil prvních pár sci-fi snímků. Měl jsem doma magnetofon a namlouval jsem to na něj, aniž bych daný film viděl, takže to ani nebyla zábava. Dostal jsem se k lidem, co ilegálně dováželi kazety a pak je duplikovali a šířili, a ti mi nabídli, abych pro ně překládal za peníze. Bylo někdy tou dobou, co šel do kin Batman Tima Burtona (19. června 1989; pozn. red.).

Kde jste se naučil anglicky?

A víte, že nevím? Už na základce jsem četl v angličtině manuály k počítačům, ale to je dost specifická angličtina, hltal jsem komiksy, co mi posílal můj strýček emigrant z Ameriky, a na gymnáziu se pak regulérně učil jazyk, možná mě dokonce rodiče posílali k soukromé učitelce… Na svoji současnou úroveň angličtiny jsem se dostal těsně po revoluci, když na některém z programů ČST běželo CNN. Při práci jsem to měl pořád na pozadí puštěné, a jak každou hodinu opakovali zprávy jako dnes na ČT24, nějak jsem se to sám od sebe naučil. Ale jsem totální laik – netuším, jak se jmenují jednotlivé časy, a mám problém v angličtině konverzovat a překládat do ní.

Ondřej Hejma, vedle Ondřeje Neffa nejlepší a nejznámější rychlodabér, v Králích videa říká, že o dalších dabérech vůbec nevěděl, že měl pocit, že to dělá jen on sám. Jak moc izolovaný nebo do sebe zahleděný jste v tomhle ohledu byl vy?

Já samozřejmě věděl, že dabingy dělají i jiní lidi, protože jsem na ty dabované filmy koukal, než jsem sám začal dabovat. Ale rozhodně jsem nikoho z těch lidí neznal a netušil jsem, jak se jmenují. Ostatně, jak to vypátrat? Internet nebyl a v oficiálním tisku se o téhle nelegální činnosti nepsalo. Ondřej Hejma po revoluci daboval nejen v té naší samizdatové síti, ale i oficiálně. Simultánně tlumočil třeba pro filmové distributory na novinářských projekcích – ty se konaly pár dní před tím, než šel film do kin, aby ho novináři viděli a mohli o něm s předstihem napsat a ideálně v den premiéry publikovat recenzi. Když už se to panu Hejmovi nechtělo dělat, nahradil jsem ho já – a díky tomu, že jsem se jako simultánní překladatel na těchhle projekcích skamarádil s mladšími redaktory Cinemy, třeba Tomášovi Hoffmannovi (pozdější ředitel distribuční společnosti Bioscop, dnes jeden z nejúspěšnějších českých filmových producentů; pozn. red.) jsem sháněl kradené počítačové hry, jsem se od psaní pro počítačový časopis Score dostal k psaní pro Cinemu. Samozřejmě jsem začal článkem o blbém filmu podle hry Super Mario Bros. Vydržel jsem tam patnáct let a odešel počátkem roku 2009 jako celá redakce, vedená tehdy Ivou Hejlíčkovou (posledních deset let programová ředitelka Letní filmové školy Uherské Hradiště; pozn. red.).

Můžete si filmy k překladu vybírat jako kdysi?

Ano, za což jsem společnosti Filmprint, pro kterou převážně dělám, vděčný. Každou chvíli kritizuju, jak je něco špatně přeložené, ale je mi jasné, že když někdo překládá pro obživu a musí zvládnout tři až pět filmů za měsíc, přistupuje k tomu dost jinak než já, který si laskavě vybere jeden dva filmy za čtvrt roku, které jsou hodny jeho překladu.

Rozhovor s Františkem Fukou si přečtete v aktuálním Reflexu č. 10/2021 z 11. března.





Diskuse ke článku