Prozaička, překladatelka a žurnalistka Lenka Reinerová (17. května 1916 – 27. června 2008) jako mladá, levicově orientovaná Pražanka židovského původu utíkala před válkou z Evropy, přes francouzské a marocké internační tábory do Mexika. Po válce na ni doma čekaly jen hroby příbuzných a přátel umučených v koncentračních táborech, manželova těžká nemoc a patnáctiměsíční žalář. Komunisté pak zkušené novinářce, vynikající a zcestovalé reportérce během normalizace zakázali publikovat, přesto jejích jedenáct silně autobiografických knížek nakonec vyšlo. Její životní příběh najdete v Reflexu č. 45/2020, který vychází zítra, 5. listopadu.
Lenka Reinerová, občanským jménem Helena Fodorová, zažila spoustu neuvěřitelných věcí a osud ji zavál na vzdálená, exotická, často nebezpečná místa. Až na přelomu milénia, jako více než osmdesátiletá, se dočkala českého vydání všech svých knížek, Goethovy medaile, Schillerova prstenu za zásluhy o německý jazyk a literaturu, německého Válečného kříže za zásluhy a Medaile Za zásluhy I. stupně. Její život by vydal na tlustou monografii; jednu takovou připravuje její vydavatel Joachim Dvořák spolu s germanistkou Vierou Glosíkovou, hotova by mohla být koncem příštího roku. Posledních dvanáct měsíců života charismatické, energické, nezdolné osobnosti je ovšem už nyní zmapováno podrobně: v nakladatelství Labyrint právě vyšla knížka s názvem Lenka. Napsala ji Anna Fodorová, s níž jsme pořídili rozhovor.
Když jste psala svou knihu o mamince, jako by byla o vztazích dcer a matek obecně. Četla jste si nějaké knížky o vztazích slavných matek a dcer, viděných očima těch mladších? O Liv Ullmannové od její dcery Linn Ullmannové nebo knihu Adresát Milena Jesenská od její dcery Honzy Krejcarové?
Tyhle konkrétní ne, ale velký dojem na mě udělala kniha Philipa Rotha Odkaz: Skutečný příběh. Obě knihy pojednávají o posledním roce našeho rodiče, v jeho případě otce, u mě maminky. Pak jsem si četla knihu dcery Arta Spiegelmana, autora slavného komiksu Maus, o její matce, Artově francouzské ženě. A na vámi zmíněnou knihu Linn Ullmannové, na Neklidné, jsem velmi zvědavá.
Vždycky jsem si říkala, jak se asi cítila Jana Kánská, dcera Milady Horákové, když byla její maminka ve vězení. Jak jste prožívala vy, když vaši maminku na patnáct měsíců zavřeli?
Mně tenkrát bylo šest let a přes rok jsem o ní nic neslyšela. Nepamatuju si vůbec, jaká byla předtím, než ji zatkli – to trauma všechno vymazalo. Mám z celé té doby pocit hrůzy, smutku a opuštění; mé dětské vzpomínky jsou obecně velice chmurné. To, jak jsem se v té době cítila, bylo u nás doma tabu, o tom se nikdy nemluvilo. Pro maminku bylo tak strašné vědomí, že má doma malou dceru a manžela cizince, který po čtyřech letech pobytu zde neumí ještě česky, že nikdo nerozebíral, co to udělalo se mnou, jak to poznamenalo mé dětství; přitom ta okolnost je jedním z mých základních témat.
Ztratila jsem tehdy nejen mámu ale také domov; museli jsme se přestěhovat z Prahy do neznámých Pardubic. Ale byla jsem doma s tatínkem, zatímco ona strádala a trápili ji. Za patnáct měsíců byla dvakrát na chvilku venku, půl roku strávila na samotce. Nikdy nedostala balík ani dopis, nic z toho, co jí tatínek posílal. On zde musel být ztracený, neměl tu žádné zázemí. Tou dobou jakožto lékař dělal laboranta a v procesu se Slánským byl označen za třídního nepřítele; ležel tehdy v nemocnici a dozvěděl se to z rozhlasu…
Vaše maminka se vás snažila před rodinným údělem a historií chránit. Že jste židovského původu, jste se dozvěděla jako dvanáctiletá. Jak?
O tom, že jsem židovka, se u nás v rodině vlastně nemluvilo, ani o holocaustu. To téma jsem mohla otevřít až v Anglii. Moji rodiče byli komunisté, to byla jejich víra, ne judaismus. Ani židovské náboženství, ani kultura u nás vůbec nebyly přítomny, nikdy jsem nepoznala svátky ani rituály. Odkud pocházíme a kdo jsou naši lidé, to naprosto zmizelo. Kdo jste tedy vy, kde je vaše identita, když nic o těchto věcech nevíte? Jak jsem dokázala žít tak dlouho a nevědět, kdo jsem? Dozvěděla jsem se to, až když mi ve škole nějaký kluk nadával do židovských zmijí. Antisemitismus byl v téhle zemi silně zakořeněn a projevoval se v padesátých letech zcela otevřeně v běžných poznámkách. Doteď, když vidím ty strašlivé fotky vyzáblých pruhovaných stvoření za ostnatým drátem, říkám si: Tohle by mohla být moje babička moje teta – podobám se jim?
Váš tatínek jako mladý bojoval ve Španělsku proti Frankově diktatuře, maminka zažila v různých zemích několik věznění s dlouhými pobyty na samotce. Bylo těžké s nimi žít?
Prožili tak neuvěřitelně pestrý život, že už to nešlo napodobit, dějiny se změnily. Oba moji rodiče byli novináři, tatínek zde dělal noviny pro německou menšinu v nakladatelství Práce.
Nikdy mi nepřišlo na mysl, že bych někdy mohla dělat něco podobného jako oni. Pole psaní už bylo kolonizováno mými rodiči, kteří na rozdíl ode mě měli tolik o čem mluvit… Tehdy jsem ještě netušila, že se budu věnovat psychoterapii; studovala jsem výtvarné umění na UMPRUM, kreslila jsem a dělala animovaný film, a to mělo být zcela rozdílné od práce našich.
Jako padesátnice jste během šesti let večerně vystudovala psychoterapii a tou se nyní živíte. Víte, co se říká o studentech psychologie – totiž že se sami v sobě nevyznají, a tak jdou obor studovat vlastně kvůli sobě. Měla jste to tak s psychoterapií?
Ano. Fascinovalo mě, že osoba, která mi naproti v křesle mlčky naslouchá, ví něco o tom, jak má mysl funguje, a já ne.
Stejně jako vaše matka máte jednu dceru, stejně jako ona jste se nakonec dostala ke psaní. Neděsí vás jako znalkyni psychologie trochu ty podobnosti?
To je to dědictví, které zkoumám ve své praxi. Znovu a znovu, každý den, se přesvědčuju na příkladu svých pacientů, že dědictví našich rodičů a prarodičů, naše prvotní vztahy s rodiči a jejich zážitky s jejich rodiči, nás formuje nesmírně silně a velmi rychle to vyplave na povrch, rychle se k tomu stočí řeč. To ale neznamená, že člověk musí být fatalistický a pochybovat, že ze schématu dokáže vystoupit. Ale musí se s tím nejprve vypořádat, aby postupně pochopil, co je jeho a co je nabráno.
Dala vám studia odpovědi na vaše otázky? Jste lepší nebo šťastnější člověk?
Doufám, že jsem lepší v momentě, kdy pracuju, do své práce dávám všechno, snažím se vší silou pochopit, co mi lidé říkají a vžít se do situace jiného. Jestli to pak praktikuju ve svém vlastním životě, to netuším. Ale tohle moje další povolání mě nesmírně naplňuje, už ho dělám šestnáct let a změnilo mi život.
Jak taková sezení vlastně probíhají?
Žádnou pohovku a doktora s doutníkem si nepředstavujte, tak to nevypadá, a už vůbec ne v tyto dny. Já například dnes viděla tři své londýnské pacienty přes video na Skypu, sama sedím tady ve vesničce v jižních Čechách. Celého půl roku probíhala moje sezení na Skypu nebo na Zoomu. V mé praxi v Londýně, tedy za normálních časů, buď klient sedí, nebo leží naproti mně, a je to konverzace, někdy společné mlčení, často pláč, protože hodně lidí má v sobě veliký smutek. Občas se mi chce taky brečet, ovšem naštěstí nosím brýle, což je praktické maskování, když se nějaká slza objeví.
Je to podobné jako v seriálu Terapie, In Treatment?
Velice. Nesledovala jsem ho sice úplně celý, ale velmi mě zaujal, bylo to výborně popsané.
Vaše maminka s tím, co všechno prožila, asi neměla v psychoterapii velkou důvěru. Vámi řešené věci jí možná připadaly jako prkotiny… Netrpěla jste tím?
Jí skutečně připadlo, že si každý musí své věci vyřešit sám, jako musela ona. Dobře věděla, že jí by žádná psychoterapie nepomohla, musela se prostě starat sama o sebe, aby přežila. Neměla ráda se v sobě pitvat, byl to pro ni znak slabosti. Byla velmi akční a pozitivní. Nějaký problém? Tak přijdeme s řešením, to bude jednoznačné a budeme se ho držet. Přitom v psychoterapii jde velmi často o ambivalentní věci, nezřídka dojdete k názoru, že věci se mají tak i onak, že pravd je několik, a musíte s tou nejistotou žít. Kdežto moje matka věřila spíš v jistoty.
Byla hodně jiná jako veřejná osoba a v soukromí?
Ani ne, ona byla velmi přirozená. Moc ráda vystupovala před lidmi, ráda navazovala kontakt s publikem a myslím, že to uměla.
V jakých každodenních činnostech se projevovalo, že vaše maminka přežila válku, viděla koncentráky, zažila věznění?
Byla velmi střídmá, co se týče všeho. Ona mazala krajíčky chleba téměř neviditelnou vrstvou, vždycky jsme prvně jedli ten nejstarší, takže jsme se k čerstvému nikdy nedostali. Nové šaty se nesměly nosit, musely čekat ve skříni na svou příležitost. A nic se nevyhazovalo – poté, co zemřela, jsem našla každičký knoflík ze svého dětství. Tohle jsem zdědila po ní. A stejně jako ona miluju, když v kuchyni otevřu skříň na potraviny a vidím, že je plná konzerv a zásob a zavane ke mně vůně toho jídla. A to jsem válku nezažila… Ale v Československu naše rodina velmi často neměla peníze, třeba po maminčině věznění. Matku myslím také soužilo přemítání nad tím, že právě ona přežila, a stále uvažovala, jak si to zpětně zasloužit, jak to společnosti vrátit. Proto si nepřipouštěla žádné důvody k smutku – věděla, že se nic nevyrovná tomu, co se za války dělo.
Existuje něco, o čem vaše maminka ve svých autobiografických textech nikdy nepsala, a přitom ji to muselo velmi zasáhnout? Podobně jako Egon Erwin Kisch, jak ostatně sama zmínila ve své Kavárně nad Prahou, nepsal o tom, že po válce bydlel ve vile, v níž žil nacistický pohlavár Adolf Eichmann?
Na tu vilu na Ořechovce si mimochodem dobře pamatuji, chodili jsme tam v neděli navštěvovat Kischovu ženu Gisl… Většina rodin má nějaké tabu téma, řekla bych, že tím naším byla existence příbuzných doslova ode mne za rohem. Maminka jistou část svého života nezpracovala a nedokázala mluvit o své širší rodině, ačkoli věděla, že po jakémkoli příbuzném toužím. Mlčení je paradoxně zásadní projev traumatu. Tvrdila vždy v knihách i osobně, že přežila jako jediná. Ale jak jsem později k svému úžasu, nejdříve čistě náhodou a posléze po mírně detektivním pátrání zjistila, bylo tomu trochu jinak.
Proč o sobě podle vás lidé, co protrpěli válku, často nikomu nic neříkají? Proč musela kufřík Nicholase Wintona najít na půdě až jeho žena, bez níž bychom se o bezmála sedmi stech zachráněných dětí nikdy nedozvěděli? Proč se vaše maminka nechtěla stýkat s příbuznými žijícími v Anglii?
Důvod je prostý: nezpracované trauma. Ta část ve vás, které se nesmíte dotýkat. Protože je to tak syrové, bolavé a komplikované… Máte ponižující pocit hanby a nedostatečnosti, i když neopodstatněný. Až když jsem v Anglii začala chodit na odborné konference, zjistila jsem, že je kolem mnoho lidí jako já – kteří se dozvěděli o své rodině, když jim bylo čtyřicet a víc. Třeba Madeleine Albrightová.
Je něco, co jste se o vaší mamince dozvěděla nebo si o ní uvědomila až po její smrti? S čím byste ji třeba ráda konfrontovala?
Jedna věc: že úkolem rodiče je dodat potomku kuráž k tomu, aby byl takovým, jaký chce být. I když to není podle toho rodiče, dá svému potomkovi prostor, aby se autenticky realizoval a byl sám sebou. Neříkám že je vždy lehké toho dosáhnout a mezi námi to bylo ožehavé téma - maminka mi často s kritickým povzdechem dala najevo, že nesouhlasí s tím, co a jak dělám a také že jsem v mnoha věcech bohužel víc po otci, který byl na rozdíl od ní spíš pesimistický, nejistý, nervózní. A ona pevně věřila, že kdybych byla jako ona, byla bych šťastnější.
