Kočovné arabské kmeny, které se naučily přežít v tvrdých pouštních podmínkách, jsou neodmyslitelnou součástí nejen Arabského poloostrova. O svůj unikátní způsob života musí neustále bojovat. V jejich neprospěch hrají developerské zájmy států, jejichž pouště obývají, dynamicky se rozvíjející technologický svět i politická situace na Blízkém východě. Řeč je o beduínech, které více než mapy státních hranic zajímá historická půda a kořeny jejich předků.
„Já a můj bratr jsme proti svému bratranci, já a můj bratranec jsme proti cizinci." Tak zní asi nejvýstižnější rčení o životě beduínů, kteří jsou známí svou pohostinností, unikátním pasteveckým stylem života a striktně danou hierarchií, která stojí na rodinných vazbách. Jejich tradiční způsob života se straní všem výdobytkům moderní společnosti, od digitálních technologií až po často základní služby jako je přívod elektřiny nebo přístup k pitné vodě. Beduíni původně pochází z Arabské a Syrské pouště, odkud se postupně rozšířili dále do arabského světa. Dneska se s nimi můžeme setkat v Egyptě v Sinajské i Saharské poušti, v Negevské poušti v Izraeli, v pouštních oblastech v Jordánsku, Saúdské Arábii, Jemenu a Severní Africe.
Tradičním nomádským způsobem už žije odhadem jen zlomek z nich, a protože odpor vůči jakékoliv státní autoritě je součástí jejich identity, jen těžko se ověřují údajné počty příslušníků beduínských kmenů. Jedním z mála míst, kde máme k dispozici přesnější čísla, je jordánské údolí Vádí Rum. V místní vesnici jich žije přibližně 2000. O turisticky velmi oblíbené údolí se stará tamní kmen Zalabieh, který má po dohodě s jordánskou vládou výsadní právo poskytovat služby přijíždějícím turistům. Jordánští beduíni jsou považováni za páteř celé země a jejich podpora královské rodině není žádným tajemstvím. Zatímco v Petře nebo v již zmiňovaném údolí Vádí Rum se beduíni těší velké oblibě turistů z celého světa, v samotné arabské společnosti tomu tak není. Beduíni jsou považováni za nejchudší a nejnižší vrstvu bez nároku na půdu, kterou po staletí obývají.
Složité to mají v Egyptě i v Izraeli
Během posledních několika let bylo na Sinaji srovnáno se zemí přes tři tisíce beduínských domů. Zatímco jižní část sinajského poloostrova má potenciál stát se turisticky atraktivní destinací, severní část je vnímána jako nebezpečná kvůli ozbrojeným radikálním skupinám, které se po převratu v roce 2013 v oblasti pohybují. Tak či onak, beduíni jsou na obtíž v obou částech poloostrova a odhaduje se, že vnitřně vysídlených jich je několik stovek tisíc. Po nástupu současného egyptského prezidenta Sísího k moci se tlak na beduínské kmeny zvýšil. Následovalo nucené vystěhování místních beduínů ze severu Sinaje, když si tehdy nově zvolený prezident Sísí vytyčil ambiciózní cíl: zlikvidovat všechny radikální skupiny napojené na ISIS. Navzdory slibům se zatím nikdo nevrátil zpátky.
Současně egyptské úřady začaly po beduínech vymáhat rodné listy nebo občanské průkazy, aby doložili, že mají na půdu nárok. Jenomže to je problém, velká většina z nich žádný doklad totožnosti nevlastní a pozemky na Sinaji se po staletí řídily praxí wad al-yad. To v muslimském světě znamená, že se domy, zemědělská půda a podniky dědí z generace na generaci bez oficiálních dokumentů prokazujících vlastnictví. I kdyby se jim osobní doklady podařilo obstarat, registrace pozemku je nákladný proces, a to ještě předtím, než zaplatíte právníka, cestovní výdaje a úřední poplatky.
Velmi podobně na tom jsou i beduíni z Negevské pouště na území Izraele. Ti, kromě neustálého bourání a znovubudování místních vesnic, čelí i nebezpečnému ostřelování z Pásma Gazy teroristickým hnutím Hamás. V Negevské poušti na Jihu Izraele jich žije přibližně 200 000, z toho 90 000 v neuznaných vesnicích, kterých je dohromady 35 až 37. Během minulého století Izrael vytvořil plány pro konfiskaci rozsáhlých oblastí beduínské půdy pro zemědělské využití, vytvoření přírodních rezervací a vojenských zón.
Při říjnovém útoku Hamásu na Izrael zemřelo 19 beduínů
Stejně jako v Egyptě, ani v Izraeli neměly beduínské kmeny žádné oficiální dokumenty potvrzující jejich nárok na půdu, takže se většina beduínských vesnic ocitla na státem vlastněné půdě. Jako řešení jim střídající se izraelské vlády nabízely nově vybudovaná městečka v průběhu celého minulého století až do současnosti. Většina beduínů se tam opravdu nastěhovala, část se odmítla vzdát tradičního způsobu života. Tím začal nekonečný kolotoč demolic a opětovného budování příbytků. Třeba beduínská vesnice al-Araqib zažila minulý rok v červnu své 219. zbourání.
Nedávná eskalace konfliktu mezi Izraelem a teroristickou organizací Hamás oživila staronový problém beduínské komunity. Vzhledem k tomu, že většina vesniček je ilegálních a neuznaných, nepokrývá je systém Iron Dome, takže rakety nekontrolovatelně dopadají na zem a zabíjejí. Odhadem zemřelo přes 20 beduínů v neuznaných vesnicích a 19 jich bylo zavražděno přímo 7. října. Před raketami je nevarují ani sirény a betonovými kryty, do kterých by se mohli schovat, téměř nedisponují. Narozdíl od většiny beduínů na Sinaji, ale mají občanský průkaz, platí daně a část z nich slouží i v izraelské armádě.
Nehledě na náboženství nebo kvalitu demokracie daného státu se beduínům nedaří přesvědčit státní autority k uznání svých předků jako původních obyvatel žijících na území dnešního Izraele nebo Egypta. Dříve či později jsou odsouzeni se buď přestěhovat, nebo se asimilovat.
