Jak se lidé s mentálním postižením učí samostatný život? Strávili jsme den s lidmi, kterým pomáhá nezisková organizace Fosa

Jak se lidé s mentálním postižením učí samostatný život? Strávili jsme den s lidmi, kterým pomáhá nezisková organizace Fosa Zdroj: Zbyněk Pecák

Jak se lidé s mentálním postižením učí samostatný život? Strávili jsme den s lidmi, kterým pomáhá nezisková organizace Fosa
Jak se lidé s mentálním postižením učí samostatný život? Strávili jsme den s lidmi, kterým pomáhá nezisková organizace Fosa
Jak se lidé s mentálním postižením učí samostatný život? Strávili jsme den s lidmi, kterým pomáhá nezisková organizace Fosa
Jak se lidé s mentálním postižením učí samostatný život? Strávili jsme den s lidmi, kterým pomáhá nezisková organizace Fosa
7
Fotogalerie

I lidé s mentálním postižením si můžou uvařit či dojít na nákup. Jak se učí žít samostatně?

Jsou dospělí, ale mají mentální postižení. V řadě věcí by mohli být samostatní, jenže to z různých důvodů sami neumí. Se správnou podporou se přitom i lidé s postižením mohou ve spoustě věcí postarat sami o sebe, stejně jako jiní dospělí. S osamostatněním jim pomáhá hned několik organizací v Česku. Reflex se vydal strávit jeden den s konkrétní komunitou na takzvaném „Týdnu samostatnosti”. Jak těžké je pro lidi s mentálním handicapem naučit se věci, které jsou pro většinu z nás samozřejmost? A s jakými mýty ve společnosti stále bojují? Podle odborníků například s tím, že k nim mnozí přistupují jako k dětem. 

Je středa ráno a my přijíždíme do apartmánu v Mníšku pod Brdy. Vypadá spíš jako rodinný dům, nemá žádný hotelový servis, je v klidné části města, poměrně daleko od obchodů a služeb. Na týden se tu sjela skupina lidí s mentálním postižením a jejich „stínů”, asistentů, kteří jim jsou v jejich intenzivním kurzu samostatnosti na dosah pro případ, když v něčem znejistí a potřebují poradit.

„Kritérium je dospělý člověk s mentálním postižením, který na sobě chce pracovat. Pokud nechce nic měnit, nic se učit, tak tomu nemůžeme pomoct. Tento týden je tu 8 klientů. Nechceme být obří skupina. Nechceme být týdenní stacionář. Vše je komorní právě proto, aby si mohli vyzkoušet fungovat co nejvíc samostatně jako v běžném životě,” popisuje Klára Helusová, asistentka jednoho z klientů, která je zároveň vedoucí služby Podpora samostatnosti z neziskové organizace Fosa, která pobyt pořádá.

Co bude k snídani?

Připravit si jídlo, uklidit, dojít na nákup. To vše jsou pro většinu dospělých banální každodenní věci, pro lidi s mentálním postižením ovšem mnohdy stresové situace, které do té doby nebyli zvyklí zvládat bez pomoci druhého. Tady jsou to tak pro ně velké úkoly na každý den. Už po prvních minutách po příjezdu poznáváme, že den tu má i proto mnohem pomalejší rytmus. Dohodli jsme se, že den strávíme s Jakubem a Davidem, kteří souhlasili s tím, že je budeme pozorovat v jejich učení. Každý má jiný typ postižení, každý potřebuje jiný typ pomoci. 

Začínáme na pokoji u Jakuba, který  právě chystá snídani. Jeho stínový asistent Milan vše pozoruje, několik věcí ale musí Jakubovi připomenout.

Milan: „Co byste ještě mohl připravit k snídani, Jakube?“

Jakub: „Ještě potřebujeme asi pití.“

„A z čeho budeme jíst, Jakube?“

„Dobrá otázka, to jsem zapomněl, z talířů.“

„Tak je připravte.“

 Jakub prochází skříňky a ptá se: „Kde by mohly být  lžíce? Tak mi, Milane, pomozte!“

„Myslím, že to zvládnete sám, Jakube.“

„Ale vy jste mi slíbil, že mi pomůžete.“

Nakonec Jakub zvládne vše nachystat sám, ovšem svým tempem. Jen příprava stolu tak trvá zhruba 20 minut. „Jakub má tendence si ty věci ulehčovat. Je někdy velmi těžké neudělat to za něj, protože by měl lepší pocit a mně by to ulehčilo práci, ale to není ten důvod, proč jsme tady. Důležité je hlavně brát toho klienta jako dospělého člověka, který má možná nějaké znevýhodnění, ale mojí úlohou je ho podpořit ho v tom, že se dokáže o spoustě věcí rozhodnout sám,” popisuje přístup asistent Milan Rejtar, který je profesí právník a práci asistenta mentálně postižených dělá jen na částečný úvazek. 

„Hledal jsem nějakou činnost, která by pro mě byla nezpochybnitelně smysluplná. Prošel jsem školeními a nácvikem se zkušenějšími kolegy. A po zhruba roce, kdy dělám asistenta, mohu říct, že to očekávání se naplnilo,“ popisuje.

A jak hodnotí pobyt sám Jakub? „Je to tady dobrý, jen příště musím říct, že chci jiný pokoj. Chtěl bych vařit taky v té větší kuchyni,” říká. 

Zatímco Jakub s Milanem stále připravují snídani, David s asistentkou Klárou v pokoji naproti už snídají. „My připravujeme velkou snídani, hodně vaříme, David to tak chce.“

David: „Teď pomalu nakrájíme vajíčka.“

Klára: „A co nám chybí na stole Davide?“

„Chleba.“

„Ne, ten máme.“

„Příbor.“ 

Tady jde vše svižněji, než ve vedlejším pokoji. David už také dřív podobný pobyt absolvoval. Po snídani přichází další velký úkol, vymyslet, co se bude vařit k obědu, napsat seznam a jít nakoupit na oběd i večerní párty. Oběd se chystá ve čtveřici, dva klienti a jejich stíny společně. Záměrně i proto, aby se dokázali s druhým domluvit na kompromisech. 

Klára: „K obědu tedy bude řízek s bramborovou kaší, co bude tedy potřeba nakoupit?“

David: „Řízky, mléko na bramborovou kaši a máslo. Já při vaření loupu a šťouchám brambory.“

„A co dělám já?“

„Klára se dívá.“

„Chodíme co nejvíc odděleně. Na nákup i třeba na plánovaný výlet na zámek. Aby si co nejvíc situací klienti vyzkoušeli sami. Koupit lístek, zaplatit a podobně. Většina lidí to s tou podporou v zádech zvládne,” vypráví dále Klára Helusová.

Samotná cesta na nákup je pro lidi s mentálním postižením velká zkouška. Nejdřív se na ni vydává David s Klárou,  zhruba o hodinu později i Jakub se svým asistentem. Je vidět, že oba mají velký respekt až strach z pohybu přes silnici. Všichni mají naučeno se opravdu pečlivě rozhlédnout a také to dodržují. „Já nesnáším taková místa, kde je tolik aut. Je to nebezpečné,” stěžuje si po cestě Jakub.

Jakub vyšel o něco později i proto, že jeho skupina se dlouho nemohla dohodnout, co se bude vařit k obědu. „To bylo nejtěžší, ten oběd.  Já jsem nechtěl čínu, spolubydlící zase nechtěl klobásu. Tak bude smažený salám,” říká Jakub. Nakonec oba nakoupí vše potřebné. „David dneska platil a já už jsem u toho nebyla, čekala jsem za pokladnami, říká asistentka Klára. Po návratu všechny skupiny podle svého tempa vaří. Někdo obědvá v poledne, jiní třeba dvě hodiny poté. 

Co klient naučí asistenta

Z celého dopoledne je zřejmé, že si všichni pobyt užívají, ale že je také v mnohém pro každého jinak náročný. Pro lidi s mentálním postižením je každý krok jedno velké učení, Jakuba stresovala třeba situace, kdy měl jít sám dolů do společné kuchyně pro cukr. Asistenti zase musejí být ve všem velmi trpěliví. Jakubův asistent Martin Rejtar říká, že toto pro něj není problém. A že se od Jakuba v mnohém sám učí.

„Myslím si, že mám docela velkou míru  tolerance k frustraci, trpělivost a zájem o druhé lidi. To je to, o co se mohu při práci s klienty opřít. Když si je člověk sám sebou jistý, tak neřeší sebe, ale řeší je. Člověk ty takzvaně postižené přestane velmi rychle vnímat jako postižené. Jakub mě také vůbec nerozčiluje, možná i proto, že já spoustu toho jeho chování pozoruju i na sobě. Jen u něj je to třeba tisíckrát zesílené. Například taková časová slepota, neorganizovanost. Takže sebe nevnímám jako někoho lepšího, než je ten Jakub,” říká Milan. 

Lidé s mentálním postižením se ale neučí jen přípravu jídla nebo nákupy. Vždy to, co sami pro samostatnější život nejvíce potřebují. „S Jakubem například děláme i nácvik přenášení dat, protože  pro něho je důležité stahovat si fotky z mobilu. V řádu týdnů se naučil stáhnout fotky na flešku. Člověk si uvědomí, jak jsou ti lidé často osamělí. A pomáhá, když dostanou nějaký nástroj, který jim tu osamělost umenšuje. U Jakuba je to třeba Facebook, se kterým se učí pracovat, “ popisuje jeho asistent Milan. 

A jak dlouho absolventům pobytu získané dovednosti vydrží? Podle Kláry Helusové je toto vždy individuální. Organizace Fosa učí klienty samostatnost systematicky i v Praze, ovšem tam zpravidla jen hodinu týdně. Týdenní kurz je vždy intenzivnější, co si přenesou do běžného života, se ale ukáže až s odstupem času po přesunu do domácího prostředí. „Záleží také, s kým žijí. Ne vždy mají  doma tolik prostoru dělat věci samostatně, jako máme my tady. Někdo bydlí s rodiči, máme klienty z chráněného bydlení, kde bydlí samostatně i takové, kteří žijí v domovech pro osoby se zdravotním postižením. Často aktivně oni osloví nás, dozvídají se o nás třeba od rodičů jiných klientů, ze školy, z denních stacionářů, je to různé, ta sociální bublina je celkem propojená. Tady klienti poznají, co to je opravdu se starat celý den sám o sebe. Učíme je hodně i komunikovat spolu. Což je pro mnohé taky změna, jindy se často obrací jen na pracovníky,“ vypráví Klára.

Důležité je dle ní i naučit se rozhodovat za sebe a umět se za sebe postavit. „Aby se uměli na něčem domluvit, řadu lidí jsme také naučili se i vůči ostatním vymezit. Říct, že něco nechtějí a je to respektováno,  přijato. Je to všechno pro ně mnohem náročnější, než se může zdát. Třeba včera jsme kvůli tomu měli odpočinkový den, kdy jsme zase chystali všechno my,“ popisuje.

Správný přístup? Brát je jako dospělé

Odpoledne čeká všechny krátký odpočinek a večer plánovaná party v kostýmech, na kterou se také budou muset sami připravit. V této době si mohou odpočinout i asistenti. Co dává práce s mentálně postiženými jim samotným? Shodují se, že hlavně radost z každého jejich pokroku. „Mě hodně baví, jak se ti lidé posouvají a že mohou žít život, který žijeme my. Posuny jsou někdy malé, jindy velké, u někoho je to třeba to, že si za ten týden, co tu jsme, umí nastavit budík, naučí se nakupovat, co chce. Je to individuální,“ říká asistentka Monika Pokorná. Zmiňuje ale i to, jak stále spousta lidí přistupuje k lidem s mentálním postižením pro ně nevhodným a nedůstojným způsobem. 

„Hodně lidí má tendence lidi s postižením litovat, ale když se s nimi pracuje jako s kterýmkoliv jiným dospělým, tak dělají spoustu věcí tak, jako my. Také s nimi mnohdy jednají jako s dětmi, tykají jim, což je naprosto nevhodné. V Praze se nám často děje, že se k nim třeba někdo na ulici nechová mile, slýchají různé narážky a podobně,” popisuje. 

Komplikovaný může být v některých případech i přístup rodiny. Ne vždy se totiž představy rodičů shodují s přáními jejich mentálně postiženého už dospělého dítěte. Pokud o sobě může rozhodovat, je pro sociální pracovníky hlavním partnerem on. „Máme tu zcela svéprávné lidi i lidi s omezenou svéprávností třeba kvůli disponování s financemi,“ říká Klára Helusová.  „S většinou rodičů, i když moje zkušenosti nejsou příliš velké, je dobrá spolupráce. Člověk se musí umět vžít do jejich situace. Uvědomíte si, jak jsou unavení a jak dělají to nejlepší, co mohou,“ dodává její kolega Milan Rejtar.

Hned po odpočinku přichází pro mnohé další náročný úkol. Připravit večeři, občerstvení na párty a vymyslet kostým. Na večírek se těší klienti i asistenti. „Pro nás to je i velká zábava. Hodně se společně nasmějeme,” říká Klára Helusová. „Největší radost ale cítím ve chvíli, kdy s klientem něco trénujeme a potom zjistím, že to v běžném životě opravdu dělá. Že třeba zvládne cestovat sám do práce,” dodává. „Naší úlohou je prostě podpořit je v tom, aby se naučili co nejvíc dovedností, které jim zlepší život,” uzavírá Milan Rejtar.