Na nářky nad drahými energiemi se našel nový lék. Český statistický úřad zprůměroval ceny placené domácnostmi za elektřinu a plyn. Dosud pracoval jen s aktuálními nabídkovými cenami, což v době turbulencí na trhu způsobovalo v mezinárodních srovnáních, například vydávaných Eurostatem, že Česko vycházelo jako nejdražší země v Evropě, kde vláda lidem prakticky nepomáhá. Z nového porovnání jasně vyplývá, že to u nás není až takové peklo, jak se zdálo, a cenové stropy zajistily, že elektřina byla v první půlce letošního roku fakticky sedmá nejlevnější v Evropě. Premiér Fiala se mohl poplácat po ramenou. Ale na druhou stranu je fakt, že i když průměr vypadá optimisticky, neznamená to, že elektřina není drahá, a navíc spousta lidí neplatila ty astronomické aktuální ceny.
Ani zdaleka to pak ale nevypovídá, že bychom s energetickou drahotou snad neměli problém. Měli jsme, máme a mít budeme. Kdo by doufal, že energetická krize je za námi a zase bude fajn, patrně nesledoval, co se v energetice děje. Dodavatelé sice momentálně závodí, kdo nabídne lepší cenu a přetáhne zákazníka ke konkurenci, ale radovat se můžeme jen z ceny silové elektřiny, tedy z cen, za něž prodávají elektrárny. Ta je a bude vysoká, protože jsme v cenovém okruhu Německa a jeho energetické politiky, protože naše energetická soustava je s německou silně propojena. Může k nám sice levný proud z německých větrníků, ale na druhou stranu když nefouká, tak německá poptávka u nás zvedá ceny z našich uhelek vysoko i pro české spotřebitele.
A především kromě toho je součástí ceny dodávky elektřiny také například poplatek za obnovitelné zdroje. Ten činil zhruba šedesát haléřů za kilowatthodinu a v rámci státní pomoci s cenami energií ho stát letos převzal na sebe. Jenže to stojí dohromady 36 miliard a není únosné takovou dotaci dál udržovat. Kromě toho stát za domácnosti zaplatil dalších více než 22 miliard státní firmě ČEPS, která provozuje přenosnou soustavu, za tzv. systémové služby a ztráty energie v síti. To také dříve platily domácnosti. Na řešení této situace, která nepochybně ovlivní, co zaplatíme za svícení a topení, stále čekáme. Přestože už mělo být jasno. Jenže ministerstvo průmyslu nejprve odkývalo v konsolidačním balíčku, že ty dotace poškrtá, a nyní znovu požaduje, aby v nich stát pokračoval. Přitom o těchto platbách mělo být dávno jasno.
Což o to, svět by se kvůli vyššímu deficitu na dotace energií nezhroutil, jakkoli by to znamenalo výsměch celé rozpočtové konsolidaci.
Ale jak dlouho to můžeme takhle dělat? Poplatky za obnovitelné zdroje platíme především solárním baronům, kteří před patnácti lety postavili fotovoltaické elektrárny s výkonem dohromady 3 gigawatty. Podle aktuálních a navýšených závazků v budování OZE bychom do konce desetiletí měli instalovat dalších deset gigawattů. Budou poplatky čtyřnásobné, tedy na kilowatthodinu pro domácnost za dvě padesát? A kdo a z čeho se to bude platit?
Podobně platby pro ČEPS dramaticky porostou. Je nutné kvůli těm solárům a větrníkům v Německu podstatně investovat do stability přenosové sítě. ČEPS tu potřebu odhaduje na 400 miliard korun. Plus bude třeba platit elektrárny, které budou dodávat elektřinu, když nebude svítit slunce a foukat vítr.
Všechny tyto položky na účtu mohou být velmi rychle větší než samotná cena elektřiny z elektrárny. A to, kterak se s těmito výzvami vyrovnáme, bude kromě jiného zásadní pro to, jak v těch statistických tabulkách budeme vypadat možná dříve, než až za pár let. A nutno říct, že zatím moc důvodů k optimismu nemáme.
